Zpravodajský server Romea.cz vyhlásil literární soutěž o nejlepší povídku s tématem “Romské Vánoce”. Postupně zveřejňujeme deset úspěšných textů. Povídku “Nejkrásnější dárek” napsala třináctiletá Liliana Kačová.
Zbývá už jen měsíc do Vánoc. Matka zase šílí, utírá, vytírá, peče a pořád dokola. Ještě jsem ji neviděla si odpočinout. Furt si stěžuje, jak je unavená, jak ji všechno bolí, že má silné migrény z nervů, protože ji neposloucháme a děláme si, co chceme. Ale aby si šla lehnout, to ne. Už se nemůžu dočkat na svůj nový růžový i-phone. I když vlastně, v létě za vysvědčení jsem dostala modrý, já vím, ale teď je cool pouze růžová barva, tak chci růžový! Ale bohužel mojí trapné mámě se tohle nelíbí. Prý na mě utrácí zbytečně moc peněz. A že v tomto domě nejsem jediná, mám další sourozence, kteří by také chtěli dostat pěkné dárky. Takže mi řekla, že bych měla ubrat. A to se zase nelíbilo mě. Taky jsem jí to řekla do očí, že já si ještě nevydělávám, a proto mám právo mít to, co chci. Nic na to neřekla, jen smutně koukala. Myslela jsem, že mě seřve, ale to se nestalo.
Táta mě poslal před večeří do pokoje, ať už tam prý zůstanu do rána! Jak mi to mohl udělat? Moc dobře ví, že jsem dneska neobědvala, protože jsem neměla čas, a na večeři jsem se tolik těšila! No, co mi zbývalo? Šla jsem si lehnout. Asi po pěti minutách mi někdo zaklepal na dveře do pokoje. Věděla jsem, že je to máma s večeří a se sladkým přídavkem, tak jak jsem byla zvyklá. Vešla dovnitř, položila mi jídlo na noční stolek. Vypadala, že mi chce něco důležitého říct. Byla bledá, měla kruhy pod očima a zdála se mi nějak vychrtlá. Už chtěla začít mluvit, tušila jsem, že mi chce vysvětlovat, že na můj vysněný i-phone nemá peníze, že se musím uskromnit atd. Neměla jsem na to náladu, tak jsem na ni s předstihem vyhrkla. „Prosím tě, mami, vypadni, bolí mě hlava.“ Všimla jsem si slz, které si setřela a odešla. No co, taky někdy pláču, a rodičům to je jedno.
Ráno o Štědrém dnu jsem z nudy opět psala dopis Ježíškovi, mimochodem už asi pátý. Uslyšela jsem, jak si mamka odkašlala. Ach jo, co zase chce?! „Ne, mami, nemůžeš si půjčit mou novou žiletku, kup si svoji!“ Dělala, jako by neslyšela, co jsem řekla. „Víš, Emičko, chtěla bych ti něco důležitého říct. Jsem vážně ─“ nedořekla to, skočila jsem jí do řeči. „Jo, já vím, mami, seš vážně unavená.“ Otočila jsem se na ni a lekla jsem se jí. Vypadala hůř než včera. Propadlé lícní kosti, vytřeštěný výraz… „Mami?“ „Emi, pomůžeš mi vyčistit koberec?“ zeptala se mě? Cože? Je ta ženská normální? Vypadá tak bídně a chce čistit koberec? Hm, tak asi jí není tak zle, jak vypadá. „Bohužel mami, nemám čas, jsem domluvená s Anetou, jdeme na nákupy,“ odseknu a vypadnu.
Vracím se domů za setmění a už se těším. Stromek už bude určitě krásně svítit a pod ním bude spousta dárků. Otevřu dveře a nikde nikdo. Stromeček svítí, pod ním spousta dárků tak, jak jsem si představovala. Všude naklizeno, ale nějak smutno. No nic, asi jsou nahoře v obýváků. Tak si rozbalím svoje dárky. Jéééé, růžový i-phone! Otevírám další. Jééééé, růžový notebook! Mám otevřít další? Vezmu si i-phone do ruky a jdu do obýváku za sourozenci, abych se pochlubila. Co to má znamenat? Všech mých pět mladších sourozenců leží na posteli a pláče! Kde jsou rodiče? Nejmladší z nich ke mně přiběhne, silně mě obejme a poví mi. „Maminka je v nemocnici a asi umře!“ Ó můj bože, to snad ne! Třísknu novým vysněným i-phonem o zem. Řeknu sourozencům, ať zůstanou v posteli a já jen nalehko oblečená vybíhám ven a utíkám do nemocnice.
Cestou se mi v hlavě honí milion myšlenek. Co když je to moje vina? Až teď mi dochází, jak v posledních dnech maminka vypadala. Pořád něco dělala, a já jsem jí s ničím nepomohla. Všechno jsem brala jako samozřejmost. Nikdy jsem jí neřekla vlídné slovo, za nic jsem jí nepoděkovala. A teď o Vánocích mi šlo jen o dárky. Ať jdou do háje všechny dárky! Nechci nic, žádný i-phone, žádný tablet! Chci mít doma svoji maminku! Vidět ji, jak je spokojená a usmívá se. To je to důležité – že jsme všichni zdraví a spolu.
Cestou jsem se modlila. Mami, prosím, neumírej. Už nebudu nikdy nic chtít a pomůžu ti i čistit koberce. Vešla jsem do pokoje. Maminka spala. Nebo byla mrtvá?! Opřela jsem si hlavu o její hruď a slyšela tikot jejího srdce, který jsem slýchávala celých devět měsíců, když mě nosila v břiše. Někdo mě zezadu pohladil po vlasech. Byl to táta. „Pojď, Emi, nech ji odpočívat.“ Šli jsme na chodbu a zeptala jsem se ho: „Tati, ona umře?“ Koukl se na mě a odpověděl mi: „Neboj, už je z nejhoršího venku. Ráno to s ní vypadalo špatně, ale teď už je na tom lépe. Je přece Štědrý večer, a to se dějou zázraky. Neboj, musí teď jen hodně odpočívat.“
Ufffff, děkujuuuu, Ježíšku, za tento nejhezčí dárek.
