romea - logo
15. září 2019 (neděle)
svátek má Jolana
Loading
rozšířené vyhledávaní

Evropa se uzavíra: Rozhovor se světoznámou choreografkou Constanzou Macras

28.6.2012 13:12
Foto v článku: Lukáš Houdek
Foto v článku: Lukáš Houdek

Světoznámá choreografka Constanza Macras se narodila v Buenos Aires. Vystudovala tanec a módní návrhářství a později pokračovala ve studích v Amsterdamu a New Yorku. Od roku 1995 žije v Berlíně, kde v roce 1997 založila svůj první taneční soubor TAMAGOTCHI Y2K. Od té doby se podílela a také sama vytvořila bezpočet produkcí, z nichž nejúspěšnější, Hell on Earth (2008) získala prestižní ocenění Goethe Institutu. Constanza Macras vede mnoho workshopů a předáší po celém světě, včetně Japonska, Spojených Států, Francie, Německa ad. V roce 2010 získala dosud poslední ocenění: německou národní divadelní cenu DER FAUST, konkrétně za nejlepší choreografii. V současné době vede vlastní berlínský taneční soubor Dorky Park, s nímž se v květnu představila také v Praze.

Zkoušky Open for everything prý provázelo množství praktických zádrhelů – Romové z Čech a Maďarska se jen těžko shodovali na podobě „tradičního romského tance“, přítomnost množství tlumočníků na pódiu vytvářela obtížně zvládnutelný chaos a podobně. Napadlo Vás, že byste jednotlivé účinkující propojila jazykem, romštinou? Tedy ještě navrch, kromě tance – jazyka pohybu?

Romštinu jsem vlastně použít nemohla; většina ze zúčastněných bohužel mluví romsky jen velmi málo. Mají základy, pravděpodobně jsou také pasivními mluvčími, používají ji tu a tam i jako „tajný kód“ mezi sebou, ale nemyslím si, že by ji ovládali dokonale. Romština se ale jinak objevuje v představení alespoň v některých písních, které zazní, či ve výstupu jedné z dívek, která vypočítává romsky jednotlivé tradice. Záleželo mi především na tom, aby se vybraní účastníci v dané situace cítili pohodlně a v bezpečí a abychom mohli pracovat v atmosféře svobody a být k sobě upřímní.

Chtěla jsem, aby se otevřeli také mému světu, respektive světu moderního tance, který pro ně byl povětšinou novinka – nechtěla jsem je zastrašit. Dělali jsme mnoho cvičení, zaměřených na vnitřní energie, respektive kontaktní improvizace – plus spoustu protahovacích cviků a cvičení zaměřených na dotek. Bylo třeba ustavit jakýsi společný jazyk – komunikační kód, kterému rozumíme všichni – a pohybové univerzum, ve kterém nalezne své místo jak profesionál, tak amatér.

Obecně řečeno – objevit schopnost fungovat si navzájem jako rovnocenní partneři. Měla jsem třeba romského tanečníka, který se od člena mého souboru naučil hiphopový tanec – jiný zase pod vlivem zkoušecího období začal cvičit jógu, takže doufám, že to co se „u mě“ naučili, dokážou v budoucnu nějak zúročit i ve svých každodenních životech.

Kde vznikla idea vašeho představení, a co přesně znamená ono „všechno“ v názvu?

V roce 2009 mě požádal Goethe institut, abych zrealizovala projekt představení o Romech, v němž by kromě mých tanečníků dostali prostor také Romové sami. Jde o menšinu, jejíž příslušníci krom toho, že jsou Romové, zároveň také vlastní pas některé země, jde tedy zároveň o národní i nad-národní otázku – často přeci slýcháváme, že v rámci Evropy jsou to právě oni, kdo coby etnikum „dělá největší problémy“.

Jde o nesmírně komplexní a složitý problém, citlivé téma, jehož hlavní složkou je strach a neporozumění. Dva roky jsme dělali výzkum, sbírali materiály a dělali konkurzy – název zazněl na prvním z budapešťských castingů. Přišlo velké množství lidí, kteří viděli kamery a domnívali se, že vybíráme účastníky pro některou z talentových show a že od nich očekáváme extrémně pompézní produkci. Jeden z účastníků ihned poté, co se představil, vyslovil ono „jsem otevřený všemu“.

Během příprav jste tedy strávila dost času ve středoevropském regionu. Jak byste porovnala atmosféry v jednotlivých státech? Měla jste pocit, že je lze označit za jediný kompaktní kulturní prostor, nebo jste zaznamenala nějaké signifikantní rozdíly?

Inu, z hlediska úrovně a intenzity segregace Romů v praktickém každodenním životě bych asi situaci v jednotlivých zemích označila za dosti podobnou. Musím ale říci, že celková společenská atmosféra byla jednoznačně nejhorší v Maďarsku. Měla jsem dokonce i jednu velmi nepříjemnou osobní zkušenost, kdy mě vezl skinheadský taxikář, který nejen že se mě pokusil okrást, ale byl navíc dosti neurvalý až agresivní. Nedokázala jsem si představit, co by se dělo, kdyby tam se mnou tehdy byl některý z mých romských tanečníků – on byl neuvěřitelná vazba, skutečně obr.

Někteří z mých tanečníků mají trochu strach z naší budapešťské premiéry. Je strašné vidět na každém budapešťském rohu nápisy „Cikáni shořte v pekle!“. Tu zemi pochopitelně neznám dokonale, na to jsem tam byla příliš krátce, ale jednoduše jsem se tam necítila volně. Skutečně se mi zdá, že dnešní Maďarsko je v hluboké depresi. Mizerná atmosféra, musím říci.

tanec2_velka_1.jpg

Když jste vybírala tanečníky, na jaká kritéria jste se soustředila? Věděla jste už dopředu konkrétně, jaký prototyp hledáte?

V prvním kole výběrového řízení jsme měli strašně málo času, takže záleželo opravdu hlavně na prvním dojmu. Ale ani tehdy mě nezajímalo v první řadě to, nakolik je někdo schopný tanečník nebo zpěvák, ale byla jsem mnohem víc zvědavá na jeho osobnost a vyzařování – na ono pověstné „něco“ navíc, přídanou hodnotu, které si každý hned všimne, nějakou zajímavost, výjimečnost charakteru a na jeho osobní příběh, který dokáže zaujmout. Do druhého kola jsme pozvali už vlastně jen ty, kteří se pak objevili v představení. Myslím, že mám celkem dobrou intuici a tak nás skutečnost, že jsem si trvala na svých vybraných 17 lidech, nakonec přišla na trochu víc peněz, než bylo původně v plánu, ale jsem přesvědčená, že se to vyplatilo.

Jaké otázky Vás k představení přivedly? Existují témata, která Vám přijdou natolik palčivá, že se k nim dlouhodobě vracíte? Máte ve svých představeních nějaké opakující se motivy?

Každé z mých představení mě svým způsobem přivede k tomu dalšímu – většina nápadů na nové téma vzniká na základě toho, co se mi – a kolem mě – aktuálně odehrává. Měla jsem například „bombajské“ představení, pojednávající o zábavním průmyslu ve třetím světě a o tom, jak lze tímto způsobem udržet společnost veselou a „zabavenou“, aby byla lépe kontrolovatelná. Pokaždé je to samozřejmě trochu jiné, ale vždy se inspiruji lidmi, se kterými zrovna pracuji, a „rostu s nimi“.

V mých představeních je hodně improvizace, ale přístup se pokaždé liší: někdy si přinesu téma zvenčí či použiji text některého autora, někdy improvizuji přímo na pódiu, občas napíšu něco sama. Každopádně ale vždy spolupracuji se svými herci a tanečníky a o konceptu představení s nimi diskutuji – takto se k nim dostane velké množství informací a posílí se tím nezáměrnost a spontaneita projevu.

Pro mě je to důležitý faktor, protože improvizace pak skutečně působí dojmem nezamýšleného. Tanec je velice křehká věc, a pro mě je cílem s ním spojit i jistou myšlenku. Bývá nesmírně těžké dosáhnout toho, aby nebyla příliš prvoplánově vyjádřená. Jedno z mých představení se například zabývalo tématem cestování a opouštění domova – tato témata jsou mi blízká a chtěla jsem zpracovat také námět opačný - přicházení a všechno to, co se začne dít ve chvíli, kdy člověk pocítí touhu se usadit, postavit dům, zplodit dítě a podobně.

Myslím, že téma ghett a komunity byl pro tento záměr ideálním rámcem. Jde ostatně o jev, který ve světě neustále sílí, všude vznikají slumy, jde o nový urbánní fenomén. Strach z druhého člověka – xenofobie je téma, které mě zaměstnává už dlouho – cítím paralelu mezi situací na jednotlivých kontinentech – to, jak se Evropa uzavírá vůči některým „cizincům“, a jak někteří z nich platí za „více cizí“ než jiní. To tedy bylo hlavním tématem některých mých předchozích představení, a přivedlo mě až k „Open for everything“. Jinak všechno řečené platí dvojnásob pro situaci Romů ve střední a východní Evropě.

Vezměte si všechnu tu zatíženost předsudky, ať už jednoznačně negativními, nebo naopak nesmyslně romantickými. Že jsou v tomto prostoru Romové chudí, to je známá věc – no a co? O tom jsem v představení mluvit nechtěla. Šlo mi zejména o nuance, o boření mýtů a černobílého vidění.

tanec-auto-big.jpg

Na závěr trochu odbočím; v Argentině dnes žije údajně kolem 300.000 Romů a asi pět procent obyvatelstva tvoří původní indiánští obyvatelé. Jak byste srovnala přístup majoritních obyvatel k těmto dvěma skupinám?

V Argentině už přes patnáct let nežiju, takže si nejsem jistá, zda na to dokážu dát relevantní odpověď. Bydlím v Berlíně, který mi svou atmosférou v jistém ohledu připomíná Buenos Aires. Vím, že je poměrně zažitý obraz Argentiny coby velice liberální a otevřené země – alespoň tedy v porovnání s některými dalšími jihoamerickými státy jako je například Bolívie, nicméně postoj Argentinců k jinakosti je podle mého názoru srovnatelný s mírou rasismu, kterou vnímám u Evropanů.

Jinak Argentinci Romy většinou neidentifikují a tudíž ani nerozlišují, pokud je tedy nepotkají na ulici coby muzikanty a podobně. Jinak ale rozhodně nejsou příliš sofistikovaní, co se týče povědomí o jiných etnikách. Rozhodně u nás bují rasismus na základě tmavší barvy pleti, což se táhne od dob španělské kolonie a poměrně krátkého období trvání instituce otroctví.

Někteří černoši pak byli odškodněni v podobě pozemků a podobně, takže pokud má u nás člověk tyto fyziologické rysy, může se mu snadno stát, že s ním bude zacházeno hůře, ve škole mu budou hanlivě přezdívat „la negra“ a stane se obětí segregačního systému.

Přečteno: 4437x
 

Kam dál:

Štítky:  

RV 6/2012, RV



HLAVNÍ ZPRÁVY

Hoax o jedovatých balíčcích kosmetiky - září 2019 (Koláž: Romea.cz)

Hoax o balíčcích s jedovatými vzorky kosmetiky se šíří mezi Romy v Evropě. Poprvé se tento hoax objevil už v roce 2002

12.9.2019 10:52
Na sociálních sítích a po e-mailech se v posledních dnech hlavně mezi romskou komunitou šíří hoax o tom, že romským rodinám ve Francii chodí do schránek reklamní balíčky s kosmetikou obsahující jed. Ve stejnou dobu se začal šířit podobný hoax, kde jsou ale oběťmi těchto zásilek Izraelky. Zpráva o jedovatých vzorcích se poprvé objevila už v roce 2002 a nyní se znovu vrací do oběhu.
 celý článek

Archeologický průzkum v Letech u Písku - 10. 9. 2019 (FOTO: Tereza Heková, Romea.cz)

videoArcheologové odkryli dva hroby obětí tzv. cikánského tábora v Letech u Písku, jde o novorozence a ženu. Našli i další hrobové jámy

10.9.2019 15:10
Archeologové našli v Letech na Písecku, kde byl za války romský koncentrační tábor, hroby jednotlivců. Odkryli jeden hrob s pozůstatky vězeňkyně mladší 40 let a jeden hrob pravděpodobně novorozence. Nalezli i sedm hrobových jam. Podle písemných pramenů by v místě mělo být pohřbeno 120 vězňů, z toho přes 70 dětí, hřbitov by měl mít rozlohu 400 metrů čtverečních. Výzkum v úterý skončil. Novinářům to řekli archeologové a zástupci Muzea romské kultury, které chce v místě vybudovat památník romského holokaustu a otevřít ho do roku 2023.
 celý článek

Lipník nad Bečvou (Koláž: Romea.cz)

Rasistický útok na romské děti: Policisté navrhli obžalovat muže a ženu, kteří útočili v Lipníku nad Bečvou

10.9.2019 11:00
Policisté navrhli obžalovat muže a ženu, kteří na jaře v Lipníku nad Bečvou na Přerovsku napadli skupinu romských dětí a byli za to obviněni ze tří trestných činů včetně hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob. ČTK to dnes řekla policejní mluvčí Miluše Zajícová. Muži a ženě hrozí až pět let vězení.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo