Zpravodajský server Romea.cz vyhlásil literární soutěž o nejlepší povídku s tématem “Romské Vánoce”. Dnes zveřejňujeme poslední dva z deseti úspěšných textů vztahujících se k vánočním svátkům. Jejich autorkami jsou dvě z nejmladších účastníků soutěže: patnáctiletá Božena Gunárová s textem “Nejsou Vánoce jako Vánoce” a desetiletá Ilona Kačová s příběhem “Ježíšův vyvolený”.
Nejsou vánoce jako Vánoce
Musím se vám přiznat, že ač jsem občan milující naši republiku a její tradice, Vánoce a všechno, co se kolem nich dneska děje, nesnáším. Nebylo tomu tak ale vždycky. Když mi bylo asi sedm či osm let, vánoční svátky jsem milovala. Kdo by je v tom věku neměl rád, že? Byla jsem malá holka a Ježíšek byl pro mě skutečná osoba, ten, kdo před večeří dává dárky pod stromek. Věřila jsem všemu, co mi mé sestry nakecaly. Čím jsem ale byla starší, tím víc se mi Vánoce hnusily. Tipuji, že většina lidí by o sobě řekla, že Vánoce miluje a jak se na ně těší. Možná jsem divná (slýchávám to často, už jen proto, že moc čtu, píšu knížky a jsem Romka), ale pro mě jsou to hrozné svátky.
Z Vánoc se podle mě totiž stala doba stresu, paniky a přejídání se bramborovým salátem. Všichni pobíhají po supermarketech a ječí po prodavačích („já chci to a to a jak to, že to nemáte!?”). Každý chce pořídit dárky pro své nejmilejší. Nemilé ovšem je, že ti s nimi nebývají spokojeni. Sice za ně poděkují, ale pak je schovají do skříně a časem předstírají, že je někam zahrabali a nemůžou najít. Ti upřímnější či drsnější budou hubovat, že „tohle“ nechtěli, anebo je rovnou bez řečí vyhodí.
Smutné a svým způsobem ponižující je, že lidé, naše mámy a rodina, jsou i na Štědrý den v práci. Neměli by být doma a užívat si “nervy na pochodu” tam, než být v práci a přemýšlet, co ještě na poslední chvíli dokoupit, aby jejich blízcí byli spokojeni? A ti stejně budou hubovat, že v kaprovi bylo moc kostí a že salát byl moc studený a je teď studí zuby. Trocha solidarity a poděkování by nebyla? Dnešní lidé to neumí, bohužel… Já děkuji své mámě, že v ten den má to strpení a dokáže se mnou vydržet, i když komentuji vše kolem a nadávám… Ona ví, že i tak ji miluji.
Na Vánoce jsem toho nikdy moc nedostávala, jelikož má máma je samoživitelka a nejvíce nám šlo o to vše, co si nacpeme do břicha. Ano, ani já nejsem výjimkou, jídlo je pro mě dnes na tom všem nejlepší. A pohádky. Nejvíce se těším, jak se nacpu štědrovečerní večeří a pak stejně sním asi ještě milión věcí kolem sebe, zapneme televizi a budeme na ni čučet. To miluji.
Svátky se ale dají prožít úplně jinak. Ráda vzpomínám na jedny Vánoce, kdy jsem byla u babičky. Můj děda mi přistavil židličku a dal šátek na vlásky, aby mi nepřekážely při vaření, a my s babičkou jsme obalovaly řízky. To byly Vánoce, všichni spolu, dobrá nálada a láska v rodině. Teď se všichni rozprskli pryč a já čím jsem starší, tím více mě zajímá jen jídlo a Grinch.
Když jsem byla malá, zažívala jsem krásné Vánoce. Jako každé malé dítě. No, skoro každé. Moc si toho nepamatuji, spíš jen takové útržky. Než jsme si sedli ke štědrovečernímu stolu, každý z rodiny se musel okoupat. Přišlo mi to takové výjimečné, slavnostní, což je příjemné a asi nejpříjemnější je, že k něčemu tak slavnostnímu patříte i vy.
O Štědrém dnu se už nesmělo uklízet. Večer se všude rozsvítila světla, aby naši mrtví věděli, kam mají jít. V bytě také nesmí nic viset a nejmladší svobodná holka jde těsně před večeří vynést koš.
Na stole muselo být vždy dvanáct druhů jídla a taky židle a talíř navíc, pro „nezvaného“ hosta. Na parapet okna jsme položili talíř pro mrtvé a na něj dali jejich oblíbené jídlo (což je trochu deprimující zvyk, ale je to svým způsobem i hezké). Z vyprávění vím, že u starých Romů se pod stůl dávalo náčiní z práce (nevím, co by si tam moje máma dala, když je sociální pracovník). A pod talíře se vkládají peníze. Nemusím zmiňovat, že se jí postupně.
To vše jsou zvyky, na které si vzpomínám a které se v naší rodině drží před večeří či během ní. Když usedneme k jídlu, nesmíme vstát, dokud nedojí a nevstane od stolu hlava rodiny (což je u nás máma). Dospělí nás rádi provokovali tím, že večeři co nejdéle natahovali, abychom se my děti nemohly dostat ke stromečku. Líbilo se nám naopak, že jsme se nesměly kouknout pod stůl, protože tam byla ježibaba. Bylo to vždy vtipné, když jsme jako nakukovaly pod stůl a zjišťovaly, či tam vážně je. Malým dětem se také dělá na čelíčko křížek, aby měly sladký život.
Po večeři přicházelo na řadu házení botou – pokud padla špičkou ven, znamenalo to, že jdeš na příští rok z domu, pokud ne, zůstáváš (příjemné vědět, že tě tvá vlastní bota vyhazuje). Rozkrajujeme také jablko, jestli se ukáže hvězdička či něco jiného, a je vždy napínavé, to čekání, co se objeví. Nebo okrajuješ jablko a sleduje se, jaké písmeno – údajně začáteční jména budoucího manžela či přítele – vyjde (jablka vidí do budoucnosti, hm… jablka jsou fajn). Když nad tím tak přemýšlím, jablko je o Vánocích vzácná a neobyčejná věc.
Všechno to děláme kvůli tomu, že nám chybí naši zemřelí a protože dětem a všem kolem sebe přejeme jen samé štěstí a zdraví.
Jak už víte, období kolem Vánoc nemusím, ale uznávám, ten samotný den je vždy fajn.
