Zpravodajský server Romea.cz vyhlásil literární soutěž o nejlepší povídku s tématem “Romské Vánoce”. Postupně zveřejňujeme deset úspěšných textů. Dnes je to vánoční vzpomínka Nikoly Puškárové s názvem Nejhezčí dárek pod stromečkem.
Na své dětství vzpomínám velmi ráda a obzvlášť na okamžiky spojené s Vánocemi. Byla to doba, kdy jsem ještě věřila, jako každé malé dítě, na Ježíška. Samozřejmě jsem se nejvíce těšila na vánoční dárky. Doufala jsem vždy, že pod vánočním stromečkem najdu to, co jsem si nejvíce přála. Můj tatínek mě vždy hýčkal, dával mi najevo, že jsem pro něj něco víc než kdokoliv jiný. Musím říct, že jsem byla opravdu rozmazlené děcko. Všichni kolem mě rozmazlovali, ale táta, ten nejvíce. Táta se ve mně doslova viděl. Jako malá holka jsem bývala velmi temperamentní, toužila jsem po pozornosti, kterou jsem si uměla i vydobýt. Ale zpět k Vánocům. Budu vám vyprávět příběh, který se stal, když mi bylo asi šest let.
Vteřinová ručička budíku opisovala kruh. Noc byla světlá a zdálo se mi, že hvězdy svítí více než kdykoliv předtím. I přes zatažené závěsy jsem vnímala jejich záři, a nedařilo se mi usnout, i když jsem strčila hlavu pod polštář. Tolik jsem se těšila na Vánoce a vše okolo nich.
„Děti vstávat,“ vzbudil mě hlas našeho táty.
„Honzík si dnes vezme na starost zdobení stromku a děvčata pomůžou mámě v kuchyni se zdobením vánočního cukroví. Máme tu Vánoce, tak ať je to tady pěkné a voňavé,“ dodal tatínek.
Malí caparti se na důkaz souhlasu rozkřičeli jeden přes druhého a okamžitě tátu zaplavili otázkami: „Přijde Ježíšek i k nám včas? Jak pozná, kdo byl hodný, a kdo ne?“ Táta trpělivě odpovídal na všechny naše otázky. Honzík s tatínkem potom ozdobili stromeček různými mašlemi a ozdobami. Náš stromeček zářil a my všichni byli šťastní.
Odpoledne jsme šli s tátou a sourozenci na procházku do centra podívat se na vánoční strom. Táta nás hezky oblékl, aby bylo vidět, že jsme slušná romská rodina. Aby si Češi nic zlého o nás nemysleli. Vždy říkával Češi, a ne gádžové nebo chrapouni. Vlastně dělil lidi na dvě skupiny – Romy a Neromy. Ani nevím proč. Toho Štědrého dne jsem se svému tatínkovi ztratila. Příliš jsem ale domů nespěchala a procházela se vánoční Plzní. Potkala jsem pána s kaprem, netýkavou holčičku, co venčila pejska, a také starého dědečka, který žebral v kleče na zemi. Vypadal jako dědeček z nějaké pohádky, měl dlouhé šedivé vousy a takový smutný pohled. Neměla jsem, co mu dát. Měla jsem u sebe jen čokoládovou tyčinku. Tak jsem mu ji dala. Usmál se na mě a začal plakat. Řekl mi, že jsem moc hodné dítě a dal mi do ruky malou sošku andělíčka. Popřál mi štěstí a řekl, ať se vrátím domů.
„No jo, úplně jsem zapomněla na tatínka a sourozence,“ vyhrkla jsem ze sebe.
Rozloučila jsem se s tím starým pánem a utíkala zpátky, co mi jen nohy stačily. Táta si myslel, že se po mně slehla zem. Začali se po mně shánět, ale marně. Nikdo o mně nic nevěděl, nikdo mě ani nezahlédl. Nebyla jsem k nalezení. Už to vypadalo, že zavolají policii, když vtom si mě někdo všiml: „Tady je!“ Stála jsem u kostela, v ručce jsem držela malou sošku skleněného andělíčka. To už se ke mně všichni seběhli.
„Teda ty jsi nás vyděsila. Už hodinu tě hledáme,“ huboval tatínek.
Zastyděla jsem se a chvíli mlčela. Pak jsem ale tatínka objala a jemu z očí ukáply slzy. Musela jsem slíbit, že už to nikdy neudělám. V ten moment bylo vše odpuštěno. Šli jsme všichni zpět domů a těšili se na dobroty, které nám maminka mezitím připravila.
Vánoční oslavy mohly začít. Seděli jsme se u krásně prostřeného stolu. Večeře byla bohatá. Každé děcko pak dostalo pár kousků cukroví. Pak už zbývalo jen čekat. Konečně jsme zaslechli cinkání zvonečku. Maminka mě vzala za ruku a společně jsme vešly do tmavého pokoje. Uprostřed zářil krásně ozdobený a nasvícený stromeček. Zůstala jsem ohromeně stát a jen zírala na tu nádheru. Ještě nikdy jsem neviděla nic tak krásného. Pak tatínek rozsvítil světlo a my uviděli pod stromečkem spoustu krásně zabalených balíčků. Všichni jsme se sešli u stromečku a začali zpívat.
„To všechno je pro vás,“ řekl nadšeně tatínek.
Společně jsme pak rozbalili jeden dárek po druhém. V balíčkách bylo oblečení, knížky, panenka, hračky, kuličky a úplně vzadu byl schovaný veliký bílý medvěd. Ten byl pro mě. Byl to ten medvěd, kterého jsem viděla ve výloze v hračkářství vystaveného. Tolik jsem si ho přála. Oči se mi leskly štěstím. Byla jsem tak šťastná. Pořád jsem ho objímala a nechtěla už pustit z náruče. Všichni dostali dárky a měli radost. Byla jsem pod tíhou všech zážitků z onoho dne tak unavená, že se mi pomalu zavírala očička. Tatínek mě tedy vzal do náruče a uložil do postele. Byly to opravdu krásné Vánoce a pro mě nezapomenutelné.
Občas v posledních letech přemýšlím, že doslova v horečném tempu vánoční doby míváme sklon zapomínat na poselství, které Vánoce nesou. Velmi často jsme v zajetí toho, co všechno ještě musíme na poslední chvíli a hlavně za každou cenu stihnout. Pospícháme, tlačíme se a strkáme v nekonečných předvánočních frontách. Často sháníme i dárky, který si přitom nemůžeme dovolit, a tak se třeba i zadlužíme. Podle mě jsou Vánoce hlavně o tradicích a rodině – aby se po roce zase celá sešla pohromadě. Je to hlavně doba míru a klidu.
