romea - logo
20. ledna 2019 (neděle)
svátek má Ilona
Loading
rozšířené vyhledávaní

Literární soutěž organizace ROMEA: Daniela Sutorová – „Nacistické svině“

10.1.2019 11:22
Ilustrační foto. (FOTO: Jiří Salik Sláma)
Ilustrační foto. (FOTO: Jiří Salik Sláma)

Literární soutěž pořádaná organizací ROMEA už zná své vítěze. Z nepřeberného množství textů, vybrala porota ty nejlepší. Vítězný text v kategorii vysokoškolských studentů napsala Daniela Sutorová. Tato studentka Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové si pohrává s otázkou strachu z možného návratu nacistické ideologie.

Daniela Sutorová – „Nacistické svině“

"Mami, tobě je 40, že?" ptá se mě má čtrnáctiletá dcera.
"Ano, zlato. Proč se ptáš?"
"Zajímá mě, jestli si pamatuješ na dobu, kdy se do Česka zase vrátili nacisté," ptala se mě svýma čokoládovýma očima.
"Proč se ptáš?"
"Máme ve škole o nacistech projekt. Dostali jsme za úkol zjistit pravdivé příběhy a jaký dopad měly. Chtěla bych slyšet ten tvůj." Usmála se na mě.
"Dobře tedy. Všechno to začalo 12.prosince 2012....
Bylo mi osmnáct a chodila jsem s Jarkem, s tvým tatínkem. Měli jsme zrovna pětileté výročí. Bylo chladné odpoledne a byla jsem s ním venku. Jako vždy jsme byli v parku, ale ten den to bylo jiné.
"Šári, chtěl bych ti něco říct," postavil se Jarek naproti mně. "Strašně moc tě miluju," vytahoval z kapsy prsten. Poklekl přede mnou a řekl: "Vezmeš si mě?"
"Jari, taky tě miluju, ale je mi jenom osmnáct a nemůžu si tě vzít. Nejsem připravená na tak velký závazek," klekla jsem si naproti němu a objala ho. "Schovej ho a počkej na ten správný čas," pošeptala jsem mu do ucha.
"Ne, chci, aby sis ho nechala. Je pro tebe. Jako upomínka na mě. A až budeš připravená, tak mi ho dáš, abych tě mohl požádat o ruku ještě jednou." Stoupli jsme si.
"Děkuji." Políbila jsem ho a odešli jsme domů.
Pár dní bylo všechno normální, ale 22. prosince se to všechno obrátilo. Dívali jsme se na zprávy. Hlasatelka říkala, že nacisté nastoupili opět k moci. To pro nás, pro Romy, znamenalo, že musíme pryč. Proč? Protože nejsme "čistá rasa". Táta vyskočil od televize a volal dědovi s babičkou.
"Mami? Viděla jsi zprávy?" křičel táta do mobilu.
"Začněte se balit, a tak za hodinu jsme u vás."
"Jo. Musím odjet pryč." zavěsil. "Běžte se balit." Na tento pokyn se máma rozplakala a táta utíkal najít kufry. Moje čtrnáctiletá sestra byla celá vyděšená a neschopná jakéhokoliv pohybu. Popadla jsem ji za ruku a vlekla k nám do pokoje.
"My se opravdu stěhujeme?" vzlykala.
"Musíme," šeptla jsem.
"A kdy se vrátíme zpátky?" ptala se zoufale.
"Nevrátíme." obejmula jsem ji a marně zadržovala slzy. Po chvíli táta rozrazil dveře a dal nám dva kufry.
"Začni se balit," pobídla jsem sestru. V tom se rozdrnčel mobil. Byl to Jarda.
"Viděla jsi zprávy?" ptal se vylekaně.
"Jo. Právě se balíme. Odjíždíme pryč." Vzlykala jsem.
"Prosím zůstaň." Prosil mě zoufale.
"Vždyť víš, že nemůžu." Plakala jsem.
"Miluju tě." řekl mi naposledy a slyšela jsem v jeho hlasu hněv a zoufalství.
"Taky tě miluju," vzlykla jsem.
"Zavolám ti." Řekl s nadějí v hlase.
"Mobily musíme nechat tady, jinak by nás našli. Sbohem." Rozdrtila jsem zbytek jeho naděje.
"Nikdy na tebe nezapomenu." Vzlykl.
"Já na tebe taky ne." řekla jsem a zavěsila. Hned jsem začala házet do kufru moje věci. Házely jsme do nich oblečení, deky, polštáře a hlavně fotky našich přátel a mé lásky. Jardy.
Po půl hodině jsme měli všichni zabaleno to nejnutnější. Nasedli jsme do našeho osmimístného auta. Jeli jsme pro dědu a babičku.
"Jdem tam." řekly jsme já a sestra. Vzaly jsme jim věci a děda s babičkou se belhali za námi. Naskočili jsme do auta, ale dědu chytla noha. Máma vystoupila a pomohla mu, ale nacisti k nám mířili a křičeli. Máma rychle skočila do auta, když už se rozjíždělo, ale děda to už nestihl. Táta jel tak rychle jak mu to auto dovolilo. Taky nic jiného nemohl dělat a já se sestrou jsme se dívaly dozadu. Viděly jsme, jak našemu dědovi prostřelili hlavu. Můj strach přerostl v zoufalství, ale moje sestra na tom byla ještě hůř. Plakala, křičela a vzlykala. Byla zoufalá.  Nemohla se z toho všeho vzpamatovat a ani já ne. Dívala jsem se dál na dědovo mrtvé bezvládné tělo a ti chlapi do něj ještě začali kopat. Po tvářích mi tekly obrovské slzy a nebyla jsem schopná pohybu. Bylo to horší než moje noční můry.
 Nechali jsme doma náš nábytek, naše vzpomínky. Naše šťastné dětství a jeli jsme nikam. Za dvě hodiny jsme přejeli hranice. Zastavili jsme se na benzínce, abychom mohli natankovat.
Já jsem si pamatovala jen jedno číslo. Na svoji kamarádku. Vzpomněla jsem si, že je židovka. Zajímalo by mě, jestli se jí dovolám. Našla jsem telefonní budku a vytočila její číslo. Zvedla to.
"Žofie?" vykřikla jsem radostí.
"Kdo to je?" ptala se Žofka zmateně.
"To jsem já. Šarlota," usmála jsem se.
"Šarloto! Jsem tak ráda, že ti nic není. Balíme se a za chvíli jedeme pryč. Asi už se nikdy neuvidíme." řekla smutně.
"Až se to zklidní, udělám webovky žofka-a-šarla.cz." uklidňovala jsem ji.
"A co Jarda?" ptala se starostlivě.
"Nevím, " vzlykla jsem. Z telefonu se ozvaly výstřely. Žofiin mobil padl k zemi. "Žofii né!" křičela její matka. Začala jsem se zase plakat. Sesunula jsem se k zemi a pořád jsem měla u ucha sluchátko. Moje nejlepší kamarádka je mrtvá. Někdo tam nesrozumitelně křičel. Zavěsila jsem. Otočila jsem se. Stála tam moje sestra. Padla jsem jí kolem krku.
"Žofka je mrtvá." šeptala jsem. "Děda je mrtvý. Proč se to děje?" plakala jsem.
"Netuším." řekla sestra. "Už musíme jet."
"A kam?" ptala jsem se zoufale. Celé tohle bylo šílené.
"Do Švýcarska," chytla mě za ruku a šly jsme k autu.
"Chci umřít." vzlykala jsem. "Co je tohle za život?"
"Třeba se to zlepší," pronesla tiše.
Nasedli jsme do auta a jeli dál.
"Nejvíc mi bude chybět náš dům," řekla máma.
"Mně zase čeština," pronesla babička.
"Mně bude chybět úplně všechno," řekla sestra.
"Mně zase Jarek," pošeptala jsem.
"Ale no tak, baby. Jste silné ženské. Zvládnete to, já taky. A za pár let se třeba vrátíme domů," konejšil nás táta.
Dojeli jsme do Švýcarska. Našli jsme si práci a dům, ale nikdy to nemohl být náš domov. Každý den jsme vzpomínali na to, jak to u nás doma vypadá a na přátele, které jsme doma měli. Někdy jsem se o tom bavili klidně i celé hodiny.
Po roce babička umřela steskem a smutkem.
Ve Švýcarsku jsme bydleli celých dlouhých 7 let. A konečně jednoho dne přiběhl táta domů, mával nad hlavou novinami, plakal a křičel, že v Česku už je zase demokracie. Za půl hodiny jsme byli všichni připraveni vrátit se domů. Do České republiky.
"Když jsme se vrátili domů, tak jsme dostali zpátky náš dům.
"Mami a co se stalo s tátou? Jak jste se pak našli?" ptala se mě moje dcera Žofka.
"S Jarkem? Zjistila jsem, že se přestěhovali, dokonce se mi podařilo najít jeho adresu."
"Jela jsi za ním?" ptala se.
"Ne. poslala jsem mu balíček."
"A co v něm bylo?"
"Ten prsten se vzkazem, že jsem připravená."
"A co bylo pak?"
"Po týdnu co jsem balíček poslala, zazvonil na naše dveře. Měl ten prstýnek v ruce. Mojí mámě donesl kytku a mě požádal o ruku. Znova."
"A řekla jsi ano?"
"Ano. A o rok později ses narodila ty, Žofinko."
"Mami?"
"No? Copak?"
"Ty jsi mě pojmenovala po své nejlepší kamarádce?"
"Ano," řekla jsem a v tom se otevřely dveře a v nich stál můj manžel Jarek, který se právě vrátil z práce. Naše dcera mu skočila kolem krku, což nedělá od svých osmi let a řekla mu, že ho strašně moc miluje...

 

Přečteno: 528x

 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Romano suno



HLAVNÍ ZPRÁVY

Jaromír Balda, obžalovaný ze dvou teroristických útoků na vlaky, 7. 1. 2019 (FOTO: repro Česká televize)

videoTerorista obdivující Okamurovu SPD dostal 4 roky vězení. Podle soudce byl ovlivněn lidmi, kteří veřejně šíří extremismus

(AKTUALIZOVÁNO), 14.1.2019 13:00, (AKTUALIZOVÁNO 20:15)
Za způsobení nehod dvou osobních vlaků na Mladoboleslavsku dnes poslal soud seniora Jaromíra Baldu na čtyři roky do vězení a nařídil mu ambulantní psychiatrické léčení.




 celý článek

Obvodní soud pro Prahu 10 začal 6. 9. 2018 projednávat případ trojice fotbalových fanoušků, kteří podle obžaloby napadli v tramvaji muže tmavé pleti. Za ublížení na zdraví a další trestné činy hrozí mladíkům až osmileté vězení. Na snímku obžalovaní Štěpán Černín (vlevo) a Tomáš Satora přicházejí k soudu. (FOTO: ČTK)

V kauze napadeného Afričana v tramvaji nechtějí svědci vypovídat. Bojí se o život.

11.1.2019 10:21
Obvodní soud pro Prahu 10, pokračuje v řešení rasistického zločinu, který se stal předloni na podzim. Svědci nechtějí vypovídat na soudu, mají strach o vlastní život. Informoval o tom zpravodajský server Seznam.cz
 celý článek

Ilustrační foto (FOTO: pixabay.com)

Dva lidé byli odsouzeni za nenávistné výroky vůči novorozenci. Další tři jsou stále ve vyšetřování

10.1.2019 11:55
Soudy loni v listopadu potrestaly dva z pěti vyšetřovaných v kauze nenávistných komentářů vyřčených na adresu novorozeného chlapce, který se narodil v roce 2017 v Třinci české matce a kurdskému otci. Další podezřelí jsou stále v šetření. Informoval o tom týdeník Respekt.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo