Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Zpravodajský server Romea.cz. Vše o Romech na jednom místě

Povídka Renaty Berkyové: Plán B

30. prosince 2016
Čtení na 4 minuty

Zveřejňujeme povídku Plán B, která je součástí prosincového čísla časopisu Romano Voďi. Autorkou povídky je Renata Berkyová, publicistka a básnířka, jež nás ve své próze netradičním způsobem zanese do prostředí dětského domova.

“Dělej!” zasípal Štika ze tmy. Nohy mi čouhají z okna a zrovna se odhodlávám pověsit na prostěradlo přivázané k trubce topení. Naskočím a pěkně se odřu o zeď, ale o dvě patra níž už mi Štika podává ruku, abych mohl co nejtišeji vlézt dovnitř. Srdce mi buší až někde ve spáncích, ale nedávám na sobě nic znát. Štika je v podobných věcech ostřílený – než se dostal do děcáku, vykrádal prý s bratránkem auta.

„Víš, jak vypadá?“ ptá se mě, zatímco jeho ruce prohledávají šuplíky ředitelova stolu. „Normálně…zlatej prstýnek…nevim,“ tápu. Sandra po něm strašně toužila. Hned první den, když ji přivezli do děcáku, sebral jí ho ředitel společně s dalšími věcmi, včetně hodinek a mobilu. Prý, aby se jí to neztratilo. Se Sandrou jsme pak chodili každé ráno do školy. Půl hodiny promrzlé chůze k zastávce a další minuty čekání na autobus byl čas, kdy jsem jí měl jen pro sebe. Tehdy mi obvykle vyprávěla o své mámě. Umřela na rakovinu. A když si táta našel jinou, utekla Sandra z domova a po mámě jí zbyl jen zlatý prstýnek.Věděl jsem, že jí ho musím dát.

„Mám ho, pojď!“ zvedá se najednou Štika a už vylézá z okna. „Počkej, ukaž mi ho,“ chci se ujistit, ale stejně nevím, jak vlastně prstýnek vypadá. “Buch! Buch!” zaduní něco za dveřmi, a já leknutím hned přiskočím k oknu. Štika je už v půlce lana z prostěradel. Rychle ještě přivřu okenní křídla a šplhám nahoru co to jde, do svého pokoje. Ruce se mi třesou strachy, Štika odvazuje prostěradlo a já vklouznu oblečený do postele, s peřinou až k bradě. Vychovatelky se na nás obvykle chodily dívat jenom přes bludičku, prosklené okýnko v horní půlce zamčených dveří. Nikdo. Ležíme tiše naproti sobě a posloucháme, co se bude dít.
—————————————
Je pět ráno, budím Štiku, aby mi dal prsten. Schovávám si ho do peněženky, kterou nosím pořád u sebe a v duchu si počítám kolik dní zbývá do vánoc. Ještě týden. To bude Sandra koukat. A pak možná… Půl osmý, jde se na snídani. Cestou do jídelny potkávám dva policajty. Mluví s ředitelem, který je doprovází ven. Stojím ve dveřích a v hlavě mi to zběsile šrotuje, zrychlený tep, pohledem hledám Štiku. Štika stojí u výdejního okýnka hned za Sandrou, jdu k nim. „Prý vykradli ředitelnu. Všechno, co tam bylo. I tablety, co jsme měli dostat k vánocům, počítač, všechno,“ spustí Štika dost nahlas, aby ho slyšeli i ostatní. „Cože?“ neskrývám nehrané překvapení a je mi jasné, že už to ví celý barák. Štika na mě hledí pronikavýma očima, až mám v jednu chvíli pocit, že jimi ke mně promlouvá. „Ví se už, kdo to byl?“ ptám se. „Ne, ale asi nás budou vyslýchat. Jednoho po druhém,” nezapře Štika své zkušenosti . “No ty vole, co teď?” bleskne mi hned hlavou. “Jestli s náma budou mluvit, je možný, že nás i prohledaj. Najdou prstýnek, a já budu v hajzlu. Odvezou mě do vychováku a…! Do prdele, co teď? Musím ho schovat tak, aby ho u mě nenašli!”

Zatímco se všichni dohadují, který z vychovatelů to mohl být, přemýšlím, jak se zbavit prstýnku. V baráku to nepřichází v úvahu, i dobrá místa znají skoro všechny starší děti. Vítězí zakopání na zahradě. Po poledni jde většina dětí do divadla, to se mi hodí. Štiku jsem od snídaně neviděl, jdu kopat. Místo, kam chodíme s klukama kouřit je pro můj plán ideální. Dobře skryté před zraky vychovatelů, i dětí. Myslím na Sandru. Odjela na víkend k tetě a ani jen netuší co kvůli ní riskuji. Kašlu na ní, za pasťák mi to nestojí, rozhodl jsem se – nedám ji ho. Stojím nad udupanou zemí a počítám cihly zídky, abych věděl, kde pak hledat. Najednou se objeví Štika a vytáhne zapalovač. Startku si dáváme napůl.
—————————————
“Narodil se Kristus pán, veselme se,” zní z cédéčka v rozlehlé jídelně. Zůstalo nás tu jen pár, ti které si nemá kdo na vánoce vzít. Za hodinu bude večeře. Sedím ve svátečním na Sandřině posteli a snažím se ji přesvědčit, ze teta třeba přijde pro ní zítra. Brečí. Hromadí se ve mě vztek, ta bezmoc je šílená. Vím, že trpí a já nic nezmůžu. Do prdele! Kašlu na to, rychle proklouznu přes kuchyň a vyběhnu věn. Studený vzduch mi obejme plíce, utíkám za barák. Popadnu nejbližší klacek a kopu. V rychlým tempu vypouštím páru a zmateně kopu. Že bych se spletl? Kopu dál, kopu doprava, kopu doleva. Nic. Sakra! Zahrábnu rychle botama hlínu zpátky a utíkám dovnitř. Stihám to tak akorát. Do nosu mi udře pronikavá vůně smažené ryby a řízků, na chodbě je přítmí, pospíchám do jídelny. Nazdobený stůl, všichni kolem jsou mírně vzrušení. Co, stejně se těší jen na dárky. Snažím se přepnout a s co největším klidem si sedám naproti Sandře, vedle které si hoví Štika. Oba se na mě podívají. Jsem rád, že už nepláče, naopak, tiskne se ke Štikovi a její oči se smějou. Na její ruce zahlédnu zlatý prstýnek. Kdyby mi dal někdo pěstí, bolelo by to míň. Ještě nikdy jsem neměl takovou chuť zdrhnout jako právě teď….

Pomozte nám šířit pravdivé zpravodajsví o Romech
Teď populární icon