romea - logo
20. srpna 2018 (pondělí)
svátek má Bernard
Loading
rozšířené vyhledávaní

DJ Gadjo.cz: Nejradši mám ticho

Praha, 20.12.2012 11:23, (ROMEA)
Foto: www.gadjo.cz
Foto: www.gadjo.cz

Pod příjemně sebeironickým DJským nickem se skrývá známá postavička (nejen) pražské klubové a pubové kultury – excentrický, energií nabitý a za všech okolností usměvavý hudební nadšenec Martin Juráček. Už více než dekádu pumpuje DJ Gadjo taneční vervu do davů na předních českých i evropských festivalech, ale také na soukromých oslavách a svatbách, na nichž se, podle vlastních slov, často cítí nejvíce ve svém živlu. Vášeň pro romskou muziku – zejména maďarských olašských Romů – se v něm ostatně přirozeně rozbujela už v dětství ve slovenské Bošáce. Martin žil léta v cizině, už pěkných pár let je však trvale zakotven v české metropoli, kde vystupuje, v závislosti na přání a hudebním očekávání obecenstva, pod několika Djskými identitami. Jak sám tvrdí, anglicky se ani přes své časté výjezdy nikdy pořádně nenaučil, a také během českého rozhovoru často se spontánním kouzlem přepíná do rodné slovenštiny. Přinášíme přepis portrétního minirozhovoru s tímto personifikovaným energy drinkem, jehož blond čupřinu zahlédne zkušený návštěvník romských festivalů a etnofestů na každé akci takřka bez výjimky. Zároveň tímto děkujeme Martinovi Juráčkovi za srdečnou a spontánní podporu romské kultury a přejeme mu do Nového roku zdraví, klid a pevné nervy.

Jak to u tebe vlastně začalo – kdy tě vtáhla romská hudba?

Vyrostl jsem na Slovensku, ve vesnici Bošáca na slovensko-moravském pomezí, odkud pochází mimo jiné legendární bošácká slivovice. A tam žili Romové – teď jsem použil termín „Romové“, ale cikáni z Bošáce by se mi vysmáli! „Premúdrelý si z tej Prahy!“, řekli by mi, „my sme cigáni!“. Tihle místní byli už od dětství moji kumpáni – dodnes si pamatuju příhodu, jak měl někdo z rodiny Herákových svatbu. Ostatní vesničané se na ni chodili koukat, tradičně se šlo vesnicí ke kostelu a už zdálky byl vidět tanec – tak trochu mi to někdy připomene průvod Khamora, když jde městem. Tak takhle vypadala romská svatba na vesnici. Za těžkého komunismu, v 70. letech! Lidé kráčeli do kostelíčka k farárkovi a pamatuji si, jak kvílel saxofon a jak mě to tehdy chytilo a nadchlo. Zrovna s těmi Herákovci jsem se hodně kamarádil.

Pochytával jsi od nich nějakou romštinu?


No jasně! Dneska se některé výrazy z romštiny běžně používá i mezi gádži, kteří kolikrát nevědí, o čem mluví. „Dikh“, říká se třeba, „vidíš, more?“. Ale když se ještě vrátím k těm kořenům – později, to už mi bylo 14-15 let, jsem si oblíbil punk. Tehdy frčeli Sex pistols a další muzika na kazetách, na kterou jsme jezdili na koncerty do Budapešti. Viděl jsem tam tenkrát na živo například The Cure, kterým jako support zpívali islandští Sugarcubes. V té době měli jakousi zpěvačku, později známou jako Björk. To byli tedy moji tehdejší hrdinové. A právě tuhle spontaneitu, neukázněnost a živelnost, kterou měla punková muzika, jsem pak později objevil taky v romské hudbě. Všechen ten drive, fakt, že se s tím muzikanti nemazlí – že to odehrají, když je třeba, klidně na dvě struny.

Když pouštíš romskou muziku, vybíráš si z celého spektra? Nebo je něco, co bys nezahrál?

Když hraju na večírku nebo na nějaké tančírně, kam si mě někdo zavolá, hraju v první řadě vždycky podle toho, jaké dostanu zadání. To znamená, že když si mě někdo zavolá, že mě slyšel hrát někde jazz nebo swing, tak vím, že chce, abych tam hrál jako Mackie Messer. Na latinskoamerickém karnevalu jsem zase hrál jako Tropicalista. Ale když si mě zavolají „naši“, neboli Romáci, kterým říkám „naši“, protože už je tak vnímám, tak je jasné, že chtějí slyšet Gadjo.cz. Konkrétní hudbu si pak dopředu nevybírám, neselektuji ji – hraju vždycky především tak, aby lidé tančili. A v daném žánru pak udělám všechno pro to, aby se to líbilo i mně. Z žánrů, které mám rád, umím vždycky vybrat něco, co se líbí zároveň i těm ostatním. Ačkoli někdy je to docela dřina. Vieš ako to je? Keď je tam nejaké rom-disko a majú ho tam naši Romáci, tak ho pustím, a radšej si s nimi zazpievam. A potom začnem púšťať tie svoje zase. Ale úplně nejraději mám maďarské, olašské věci. A taky cimbálovky. Už jsem hrál na Szigetu, v Berlíně, v Dublinu, v Paříži, prostě všude možně…a strašně rád zdůrazňuju, že je pro mě sstejně největší zážitek jít hrát někam pro 50 lidí na cikánskou svatbu. Tam jsem mezi svými. Přijdeš, jsi nový, lidi si říkají „jo, to je ten cicvor z Prahy, ten byl tam a tam“, ale jakmile se po pár panácích setře tenhle mýtus, tak jsem ve svém živlu, všetko si hned povieme a ideme more love. (směje se)

Moje velká legenda je jinak Julo Šuk Bartoš ze Slovenska – on je můj skutečný hrdina. Setkání s ním pokládám za jedno z nejdůležitějších ve svém životě, přestože jsem měl už v životě možnost potkat osobně leckoho, včetně třeba Manu Chaa nebo dalších hvězd. Na maďarském festivalu Sziget jsem zase mluvil s kapelou Márty Sebestyén – tedy spíš pil než mluvil, protože já se vlastně dodnes nenaučil pořádně anglicky, ačkoli jsem žil v cizině. Pamatuji se, že jsem tehdy nějak zkomoleně porozuměl tomu, když si vychvalovali, jak se to tenkrát Martě povedlo s Deep Forrest.* Ptal jsem se jich, čemu ta spolupráce prospěla, a oni říkali, že tomu, že si můžou dávat dražší drinky. V té chvíli jsem pochopil, že mám úplně jiný, směšný, „gádžovský“ přístup k věci. Jinak už nepiju 10 let, takže dneska bych se s nimi nejspíš sbližoval při sklence vody. Mnozí z nich jsou ale překvapeni, když vidí mojí tvář, která už přece jen odráží, že mám leccos odžito, jsou zaskočeni, že už 10 let nepiju, nekouřím, neberu žádné drogy, a to ani rekreačně. Dokonce si nedám ani nealko pivo nebo Koňakovou špičku v cukrárně. Prostě nic. Ti muzikanti jsou z toho pak zaskočení, ale když se přes to přenesou, dobře se nám spolu pije. Mě nemůže nikdo obvinit, že bych kázal vodu a pil víno. Navíc jsem hluboce věřící, ačkoli by mě nejspíš v kostele nikdo nehledal..

Víra s kostelem zase tak úplně nutně nesouvisí, nebo se mýlím?

Spousta lidí chodí do kostela jen proto, že je to tak naučili. Nebo protože se třeba blíží Vánoce, a ví se, že po kostele se „jde chlastat“. Víme, jak to v těch městech chodí.. Ale vrátím se zase k tomu dětství – já jsem jedno z nejhezčích setkání s Bohem zažil, když jsme šli s babičkou do kostela, celou vesnici jsme museli projít pěšky a mohli jsme si po cestě zpívat. Jsem pokřtěný katolík, ale vyrostl jsem v silně evangelickém prostředí s babičkou jsme navštěvovali evangelický kostel, a bylo to nádherné. Sníh se tiše sypal, my jsme si zpívali… Takovým jako jsme byli my se říkalo „ročáci“ – znáš ten termín? Neboli ti, co jdou do kostela jednou za rok. Nicméně víře mě nikdo nikdy moc neučil, nikdo mi ji nenutil, dospěl jsem si k ní vlastně sám. Věděl jsem o ní vždycky, ale opravdu jsem k ní došel až oněch posledních 10 let, kdy jsem zůstal střízlivý. František Drtikol, další můj hrdina, říká, že jedna z cest, jak dojít k opravdu hluboké víře, je objevit Boha v sobě.

Uživí tě hraní? Máš ho jako koníček, nebo za ním stojí nějaký promyšlený koncept? Hudba jako zábava, poslání, životní styl…?

To bych taky rád věděl! Ale vezměme to popořadě. Pravda je ta, že někdy mám z hraní pěkný peníz a někdy to nestojí za řeč. Jde o to, umět ty polohy nějakým způsobem vybalancovat. Kdybych se tím chtěl živit, nehraju swing, jazz a už vůbec nehraju jako Gadjo.cz. Protože takhle se prostě, kámo, ponožky neprodávají, jestli mi rozumíš. Chci hrát to, co mě baví, co mám rád, to – ač to zní jako klišé – čemu věřím. Což sebou nese i fakt, že mám vždycky bokem nějakou práci. Dělal jsem zahradníka, což s hraním moc dohromady nešlo, kombinace denní práce a nočního hraní je vyčerpávající. Takže jsem pak logicky skončil v práci noční, a v tuhle chvíli dělám na baru, zbytek času hraju. Odehraju obvykle tak 10-15 večírků v měsíci. V kavárně mi to tolerují, vycházím dobře s lidmi, chodím včas, mají tam někoho střízlivého… (směje se) Já jsem navíc de facto hyperaktivní člověk. Teď jsem měl zdravotní problémy, oslepl jsem na jedno oko; byl jsem v podstatě rád. Bylo to až téměř ono dalajlámovské „Nevidět na jedno oko! To jsem vždycky chtěl!“ Už aspoň čtyři roky říkám „krucinál, já se musím zabrzdit, zpomalit nějak!“ Místo toho jsem šlapal na plyn čím dál tím víc…

…a dělals do toho všeho taky autorskou muziku?

To ne. Víceméně je to tak, že jsem vždycky obklopen takovým kvantem dobrých muzikantů, že kdykoli bych začal dělat něco vlastního, přišel bych si vedle nich jako, s prominutím, blbec. Mluvím teď o lidech jako je Mário Bihári, Šimon Ornest z Tap Tap Orchestru, František Tomášek…prostě samí skvělí lidé a muzikanti. Mário Bihári, který je moje největší hvězda, občas improvizuje do hudby, kterou jsem pouštěl – tahle tradice společného jamování trvá už rok. On hraje skutečně jako polobůh, a i tak vypadá – sedí tam jako majestátný Dionýsos a mastí to na ten tahací klavír! A ještě víc si cením toho, že jsme se spřátelili. Zavolá mi, nebo mi posílá nějaké vtipy – tu rasistické a od té doby, co řeším to své oko, tak i vtipy o slepcích…

Jezdíš po muzikantech, a znáš je snad úplně všechny abecedně – nevíš o nějakém zakopaném klenotu lokální romské hudby? O někom, koho muzika dosud neobjevila?

Legenda všech legend pro mě byl Ačo Slepčík! Legenda! Jak je možné, že o něm třeba takoví Romové v Chánově nevědí? Áčo už tu ale bohužel není.. Pak samozřejmě množství dalších muzikantů, kteří jsou už přeci jen trochu proslulejší – třeba takový „romský Mick Jagger“, Gejza Bendig z Terne Čhave. Romové nemají lepšího Jaggera – ale v celé Evropě! – než je tenhleten kluk! Můj velký miláček byl taky Ervín Oláh z Rokycan, na lidské rovině to byla moje hvězda. A pak je obrovské množství lidí, kteří dělají spoustu práce, ale není na ně tolik vidět. Zaregistrovala jsi mimochodem, jak měla Madonna na koncertě Gogol Bordello? To bylo přece veliký!

Je v rámci tvé hudební kariéry něco, cos ještě neuskutečnil, po čem toužíš?

Mám takový sen – chtěl bych zažít velké cikánské setkání, jako je třeba v Oděse, nebo se vydat na pouť ve Francii. Co se hudby týče, poslední dva roky mám nejradši ticho. Jsem buď na baru nebo hraju, takže když mám dva, tři volné dny v měsíci, preferuju ticho.

* řeč je o spolupráci proslulé zpěvačky Márty Sebestyén s francouzskou etno-elektronickou kapelou Deep Forrest, jejímž výsledkem bylo úspěšné album Boheme z roku 1995

Přečteno: 4310x

Kam dál:

Štítky:  

RV, Hudba, RV 12/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

V Hodoníně u Kunštátu si lidé v neděli 23. srpna 2015 připomněli 72 let od transportu Romů do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. (FOTO: Muzeum romské kultury)

videoPŘÍMÝ PŘENOS: Pietní shromáždění k uctění památky obětí romského holocaustu v Hodoníně u Kunštátu

18.8.2018 20:05
V neděli 19. 8. 2018 od 11 hodin se uskuteční v Památníku holokaustu Romů a Sintů na Moravě na místě bývalého tzv. cikánského tábora pietní shromáždění k uctění památky obětí holokaustu. ROMEA TV odvysílá přímý přenos pietního aktu a následné prohlídky památníku, které proběhne od 13 hodin.
 celý článek

Příznivci Dělnické strany sociální spravedlnosti se shromáždili 18. srpna 2018 za účasti policie a těžkooděnců před městským úřadem v Dubí na Teplicku. Extremistická strana svolala dnešní protest kvůli nedávné potyčce na zdejším koupališti. (FOTO: ČTK)

videoNeonacisté na shromáždění v Dubí napadli fotografa. Cikáni a Židi patří do plynu, říkali před začátkem shromáždění. Zasahovali těžkooděnci

18.8.2018 15:00, (AKTUALIZOVÁNO 17:00)
Na shromáždění v Dubí se dnes sešlo asi 50 až 100 příznivců extremistické Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS). Neonacisté hned zpočátku shromáždění napadli fotografa serveru Parlamentní listy Víta Hassana. Těžkooděnci útočníky v průběhu shromáždění zadrželi. Celkem zadrželi šest neonacistů. Dva podezřívá z výtržnictví v souvislosti s útokem na novináře, čttyři osoby jsou podezřelé ze spáchání přečinu projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka. ČTK to řekl mluvčí policie Dan Vítek. Zásah v Dubí policie krátce před půl čtvrtou ukončila.
 celý článek

Ilustrační foto (FOTO: pixabay.com)

Pod fotku dítěte s kurdskými kořeny lidé psali, ať chcípne. Policie některé z nich už obvinila

16.8.2018 11:42
Třinecká policie šetří již několik měsíců nenávistné komentáře, které se na sociální síti šířily na adresu dítěte s kurdskými kořeny. Policie obvinila několik autorů nejtvrdších komentářů z přečinu podněcování k nenávisti, hrozí jim až tříleté vězení. O případu verbálních útoků proti chlapečkovi, který se narodil české občance a tureckému Kurdovi, informoval na začátku roku zpravodajský server Aktuálně.cz. 
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo