romea - logo
16. prosince 2019 (pondělí)
svátek má Albína
Loading
rozšířené vyhledávaní

Eva Danišová: Vánoce 1944. Vítězná povídka literární soutěže na téma "Romské Vánoce"

24.12.2016 11:20
Autorem obrazu je Rudolf Dzurko (1941–2013)
Autorem obrazu je Rudolf Dzurko (1941–2013)

Zpravodajský server Romea.cz v prosinci vyhlásil literární soutěž o nejlepší povídku s tématem "Romské Vánoce". Postupně zveřejníme deset úspěšných textů. Dnes, na Štědrý den, publikujeme dvě povídky, které se dělí o první místo, a to "Vánoce 1944" Evy Danišové a "Zázračné Vánoce" Veroniky Kačové. Zkušená autorka Eva Danišová zvolila historický námět a zavádí nás na Slovensko na konci druhé světové války. Narození dítěte v onen vánoční čas pojala zároveň jako naději, že válka a pronásledování Romů již brzy skončí.

Celá naše osada zapadla sněhem. Z nuzných chatrčí stoupá slaboučký dým, dřevo je mokré, a tak špatně hoří. Mám hrozný strach, protože můj muž už není čtyři dny doma, odešel s neznámými chlapy, kteří se schovávali v lese za osadou. Blíží se Vánoce a já nevím, co si počnu. Už od rána se necítím dobře, ale bolesti zatím nemám.

Pod postelí mám schované bílé plátno a seno, abych měla při porodu kam si lehnout. Dala jsem vědět Kori, aby byla připravená a pomohla mi, až to přijde. Doufám, že děťátko bude zdravé a nebudu potřebovat doktora. Všechny ženy u nás v osadě rodí doma a jen výjimečně se stane něco zlého. Modlím se každou noc, abych byla silná a vydržela.

Máme s mužem malinkou chatrč, žádné děti zatím nemáme. Stačí nám malý stůl, postel. Jánoš mi stloukl dvě poličky na nejnutnější oblečení a jednu na nádobí. Kamínka mi dal Žid, který bydlí dole ve vesnici, a já k nim chodila vymazávat pec, když jsem byla malá. Byli na mě moc hodní a posílali mamince kousek sýra nebo špeku. Jejich hospodyně mi dávala i oblečení, které doma šila. Teď do vesnice nechodíme, jezdí tu Němci v autech a často chodí do školy za panem ředitelem. Je válka.

Pryč jsou doby, kdy jsem se nemusela starat co dát do hrnce a mohla se bezstarostně toulat v našich horách. Nevím, jak to naše maminka dělala, ale u nás doma se vždycky něco k snědku našlo. Když bylo opravdu nejhůř, pomohli nám maminčini bratři. Nejradši jsem měla strýce Bélu.

Jen jsem na strýce pomyslela, už ho vidím přicházet.

„Ahoj Haňo, tak jak se dnes máš? Jánoš ještě nepřišel?“

„Ne, strýčku, není doma a já se bojím.“

„Jen se neboj, Jánoš ví, co má dělat. Určitě se brzo vrátí. Máš dřevo, potřebuješ něco? A přijď se najíst k nám, Anča dělá polívku, tak ti dá i na večer. Nic se neboj, holka, všechno bude dobré.“

„Dobře, strýčku, já pak přijdu.“

Musím si na chvíli lehnout, chtěla jsem ještě ušít děťátku košilku z maminčiny spodničky, ale padá na mě únava.

Ze spánku mě probudila tetička Anča. „Haňo, otevři! Jsi v pořádku?“

„Hned, hned, tetičko, jen jsem usnula. Už jdu.“

Teta je zimou celá červená. Její oči pátrají v mé tváři, v ruce drží kastrůlek s polévkou. „Haňo, máš zakalené oči a břicho už ti spadlo. Tvá máma se ještě z města nevrátila, pojď k nám, asi budeš brzy rodit.“

„Mně dneska není dobře, ale chci zůstat tady, aby se miminko narodilo doma, teto.“

„Dobře, Haňo, tak já sem pošlu Kori, aby se na tebe podívala. Dej si polévku, ať máš sílu.“

„Teto, já se bojím, bude to hodně bolet?“

„To víš, holčičko, ale vydržíš to, tak jako jsme to vydržely všechny. Neboj se. Děťátko bude jistě zdravé, bude to radost. Je těžká doba, ale musíme věřit, že nás Pán Bůh ochrání.“

„Děkuju teto, jste moc hodná.“

Dívám se za ní, jak odchází nahoru do kopce, a čekám na Kori.

Kori bydlí sama až na konci osady a je slepá. Všichni v její rodině se rodí s oční vadou nebo slepí, ale čeho se jim nedostává na jedné straně, toho mají jinde nadbytek. Mužští z jejich rodu jsou vynikající hudebníci a ženy se věnují léčení bylinkami a odvary. Kori umí i věštit, ale my si věštit nenecháváme. Věští jen lidem, kteří jsou cizí.

Zničehonic mi celým tělem projede takový pocit, že najednou vím, že už brzy budu chovat své děťátko v náručí. Jen Jánoš nikde. Kam jenom šel? Nic mi neřekl, jen se tvářil ustaraně.

Kori přišla přesně. Sáhla mi na břicho, zeptala se, jak se cítím. Přiložila do kamen, dala ohřát vodu z potoka, a sedla si ke mně na postel. „Neměj strach, Haňo, zvládneme to spolu. Buď klidná a dobře to dopadne.“

Za tři hodiny už držím Dežička v náručí. Je celý červený, silný. Už jsem maminka. Jsem moc šťastná.

Kori všude rozhlásila, že se mi narodil syn, a tak jen ležím a přijímám návštěvy. Každý z osady chce vidět nové miminko, na stole se kupí dárky. Vidím jablko, dvě vajíčka, kousíček špeku a misku mouky. Někdo jen tak mimochodem prohodí, že mám venku dřevo na topení, jiný mi přinesl vodu. Vyhlížím maminku, ale ta nejde. Ptám se na ni své sestry Pudy.

„Odešla už včera do Spišské Nové Vsi na trhy. Představ si, že vytáhla kovářské náčiní po tátovi, a sama ukovala řetězy a hřebíky, které šla prodat na trh. Šla v botách strejdy Bély, víš, v těch jarních, a omotala si je slámou.“

Ještěže je maminka bílá jako gadži, nikdo si nevšimne, že je Romka. My Romové totiž můžeme do města jen v určité hodiny. Hodně romských mužů už odvezli do pracovních táborů. Některým podpálili domy, prý kvůli podezření, že pomáhají partyzánům. „Máme štěstí, že máme takovou maminku,“ říká sestra. „Která jiná by dokázala sama vychovat 14 dětí?“

„Máš pravdu, maminka je náš poklad. A co říkáš na malého?“

„Je krásný, celý po tobě, Haňo. Ať mu dá Pán Bůh krásný a dlouhý život. Ale kde je tvůj muž, nevíš nic?“

„Ne, nevím, Pudo, jen doufám, že už bude brzy doma.“

Než se setmí, vidí malého celá naše osada.

Druhý den odpoledne konečně přichází maminka. Zlíbá celé miminko a přinese mi slepici na polévku. Hned ji taky strčí do hrnce, a odněkud z kapsy zástěry dokonce vyloví i jednu mrkev a cibuli.

„Mami, já jsem tak šťastná.“

„Já vím, holčičko, děti jsou dar. A ten náš malý je krásný a hlavně zdravý, tak teď už jen, abys měla mléko a mohla ho dlouho kojit. Já vás odkojila čtrnáct, holčičko, a jak jste všichni pěkní!“

Pomalu si zvykám na život s miminkem. Dežo spinká, pěkně se kojí, já mu zpívám a při tom čekám na Jánoše. Ještě dva dny a bude Štědrý den. Doufám, že se do té doby vrátí.

V noci mě budí tiché ťukání na dveře. „Haňo, otevři, to jsem já, Jánoš!“

Letím ke dveřím a otáčím rýglem. Do světnice s ním vstoupí další čtyři muži. Na zádech mají batohy a u pasu pistole. Jsem vyděšená k smrti.

„Jánoši, kdo to je, co se stalo?“

„Neboj, Haňo, všechno ti povím. Jsou to partyzáni, dva naši, Slováci a dva Rusové. Jsou to přátelé.“

Utíkám si lehnout do postele a hledám, co na sebe rychle navléknout, abych před muži nebyla jen v prádle.

Muži si sedají ke stolu a vytahují z ruksaků pálenku. Můj Jánoš se usmívá na malého, ukazuje ho mužům.

„Na zdarovie!“ říká jeden z nich a pije přímo z lahve.

Na zemi se začínají kupit věci z batohů, samé jídlo a pálenka.

„Jdu pro strýce Bélu a pro muzikanty, musíme oslavit našeho malého,“ říká mi Jánoš.

Za chvíli se naší osadou nesou tóny houslí, harmoniky a violy.

Stojím u kamen a snažím se honem něco uvařit z darů, které nám přinesli mužští. Mezitím se naše světnice zaplnila. Nestačím se divit, kolik lidí se k nám vejde. Chlapi jsou ostražití a ptají se mého muže, jestli je někdo nezahlédl přicházet. Naší osadě by hrozilo velké nebezpečí. Jánoš je ujišťuje, že se nemusí bát. Zve je k plnému stolu a oni rádi přisedají. Ženy zpívají, muži hrají a pijí „na zdarovie“.

Jánoš mě objímá a líbá. Neboj, holčičko, válka brzy skončí. Dnes nad ránem musím zase odejít, ale brzy se vrátím.

Utírám si slzy štěstí a jsem pyšná na svého Jánoše i na muže, kteří s ním přišli.

Eva Danišová
Přečteno: 1621x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Povídky, Vánoce, Romské osady, Romské ženy, soutěž Romské Vánoce 2016



HLAVNÍ ZPRÁVY

Vánoce na turistické základně Myšinec v Budišovicích u Hrabyně prožily děti z dětských domovů z Čeladné, Příbora, Liptálu, Býchor a Uherského Ostrohu. (FOTO: Vladislav Sobol)

videoZÁZNAM: Situace je zoufalá, děti z dětských domovů končí i po 30 letech rozvoje ústavní péče na ulici

25.11.2019 11:33
V České republice vyrůstá v dětských domovech a dalších typech zařízení pobytové péče přes 8 000 dětí, z toho několik stovek ročně odchází do dospělosti.
 celý článek

Dalibor Karvay

Vídeňský symfonický orchestr jmenoval houslistu Dalibora Karvaye prvním koncertním mistrem

22.11.2019 11:15
Vídeňský symfonický orchestr jmenoval 34-letého slovenského houslistu Dalibora Karvaye svým prvním koncertním mistrem. Informoval o tom hudebníh časopis The Strad.
 celý článek

Druhý ročník ocenění od romských organizací a nezávislých osobností Lúč z tmy (Foto: Facebook Lúč z tmy)

videoZÁZNAM: Slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy

22.11.2019 0:01
Přímý přenos slavnostního předávání ocenění Lúč z tmy, které každoročně udělují romské organizace a nezávislé osobnosti těm, kteří se dlouhodobě zasazují o zlepšení postavení Romů v různých oblastech života nebo se významným způsobem podílejí na budování mostů mezi Romy a většinovou společností. Záštitu nad 2. ročníkem ocenění Lúč z tmy převzala slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Přenos z bratislavského Caffe Berinka odvysílá ROMEA TV od 19 hodin.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo