Jana Kavalírová: Představení Lety – 1942 a zamyšlení nad jedním večerem

Nejsem kritik a tohle není recenze. Je to úvaha nad jedním večerem, nad
divadelním představením, jehož premiéra byla uvedena ve čtvrtek 8. května v
žižkovském divadle Ponec. Pakliže ještě budou další představení a čtenář tohoto
textu by se na ně chtěl jít podívat, možná by mé řádky neměl číst, aby nepřišel
o působivá překvapení, která představení přináší a kterým se já ve svém textu
nemohu vyhnout.

Divadelní představení nese příhodný přívlastek hudební modlitba. Před jeho
začátkem jsme se usadili na místa do obvyklého hlediště. Rozhlédla jsem se
krátce po tvářích přítomných a připravené scéně. Po stěnách byly rozvěšené
panely s vybranými fakty o táboře v Letech v historickém kontextu. Když jsme s
Borkem vcházeli a očima hledali, kam se budeme moci usadit, nevěnovala jsem jim
přílišnou pozornost. Teprve usazená na vybraném místě jsem si jich pořádně
všimla a myslela na to, že se u těchto „výstavních panelů“ zastavím až cestou
ven.

Před zataženou oponou viselo plátno s obrazem rybníka, u kterého stál
tehdejší cikánský tábor, na jehož místě už mnoho let s vytrvalostí a urputností
rozlíceného boxera hnízdí prasečák. Otevřela jsem si program a očima probíhala
jednotlivé odstavce. Byla v něm Paulova esej (Paul Polansky, americký spisovatel
a bojovník za práva Romů, který ve své knize Tíživé mlčení zaznamenal výpovědi
přeživších věžňů tábora, pozn. redakce), jakož i medailonek jeho osoby.

Poslední odstavec byl věnován samotnému představení: „Projekt Lety – 1942 si
neklade za cíl vytvořit dokonalou přednášku o historické pravdě tohoto
koncentračního tábora, je tichým položením pomyslného věnce na hudební pomník,
který díky sluchu diváků vytváří.“

Pěkné, jemné a citlivé, pomyslela jsem si a vzhlédla.

Na jevišti pod námi a pod „obrazem“ rybníka stála mladá žena v modrém
kostýmku. Čekala, až jí všichni vezmou na vědomí a začnou jí věnovat pozornost.
Vlevo od pódia stál sympatický mladík. Díval se na mě. Po představení jsem
pochopila, že šlo o scénografa představení, Mathiase Strauba. V tu chvíli byl
jen sympatickým mladíkem, který vypadal, že nejspíš nějak patří k tvůrcům či
alespoň pořadatelům představení.

Už jsme se pohledem střetli předtím a usmáli se na sebe. Tentokrát jsem se
usmála se studem, že nevím, jak dlouho už tam ta žena stojí. Zdálo se mi, že se
na mne díval káravě.

Byla těmi, kdo se z tábora neměli nikdy vrátit

Profesionálně vypadající žena začala vyprávět o táboře v Letech. Po několika
úvodních slovech nás požádala, abychom ji následovali, jako bychom byli
návštěvníky pomyslného muzea. Pomalu jsme se začali zvedat a zvolna přešli za
oponu, kde podél tří stěn (respektive dvou a opony) stály tři řady židlí
postavené do písmene „U“, na něž jsme se znovu usadili. Uprostřed stálo piáno a
kolem něj z každé strany řada čtyř lidí. Pianista seděl za ním. S Borkem jsme si
sedli do třetí řady židlí, které stály proti klavíru, tedy zády k oponě do
nejdolnějšího místa onoho písmene „U“. Čelem tomu, co mělo následovat.

Klavír tiše doprovázel sbor, který pěl zvláštní píseň. Nad pivem po
představení jsem nejistě užila slova kakofonie. Každý z jeho členů opakoval svůj
nápěv a svá slova. Rom? Padam? Nebo param? Aaaa … Každý hlas byl tolik jiný a
přeci dohromady vytvářely jednotu nějakého individuálního i společného prožitku.

Potom se na scénu vrátila naše průvodkyně, ale už nebyla průvodkyní. Už
neměla svůj profesionálně působící modrý kostýmek, ale bílé šaty. Snad symbol
nevinnosti? Snad pohřební oděv nějaké tradiční společnosti?

Začala vyprávět. Byla holčičkou, která vzpomíná na to, jak k nim kdysi přišla
policie a odvlekla je do Letů. Byla mladou dívkou, která vzpomíná na to, jak k
nim přišla policie a slíbila jim tříměsíční pracovní pobyt, ze kterého se vrátí
s vydělanými penězi. Byla chlapcem, který si vzpomíná na svůj příjezd do Letů.
Byla všemi těmi, kdo do tábora přicházeli a už se z něj neměli nikdy vrátit.
Byla těmi, kteří zázrakem přežili a vrátili se, aby mohli vzpomínat, aby museli
vzpomínat nejprve jen velmi tiše, neslyšně, než konečně přišel někdo, kdo by je
vyslechl.

Představení v sobě mělo samozřejmě tíhu jejich osudů, kterou ale Barbora
Kubátová v hlavní roli neustále odlehčovala ztělesněním oněch dětských a
mladistvých naivních očí, které vše bezelstně pozorovaly, aby všem přítomným
poté uštědřila další facku novými fakty, a naopak. Tak například policie, která
zadržela jednu romskou rodinu, zmlátila její dva chlapce, kteří odmítli vydat
jejich koně sedlákům. Mlátila je tak dlouho, dokud jejich otěže nevydali. Co se
stalo s jejich vozem, se nikdy nedozvěděli. Ten policisty nezajímal. Malá dívka
přihlíží tomu, jak jejich koně před nimi zabijí. Vůz ale nezničí. Když vyslovuje
slova, že se jim líbil, oči jí září radostí nad tím, že se jim snad dostalo
jisté poklony. Ještě chvíli září, když vzpomíná, jak se na něj s pýchou dívala,
když kolem něj chodila v táboře. Vzápětí ale pohasnou. Po nějaké době totiž
dívka pochopila, že jej dozorci užívají pro odkládání mrtvých těl, těl
vyhladovělých, těl ubitých, těl zohavených, těl odhozených, na která usedají
hejna much a ze kterých se line strašný zápach rozkladu.

Vyprávění pak obsahuje i prvek popírání toho, že by snad k nějakým
násilnostem na tomto místě docházelo. Všichni dozorci byli staří lidé. Jak by
mohli někomu ubližovat? Ženám? Dětem? Týrat? Bít? Výpovědi dozorců samých?
Výpovědi těch, kteří by chtěli popírat, že by snad nějací Češi byli schopní
takových krutostí? Všechny hlasy přicházejí v podání jediné osoby, všechny k nám
skrze ni symbolicky promlouvají.

Emoce beze slov

Vstupy Barbory Kubátové ale pravidelně střídají vstupy zpěváků a klavíristy.
Emoce beze slov. Silné emoce. Dívám se během nich po lidech sedících v
obecenstvu. Je plno. Uprostřed první řady vpravo ode mě sedí kníže Schwarzenberg.
Sedí. Nespí. Přihlíží. Dívá se někam před sebe a možná někam do sebe. Co se mu
může honit hlavou? Vážím si toho, že přišel, ale nemohu se ubránit otazníkům.
Proč? S čím? Kvůli čemu? Od čeho? Jak? Co? Neodvažuji se soudit.

Náhle moje oči padnou na tvář muže malinko vlevo v první řadě přede mnou.
Holá hlava, světlé řasy. Řasy! Není to on, ale vidím už jen jeho. Zadní profil,
z úhlu asi tak 45 stupňů. Řasy, které se rychle mihnou v jediném mrknutí. Řasy,
které mě vždycky tak nějak dojímaly. Kde je? Jak to, že nesedí vedle mne? Proč
tu není? Někde mezi hlasy zpívajících jako bych zaslechla i hlas jeho. Je to jen
další hlas ze záhrobí? Mám na krajíčku. A ne kvůli událostem, které si tu dnešní
večer připomínáme, ale pro svou vlastní sobeckou bolest. Pro mou vlastní životní
ztrátu, kterou mi dnešní večer mimochodem také připomněl.

Zpěváci sedí během celého představení vpravo za klavírem. Během poslední z
písní klavírista vstane a pomalu přejde ke zpěvákům a s jedním z nich si vymění
místo. Ten vstane a prochází kolem jejich skromné řady. Přisedla si k nim už i
vypravěčka. Jak tento muž kolem všech prochází, od každého z nich si bere nějaký
předmět. Je nyní policistou, který odebírá osobní předměty nahým příchozím
vězňům? Je vyslancem přeživších na symbolické cestě připomenutí si zemřelých?
Když dojde na konec řady, obrátí se zase k divákům a přechází k otevřenému
klavíru. Stále zpívá. Nese si panáka. Z každé strany klavíru z něj daruje malou
úlitbu. Potom pomalu ukládá jednotlivé předměty do nitra klavíru, jakoby kladl
obětiny na hrob. Zpívá a všechny části klavíru pomalu zavírá. Potom postupně
vstane každý ze zpěváků a položí na „rakev“ dnešního večera, prožitku dávné
události i události samotné, po jedné rudé růži.

Skutečná hudební modlitba

Představení ale ještě nekončí. Za námi se odhrne opona a účinkující se
přesouvají za její hranici. Občas se zpoza ní ozval nějaký šramot a hluk.
Poprvé, když za námi něco spadlo a já se lekla, mě napadlo, zda je to úmysl či
ne. Teď se našim očím otevírá pohled na velký kříž vytvořený z hlíny a
skleněných tabulek tam, kde obvykle bývá hlediště, tam, kde jsme na úplném
začátku chvíli seděli i my. V hlíně je umístěna spousta svíček. Nahoře stojí
romští hudebníci a hrají táhlou melancholickou hudbu.

Jednotliví účinkující se rozptýlí kolem celého kříže, vytáhnou krabičky se
zápalkami a začnou svíčky zapalovat. Zase mám na kahánku.

Po chvíli se Barbora Kubátová obrátí směrem k nám, dojde až ke mně a podá mi
svojí krabičku sirek. Obvykle, když mi někdo dává prostor projevit se před
větším množstvím lidí, panikařím. Tentokrát ale ne. To gesto je naprosto
přirozené. Hlavou mi sice probleskne, proč já? No protože náhle sedím přímo
vpředu uprostřed. Pomalu se zvednu a odsunu svojí židli. Naruším rovnou čáru
naší řady a vystoupím z ní. Popojdu ke kříži, škrtnu a zapálím. Co dál? Mám
škrtat ještě jednou? Pomalu se vrátím ke své židli a krabičku se zápalkami podám
Borkovi.

Posadím se zpátky a uvědomím si, že tam celou dobu někde byla zapnutá kamera.
Nevadí. Nic nevadí. Vše je tak, jak má být. Postupně přijdou zapálit svou svíčku
všichni diváci. I pan Schwarzenberg je mezi nimi, mezi námi. Světlo svíček je
umocněno jejich odrazem ve skleněných tabulkách. Všude kolem mihotavě
problikávají duše zemřelých.

Před pár lety jsem se zúčastnila jednoho pietního aktu v Letech, ale dnešní
večer je tím nejhezčím pietním aktem, který kdo mohl připravit pro všechny ty,
kdo byli do Letů posláni. Skutečný hudební pomník, skutečná hudební modlitba,
skutečně citlivá vzpomínka …

***

Po přestavení byla pauza a po ní jsme byli pozváni na diskuzi. Vyšli jsme ven a
krátce si s Borkem podiskutovali sami, zatímco Karel Schwarzenbeg nastoupil do
auta a odjel.
Když jsme se vrátili, někteří lidé si posedali dokola na jevišti. Svíčky mezitím
někdo sfouknul, nad čímž se Borek pohoršil a já mu musela dát za pravdu. Trochu
to najednou „ukradlo“ atmosféru. Možná, že kdyby svíčky zůstaly hořet, i mluvčí
v následující debatě by si uchovali více pokory.

Zatímco jsem se zastavila u informačních panelů, začala slíbená diskuze. Jak
už to tak bývá, komentáře občas odbíhaly od tématu k obecnějším věcem a zase se
vracely. Padla mezi nimi zmínka a chvála či poděkování Dr. Nečasovi za to, že
Lety znovu přivedl na světlo dne a do zorného pohledu dnešních lidí. Padly
komentáře z úst Romů a ne-Romů. Nikdo ale v podstatě nezmiňoval Paula
Polanského, což mě trochu zaráželo. Přemýšlela jsem, že až bude dán prostor nám
obyčejným přihlížejícím, vstanu a poděkuju mu za to, že poskládal dohromady
vyprávění těch, kteří Lety přežili. Vždyť přeci z jeho knihy dnešní představení
čerpalo. Jsem ale příliš plachá. Jsem srab a hlavně se zase všechno událo ještě
jinak. Nakonec se pomalu začalo mluvit i o Paulovi. Avšak…
Komentáře tedy padaly různé. Například Yasar Abu-Ghosh moc hezky v jedné větě
vystihl to, co všichni nějak cítíme, ale ještě jsem nikoho neslyšela to tak
jednoznačně uchopit. Rozdíl mezi židovským holocaustem a romským je v tom, že
ten první byl shora, zatímco ten druhý probíhal zdola – a proto tak nějak v
tichosti, jako by nepostřehnutelně, a proto mohl být také jako by přehlédnut a
málem zapomenut.

Debata měla světlejší okamžiky i slabší, jak to tak bývá. Postupně se ale pro
mě osobně stávaly pronášené komentáře nesnesitelné. Možná že o Paulovi měli
nakonec všichni raději opravdu mlčet. Nejprve jej jistá osoba mezi debatujícími
obvinila, že někdy lhal. Ano, věřím, že někdy řekl něco, co se ukázalo nebýt
pravdou. Ale pokud vím, nikdy netvrdil, že uvádí fakta. Pokud vím, jen sbíral a
předával vyprávění osob, se kterými se osobně setkal. Orální historie prostě
nabízí možnost vyslechnout si to, co si pamatují ti, kteří dané události
prožili, a to je samozřejmě zabarvené osobním vnímáním včetně příměsi pověr a
dohadů. A jindy možná užil nejistých informací, aby jej vůbec někdo poslouchal.
Ostatně nebýt jeho, možná by se o Letech dodnes mlčelo.

Během diskuse se vystřídalo několik mluvčích a všichni sklidili potlesk. Po
nějaké době předala paní moderátorka slovo Barboře Kubátové. Vypadala
překvapeně, zmateně, zaraženě. Koktala. Na rozdíl od svého přesně daného a
naprosto bravurně zvládnutého přednesu všemožných hlasů vypravěčů, tu najednou
seděla a vypadala unaveně a bezmocně. Byla ještě lidštější než všechny ty osoby,
které pro nás předtím ztvárnila. Byla bezbranná. Přirozená. Byla čistá a
vyčerpaná. Snad i proto se po jejím odmlčení paní moderátorka obrátila tak
rychle na Mathiase Strauba, že poprvé poté, co někdo promluvil, nebyl čas na
potlesk. Zase jsem se potom s odstupem zlobila na sebe, že jsem se jej nesnažila
navzdory hlasu moderátorky vyvolat. Vždyť to Barbora si ho ten večer zasloužila
ze všech nejvíc. Nejenže nás provedla večerem, že se dala všanc, aby skrze ni
prošly všechny ty emoce lidí z Letů k nám, ale ještě navíc jsme mohli vidět, jak
celý ten prožitek zapůsobil na ni. Jak to, že jí nikdo nezatleskal?

Začínala jsem mít pocit, že debata je zase jenom nějakou prázdnou
intelektuální onanií, a bylo mi čím dál víc smutno. A tentokrát na rozdíl od
představení nepřicházela žádná úleva, žádné odlehčení, žádná možnost úniku k
jiným vrstvám lidskosti. Vzdouval se ve mně čistý lidský hněv. Vztek. Smutek.
Bezmoc.

A v tu chvíli znovu došlo na Paula a ani tentokrát to nebylo s žádným díkem
či uznáním za všechen jeho čas a energii, který věnoval vypravěčům z Letů a
sepsání a vydání knihy Tíživé mlčení. Prý kdysi spolupracoval s jedním
nejmenovaným z přítomných na nějaké konferenci a dožadoval se toho, aby
promluvil jako první a nikoli jako třetí. JE TOHLE VŮBEC MOŽNÉ? Věřím tomu, že
se to mohlo stát. I když mohu i pochybovat. Ale když to připustím, tak ať už k
tomu mohl mít Paul jakýkoli důvod, i kdyby to byla jen jeho mužská ješitnost,
tak to sem přeci nepatří. PROČ? Je to snad komplex nějaké typické české malosti?
A nejenže to sem nepatří a já jsem získala dojem, že přítomní měli nějakou mně
nepochopitelnou potřebu se po Paulovi vozit a nějak si tím honit svá vlastní
ega. Na tomto místě mu přeci patřilo poděkování! A to i kdyby snad přítomní měli
spolknout nějaký knedlík, co se jim z nějakého důvodu zaseknul v krku …

V tu chvíli už nebylo, na co čekat. Zvedla jsem se a zamířila k východu a na
cestě ven mě namísto čistého pocitu vděku za tak krásný pietní akt provázel jen
pocit hořkosti. Úplně ze mě vyprchala všechna energie, abych mohla jít potřást
rukou Barboře, případně ostatním tvůrcům, a vyjádřit jim svůj obdiv a upřímný
dík. Se studem za neschopnost vstát a říct to přede všemi zúčastněnými tam a
nahlas, to říkám alespoň takto: Barboro, Jiří, Mathiasi, Dano a všichni ostatní,
DĚKUJI! A DĚKUJI, PAULE!