Romské koncentrační tábory během války v Liberci: romský tábor v Nádražní ulici
Vydáváme druhý díl seriálu o romských koncentračních táborech v Liberci, které fungovaly v letech 1939 – 1943. Jednotlivé díly seriálu vychází z knih Ivana Rouse „Tábory a válečná výroba“ a „Bílá místa ve výzkumu holocaustu.“ Tento článek pojednává o firmě Textilana sídlící v Nádražní ulici, jejíž budova složila jako koncentrační tábor.
Romský tábor v Nádražní ulici
Tábor se nalézal přímo v tovární budově čp. 120. Ta byla postavena Jacobem Ilchmannem v roce 1869 jako textilka. V roce 1889 byly na továrně provedeny stavební úpravy a instalován parní stroj. Majitelem v té době byl August Ehrlich. Další přestavba byla provedena v roce 1906 za majitele Antona Schlenze a v roce 1909 koupila továrnu firma Reichenberger Modewarenfabrik G.m.b.H. J. Mareše a J. Hliňáka. 4. dubna 1933 koupila továrnu firma Textilana A.G. se sídlem v Chrastavě. Pro roky 1934 až 1938 pak nejsou ve stavebním archivu města Liberce žádné dokumenty.
První zmínka z roku 1939 se už dotýká přímo hledání místa pro romský tábor. Iniciátorem akce byla firma Roth, která v této době využívala romské rodiny ke stavebním pracím. Už v této době se samozřejmě jednalo o formu pracovního tábora. Na 5. prosinec byla svolána prohlídka objektu čp. 120. Součástí pozvání je formulář města Liberce používaný pro katalogizaci opuštěných objektů, kde je v heslech popsán tovární areál. Dále byla k pozvání přiložena zpráva ze 4. prosince 1939, která velmi dobře popisuje okolnosti vzniku romského tábora v továrním objektu v Rochlici.
“V sobotu, 25. listopadu 1939, kolem 11 hodiny dopoledne, přišel na stavební policejní úřad pan Kratochwil z DAF a hlásil, že se konala prohlídka “Textilany” – továrny v Rochlici čp. 120, protože v této budově mají být umístěny cikánské rodiny pracující na stavbě sídliště Königsbusch.
Pan Kratochwil byl od stavebního ředitele vykázán a objevil se také u starosty; žádal oba pány o poskytnutí zdrojů pro nejnutnější opravy této tovární nemovitosti, přičemž vrchní inspektor Rau ze státní policie a obvodní vedoucí policejní stanice Rochlice se shodli ve stanovisku, že o ubytování Cikánů se má postarat sociální úřad spolu s firmou, která tyto lidi zaměstnává.
Primátor povolil pak na přímluvu stavebního ředitele na opravy jednoho zedníka a poté byl městský stavbyvedoucí Hübner poslán do Rochlic, aby zde dohlédnul na pracovníky, a také zejména na to, zda byl připraven firmou Roth jeden zedník. Ředitel Hübel dal jako představitel “Textilany” svůj souhlas, aby opravili prkennou podlahu. Tesař navrhli, aby také palubky ze stropu prvního podlaží byly použity pro rozdělení přízemního sálu na kóje (všechny tyto všechny práce byly provedeny bez vědomí stavební policie).
Ředitel Hübel posunul stavebně-policejní prohlídku továrny na pondělí 4. prosince, aby mohly být zajištěna bezpečnostní opatření. Na tuto prohlídku se vydali (v úterý 5. prosince) pánové: městský rada Ullrich, stavební ředitel ing. Grünwald, policejní úřad, zástupce “Textilany”, zástupce policejní služebny v Rochlici, pan Kratochwil z DAF a firma Roth.
