romea - logo
23. října 2021 (sobota)
svátek má Teodor

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Jan Rylich, recenze: Rasistická vražda to nebyla, rasismus v Tanvaldu ale je

Praha, 23.4.2013 15:35, (ROMEA)

„Dokumentární detektivku“ Život a smrt v Tanvaldu režisérů Víta Klusáka a Filipa Remundy iniciovalo zabití romského mladíka Ladislava Tatára v titulním městě v noci na Nový rok 2012. Film se od kauzy odráží k širší úvaze nad soužitím Romů a gádžů u nás a nad sociálním podhoubím podobných konfliktů.

Život a smrt v Tanvaldu není detektivka – a dokonce ani autorský film s uměleckými ambicemi, jak je dokument většinou chápán. Jde o čistou televizní publicistiku, což není hodnotící stanovisko, nýbrž konstatování žánru. Snímek vznikl v rámci cyklu příznačně nazvaného Český žurnál a natočeného v koprodukci České televize a produkční společnosti obou režisérů Hypermarket Films. Cyklus sestává z pěti časosběrně natáčených filmů. Každý z nich se věnuje některé z domácích událostí roku 2012, přičemž jejich volba je v rámci divácké atraktivity legitimně populistická: třeba první díl se věnoval „tykadlovému“ řidiči Smetanovi. Časově mají části standardní televizní formát se stopáží lehce nad padesát minut, aby se vešly do hodinového programového „slotu“.

Termín „dokumentární detektivka“ v oficiálních materiálech uvádí sama Česká televize, ale detektivního toho ve filmu moc není. Případ se v něm nijak zvlášť nevyšetřuje, ostatně není ani co. Podle šetření policie v osudnou noc napadli romští bratři Ladislav a Patrik Tatárovi důchodce Jana Siebera. Ten na ně vytáhl legálně drženou zbraň; první ze sourozenců zemřel na místě, druhý došel postřelený domů. V srpnu byl Sieber definitivně zproštěn viny. Trest za napadení nyní hrozí naopak Patrikovi, kterého otec bratrů Ladislav původně bránil.

Už při natáčení se ukázalo, že nešlo o rasově motivovanou vraždu, nýbrž o banální, byť tragický incident, který se zkrátka odehrál mezi lidmi ze dvou místních etnik. Klusák s Remundou nicméně točit nepřestali a naštěstí se jim podařilo ze slepé uličky vycouvat směrem k obecnějšímu materiálu.

V tom zásadně pomohlo prostředí Tanvaldu; není náhoda, že se jméno města propracovalo až do názvu filmu. Autoři se ocitli ve městě sužovaném nezaměstnaností, způsobenou tím, že textilní průmysl, který obyvatele tradičně živil, po roce 1989 krachoval. Jak v jedné scéně říká tanvaldský místostarosta, tamní fabrika SEBA jednu dobu zaměstnávala 4500 lidí, nyní jich platí 120. V sociálními problémy stižené obci vznikly etnické třenice: bílí obyvatelé si stěžují, že zatímco oni musejí pracovat (a za prací dojíždět), místní Romové si vesele žijí z dávek.

Ve filmu nejde ani tak o smrt v Tanvaldu jako o život tam. Incidentu se věnuje zejména začátek snímku. Film je vyprávěný chronologicky od ledna do prosince 2012, přičemž první měsíc roku zabere zhruba čtvrtinu stopáže a je v podstatě reportáží o dozvucích události. Teprve pak se autorům uvolní ruce k tomu, aby zamířili k obecnějším přesahům. Nejlepší místa spočívají v jakési anketě mezi obyvateli téměř sedmitisícového městečka z obou stran „barikády“.

Od „bílých“ jde o opakování starých známých formulací. „Dělají problémy“, „musejí se slušně chovat“, „jsou ostuda Tanvaldu“, ale nikdo pořádně neřekne, co mu vlastně vadí. Etničtí Češi se před kamerou pečlivě drží politicky korektních termínů jako „romští spoluobčané“ nebo „nepřizpůsobiví“, ale když tvůrci položí doplňující otázku, respondenti s gustem použijí výrazy jako „ta černá pakáž“. Zmíněný místostarosta v mrtvé fabrice rozvine teorii o tom, že Romové se do Tanvaldu sestěhovávají právě proto, že vědí, že tam práci nedostanou a nepřijdou tak o dávky. A titíž lidé se Romů bojí; nikomu z nich se z jejich strany vlastně nikdy nic nestalo, ale každý ví o někom, komu ano.

Jedním z vrcholů filmu pak je anketa na koupališti, připomínající vrcholy tohoto žánru ze 60. let jako byl Pařížský máj. Odpovědi se totiž začnou komplikovat. Jedna z přítomných dívek třeba řekne, že by s cikánem nechodila kvůli tomu, aby ji většinová společnost neurážela; nevysloveno zůstává, že nebýt názoru „bílých“, takový vztah by jí možná nevadil. A jak se na tak malém městě nutně musejí všichni znát se všemi (ostatně domy střelce a zabitého stojí proti sobě hned přes řeku), na koupališti padne i reflexe, že zatímco zastřelený Ladislav byl hodný kluk, skutečným sígrem byl přeživší Patrik.

I na bazénu se ale projeví problematický režijní přístup Klusáka s Remundou, kteří ve filmu zjevně straní Romům. Dívku, která fantazíruje o oddělených bazénech pro Romy a etnické Čechy, bryskně poučí o americké segregaci, z hodných strejdů s kamerou se stanou káravými kazateli. „Gádžů“ se vyptávají záměrně tupě v naději, že respondenti svůj (latentní?) rasismus tím spíš odhalí. A výmluvné jsou i kamerové postupy. Remunda například zpovídá ženu, která si stěžuje, že zatímco „bílí“ jedou z Tanvaldu do Desné obyčejným linkovým autobusem, „oni“ (další eufemismus používaný pro Romy) si berou taxi. Z dotazů režiséra a výmluvného záběru kamery vyplyne, že finančně to vyjde nastejno. Při rozhovoru v jedné z romských domácností objektiv zase zálibně ukazuje, že jde oproti obecnému přesvědčení o byt jako klícku.

Snímek obsahuje řadu vynikajících momentů – třeba střízlivé zhodnocení situace po incidentu šéfkou tamního informačního centra či úvahu Romky, že rasismus nevychází od mladých, nýbrž od generace čtyřicátníků (a že za minulého režimu neexistoval).

Emocionálním vrcholem filmu je rozhovor se střelcem Sieberem, jehož lakonická rekonstrukce činu a poctivá výpověď jsou nenapadnutelné. Na druhou stranu Život a smrt v Tanvaldu na danou stopáž nenabízí dostatek materiálu a Klusák s Remundou ho musejí klopotně natahovat ilustračními záběry města či lidí skákajících do bazénu. Nepochopitelným momentem pak je okamžik, kdy obrátí objektivy proti sobě (oba jsou tu nejen režiséry, nýbrž i kameramany) a začnou řešit etiku dokumentaristiky. Jsou tvůrci natolik zkušení, že nelze pochybovat o tom, že šlo o záměr; místo zcizovacího efektu se však dostaví jen rozpaky.

Bylo pro autory „štěstím v neštěstí“, že se střelba odehrála právě v nezaměstnaností sužovaném severočeském městě a oni tak mohli přenést pozornost k obecnějším tématům, nebo je to naopak tak, že třeba v Třeboni na opačném konci republiky, kde je sociální i demografická situace jiná, by se podobný případ prostě nestal a natáčení by nikdy nezačalo? Vyznění Života a smrti v Tanvaldu podporuje první variantu: kde se nežije úplně dobře, tam z ekonomických problémů vznikají problémy sekundární, třeba rasismus.

A dále: smrt Ladislava Tatára nenastala z rasových příčin, Sieber by se byl bránil útoku od kohokoliv, ale atmosféra ve městě k takovým incidentům jistě přispívá. Remundův a Klusákův snímek působí nenápadně, naplňuje daný publicistický žánr a jistě dopadl jinak, než tvůrci sami předpokládali a asi i doufali. Ale tím spíš svůj původní záměr přesáhl a zůstává po něm v hlavě „ocas“, díky kterému v ní zůstane déle, než by možná zanechala „dokumentární detektivka“ o jednom kriminálním případu.

S článkem polemizuje Jarmila Balážová v textu Při nedostatku informací by nikdo neměl vynášet jednoznačné soudy.

Jan Rylich
Přečteno: 1238x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Dokumenty, Recenze, Film



HLAVNÍ ZPRÁVY

Organizace Romodrom oslavila 20. let svého působení ve Žlutých lázních, foto: romeatv

videoVIDEO: Romodrom oslavil 20 let!

20.10.2021 15:00

 

Další články z rubriky







..
romea - logo