romea - logo
17. srpna 2022 (středa)
svátek má Petra

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Irena Eliášová: Reportáž na pondělí

Praha, 12.10.2012 10:00, (ROMEA)
Romské spisovatelky na setkání a autorském čtení. Zleva Jana Hejkrlíková, Irena Eliášová, Ilona Ferková.  Foto: Lukáš Houdek
Romské spisovatelky na setkání a autorském čtení. Zleva Jana Hejkrlíková, Irena Eliášová, Ilona Ferková. Foto: Lukáš Houdek

Konečně je pátek. Klap, klap poslední ťuk na klávesnici a končím svoji reportáž na pondělní vydání. Nedařilo se mi napsat to zajímavě. Snad se to šéfredaktorovi bude zamlouvat a nechá mě na pokoji. Chci si užít víkend. Těším se na svoji partu. Tak honem, už je dost hodin. Uložit soubor, zamknout a vyrážím ven.

Ale asi to tak rychle nepůjde. Kdosi buší na dveře. Co je? Někdo zapomněl klíče?
Sice nerada, ale seběhnu dolů. Za dveřmi je jakási ženská. Pohled na ni je nevalný. Neznám ji. Co tu chce? Odemknu a ptám se.

„Paní, vy jste zabloudila, co tu chcete?“
„Ne, ne, jsem tu správně. Jdu za vámi.“
„Já vás, ale neznám,“ odpověděla jsem a chtěla zamknout. Ona ale rychle dala nohu mezi dveře.
„Já vás znám. Pusťte mě, prosím, potřebuji s vámi nutně mluvit. Píšete přeci články do tohohle časopisu?“
„Ano jistě, ale je pátek a já chci už jít domů. Nikdo tu kromě mě není.“
„To bude jen chvilka,“ řekla a násilně vnikla dovnitř.

Zamkla jsem hlavní dveře a jdu s ní nahoru do své kanceláře. Je neodbytná.
„Tak prosím, posaďte se. Povídejte, když myslíte že je to tak důležité.“ Nabídla jsem jí židli.
„Ne, začnu mluvit, až zapnete počítač,“ řekla důrazně.
Poslechla jsem.
„Tak, povídejte co máte na srdci tak důležitého,“ řekla jsem. Všimla jsem si, jak se rozhlíží po kanceláři.
„Máte to tady moc hezký“.
„No ale proto jste sem nepřišla, nebo jo?“
„Ne, omlouvám se. Mladá paní, musíte mi pomoct! Jsem na pokraji. Nevím, co dělat. Myslím na to nejhorší, víte sáhnout si na život. Jen moje děti mě drží.“

Ztuhla jsem. Najednou se celá změnila. Výraz její tváře nejsem schopna popsat. Přede mnou sedí žena, tmavé kruhy pod očima, její pleť je až průsvitná, jak je bledá.

„Pro Boha, co to říkáte? A jste tu vůbec správně? Neměla byste být někde jinde, myslím u lékaře?“
„Ne, ne jsem tu dobře! Nemůžete přeci psát takové nepravdy, jaké píšete! Oblbujete celý národ. To nejde dál číst, to vaše lhaní! Jak jen můžete klidně spát? Jak můžete s klidným svědomím napsat, že si žijeme na dobré úrovni? To není pravda. Je hodně rodin, jako ta moje, které žijí na sociálu, a nemusí to být jen rodina romská.
 Dovedete si představit, co to je, žít v takových podmínkách? Jo vy je neznáte, ty podmínky. Bodejť jo, máte práci a luxusní život, to vidím. Ale já a spousta dalších musíme denně přemýšlet, jak vyjít s rodinným rozpočtem, jak zaplatit nájem a škola taky něco stojí. A co teprve, když onemocní děti. Víte, kolik zaplatím v lékárně za léky? Kolik mi zbývá na celý měsíc na domácnost? Dva tisíce osm set korun!
Všechny moje věci už skončily v zastavárně. Co myslíte, jaký je u nás doma jídelníček? No určitě ne takový, jaký ukazují v televizním Prostřeno. Někdy mám pocit, že se nám vysmívají, nám chudým. Ano chudým, bez rozdílu, ať už jde o Romy nebo o nás. Pokud nezaplatím nájemné, jdu na ulici, přesně jako ti Romové.
Jenže o nás se tolik nepíše, na Romy se poukazuje víc. Média si vzala na paškál Romy. Nechtějí pracovat?... Nemají práci... Nikdo je nechce zaměstnávat… No, jenže já taky nemám práci a můj manžel ji taky nemá. Už je tři roky bez práce, to víte, že hledal, sháněl. Nic nenašel, místo toho si našel tu čubku. Odešel od nás. Ničím nám nepřispívá. Nemá práci, nemá peníze a já se mám starat sama. Už si nepamatuji, kdy jsem si naposledy koupila něco pěkného pro sebe.“

Mluvila rychle a hlas se jí chvěl. Najednou jsem si uvědomila, jak jsem na tom dobře. Co bych si počala v takové situaci? Co kdybych přišla o práci? Nekoupit si svůj oblíbený parfém či kabelku? A nezajít si na večeři? A co dovolená? Studený pot mě zalil. To se nesmí nikdy stát.

Je mi jí docela líto. „Ale paní, jak já vám mohu pomoct? Co mám udělat?“

„Nemusíte dělat nic, jenom pište pravdu. Pravdu! Lépe se snese krutá realita. My, co jsme na sociálu, máme jedinou výhodu před Romy v tom, že se o nás nepíše jako o lajdácích a parazitech, i když jsme na tom úplně stejně jako oni.“

Pomalu vstávala ze židle a dívala se mi do očí. Mlčky jsem ji vyprovodila a zamkla hlavní dveře. Vyběhla jsem nahoru zpátky do kanclu. Sedla si a přepsala celou reportáž…

Přečteno: 1171x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Literatura, Povídky, Soužití



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo