Ilona Ferková: Setkala jsem se s Milenou Hübsmannovou a zjistila jsem, že romsky se dá i psát

Postava švorcáka a smolaře Štefana, kterému nikdy nikdo neřekl jinak než Kaštánek, se stala předlouho prozaičky Ilony Ferkové, která svou další knihu vydala po dlouhých dvaadvaceti letech. Příběhy z knihy Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny se odehrávají v jedné rokycanské herně na náměstí, kde jeden z tamějších nejlepších vypravěčů vyprávěl neuvěřitelné příhody za sklenici oroseného piva.

Ilona Ferková patří k nejvýznamnějším představitelům romské literární tvorbě polistopadové doby. Rokycanská rodačka se zapsala do povědomí širší veřejnosti už v 80. letech, kdy založila slavný rokycanský pěvecký sbor Amare Neni. Tehdy se seznámila s etnoložkou Milena Hübsmannová, která ji v psaní, stejně jako jejího strýce Andreje Giňu, přivedla.

„Psala jsem texty k romským halgatům, Milena se o tom doslechla a přijela za mnou do Rokycan. Byla to ona, kdo mi poprvé řekl, že se dá psát v romštině. Nevěřila jsem jí, ale touha zkusit to, byla větší,“ vzpomíná na setkání s ženou, která stojí za počátky tvorby většiny romských spisovatelů té doby.

Autorčina úplně první povídka byla Jedna matka se postará o deset dětí, ale deset děti se nepostará o jednu matku.

"Milena mi po přečtení řekla, že mám neuvěřitelný talent se vcítit do ostatních lidí a přenést to do psané podoby. I proto jsem se ve své tvorbě zaměřila na každodenní problémy sužující nás Romy, všechny příběhy, které jsem psala, byly ze života, abych ukázala, že se Romové potýkají i s problémy, na které majorita často ani nemyslí,“ prozrazuje prozaička, co ji k tvorbě motivuje.

Iloniny první prózy začaly vycházet už těsně po revoluci. Aktivně publikovala v celé řadě romských periodik, jako byl Amaro kurko nebo Kereka. Její autorskou prvotinou je povídková kniha Mosarďa peske o dživipen, tedy Zničila si život, zanedlouho následovala sbírka Čorde čhave / Ukradené děti, která byla veřejnosti a kritiky velmi dobře přijata. Ferková je zastoupena také v antologii romské prózy Čalo voďi / Sytá duše.

Náměty pro svá díla čerpá výhradně z reálných příběhů. Na rozdíl od svých mužských protějšků, kteří píší literaturu pro děti nebo se vrací ke svým kořenům, Ferková neváhá ve svých knihách otevírat tabuizovaná témata, jako je chudoba, domácí násilí či odebírání dětí do ústavní péče.

V roce 1999 převzala jako předsedkyně občanského sdružení Asociace romských žen Rokycany poděkování Nadace dobré vůle Cenu Olgy Havlové.

Když mi koupíš jedno, budu vyprávět

V poslední knize Ilony Ferkové je hlavním protagonistou místní bezdomovec přezdívaný Kaštánek, Rom, jehož příběhy inspirovaly osm z deseti publikovaných povídek. O Kaštánkovi Ferková vypráví jako o dobrosrdečném člověku s nešťastným osudem, kterého opustila žena i děti a on se ocitl na ulici.

Nejen samotní Romové však oceňovali jeho vypravěčský um. „Kaštánka jsme znala od dětství, jeho dar vyprávět mě odjakživa fascinoval. Škoda, že si už nikdy neposlechnu, jak se sklenkou zlatavého moku vypráví ty neúžasnější příběhy na světě,“ vzpomíná Ilona Ferková na oblíbeného vyprávěče, který před rokem náhle zemřel. 

Sto sedmnáctistránková dvojjazyčná kniha s ilustracemi Martina Zacha by ovšem nevznikla bez projektu organizace ROMEA, se kterým Ilonu v roce 2010 oslovil Lukáš Houdek, který následně s Radkou Patočkovou a dalšími založili nakladatelství romské literatury KHER.

K napsání dvou povídek se tehdy nechala přesvědčit, i když zprvu váhala, přeci jenom zažila po tragické smrti doc. Mileny Hübschmannové spisovatelský útlum.

„Tolik let jsem nepsala, a najednou telefon, slíbila jsem napsat dvě povídky, ale už ve chvíli, co jsem zavěsila telefon, jsem toho začala litovat. Ale Kaštánek, který chodil do naší herny, mě nevědomky k psaní zase přivedl, a tak vznikly první povídky Dříví a Mléko inspirované jeho vyprávěním,“ vzpomíná na dobu, kdy se k psaní vrátila.

Autorčin nejoblíbenější příběh z její knihy je „Maryška“, o kterém tvrdí, že ani ona sama nevěřila, že by takový příběh mohl skončit šťastně.

„Baví mě, že každé postavě ve své knize mohu vtisknout duši, že pod mým perem postava ožívá a čtenáři se s ní mohou sžít. Občas se přihodí, že někdo za mnou přijde a řekne, že když četl moje povídky, odehrával se mu celý příběh před očima jako nějaký film, a to je to, co mě baví. Snažím se psát tak, aby si lidé připadali, jako by byli součástí děje.“

Teto, napište pohádku, třeba něco jako Herryho Pottra

Podle Ferkové nejvíce schází na knižním trhu romská literatura zaměřená na děti a teenagery.

„Každý mi říká, ať píšu pohádky pro děti s nádechem fantasy, ale mě spíš zajímají příběhy, které píše sám život,“ prozrazuje Ferková a posteskne si, že se romský jazyk pomalu vytrácí a v romštině se ve větší míře usazují neologismy a bohemismy. Ilonu mrzí, že většina mladé generace romský nemluví. Je to způsobeno i důsledkem asimilační politiky totalitního režimu, kdy byli rodiče nuceni přestat učit své děti romsky, dnes se bojí toho, aby jejich děti neměly problémy s češtinou ve škole.

„Samozřejmě že jsou česká slova, která nemají romský překlad, s tím bojuje každý, kdo kdy něco zkoušel psát,“ postěžuje si Ferková, která se vždy snaží, aby se zachoval význam, proto každé takové slovo opisuje několika romskými.

„Píšu romsky a přemýšlím v romštině, proto své knihy nikdy nepíšu v češtině, chci, aby se udržela romská slovesnost pro další generace Romů. Jsem ráda, že třeba takový Honza Bendig nebo Monika Bagárová tvoří svou hudební tvorbu i v romském jazyce, je to jeden ze způsobů, jak tak zvučný jazyk u mladé generace Romů posouvat dál a zvyšovat v ní hrdost na svůj původ,“ uzavírá prozaička.

Článek vyšel v časopise ROMANO VOĎI. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi. Více na www.romanovodi.cz.