Bylo zjištěno, že budova je velmi chatrná, okenní tabulky rozbité a pro základní opravy je nutná částka 1 200,- RM. Kamna na olej jsou vmáčknuta do podlahy, kouřovod je nedostatečně sestaven z plechu a vede ven otevřeným oknem. Stavební policie dále uvedla, že střecha na továrním objektu je velmi špatná, okenní sloupy na jižní straně hrozí zřícením a drolí se i cihlové zdivo. Kouřovod do prvního patra je rozpadlý. Podhled v prvním patře je zčásti zničený a může se lehce zřítit do přízemí. Bylo stanoveno, že vchod do sálu musí být urychleně uzavřen a také dveře vedoucí z komory do sálu musí být uzamčeny. V případě bouře hrozí odnesení části střechy a oken, která mají velkou plochu a ty se mohou utrhnout a zřítit nejen na obyvatele továrního objektu, ale i na sousedy. Především však musí být vyřešena otázka vytápění.
Pro nejnutnější opravy je potřebná částka 1 200 RM. To však jen za předpokladu, že ubytování v této zchátralé budově bude pouze dočasné. Taková investice by byla nehospodárná v tomto čase, v kterém byly nejednou uvolněny stavebniny pro novostavby. Ředitel Hübel a zástupce stavební policie odmítají proto ubytování Cikánů v této formě a nepřebírají za to jakoukoliv zodpovědnost.
Vedoucí policejní stanice v Rochlici pak upozornil členy komise na opuštěnou tělocvičnu u Votočků v Horním Růžodolu čp. 196 a podotknul, že ubytování tam nic nebrání. Na základě tohoto impulzu byla tělocvična prohlédnuta a bylo zjištěno, že zde nestojí žádné okolnosti proti ubytování Cikánů. Správce tohoto majetku, pan Seibt z Horního Růžodolu 138 podotknul, že parkety shlédnutého sálu mohou být vhodněji použity. Také by proti tomu mohl vznést námitku místní vedoucí NSDAP.
4. prosinec 1939
Zpráva objasňuje poměry v Liberci ve vztahu k Romům v roce 1939. Firma Roth využívala Romy ve stavebnictví a ve vztahu k ostatním subjektům za ně měla odpovědnost. Na straně firmy Roth stál také pochopitelně i Kratochwil z DAF. Romové pracovali pro firmu Roth na stavbě sídliště nazvaného Heimstätte – Domov, které se dnes nalézá v Liberci V, na Králově háji. Sídliště tvoří patnáct obytných domů čp. 325 – 330 a čp. 332 – 340, spojených do osmi bloků. Investorem stavby a stavebníkem byla Společnost pro výstavbu obytných domů a sídlišť Sudety a správcem byla společnost Domov Sudety, která později vedla stavbu. Firma Roth pak stavbu fakticky provedla podle projektu z roku 1937. Stavět se začalo po květnu 1939 a poslední detaily, jako například oplocení apod., se dokončovaly v roce 1941.
Druhou stranu sporu o ubytování Romů tvoří zástupci města a majitel objektu čp. 120, kteří si využití budovy jako tábora zásadně nepřáli a jak je ve zprávě uvedeno, zřekli se i odpovědnosti za ubytování, i přesto, že poskytli nevelké prostředky a lidské síly na opravu budovy.
Zajímavý je poslední odstavec zprávy se zmíněným hostincem a tělocvičnou U Votočků, kde byl později zřízen ruský zajatecký tábor. Bohužel není už uvedeno, z jakých důvodů by mohl vznést námitku místní vedoucí NSDAP. Je možné, že se zde už v této době počítalo s nějakým typem pracovního tábora.
Otázkou zůstává, kde byly romské rodiny ubytovány při stavbě sídliště na dnešním Králově Háji. V úvahu přichází dva dřevěné baráky postavené v roce 1939 v areálu lomu u Kunratické ulice. Podle katastrálních map a zápisů v pozemkových knihách byly dřevěné baráky postaveny někdy kolem července 1939. Je možné, že právě tyto budovy jsou zmíněny Růženkou B. ve výpovědi o poloze romského tábora U lomu – lépe odpovídají popisu než romský tábor vybudovaný později pod stávajícím lomem a podrobněji budou popsány v následujícím díle seriálu.
Romové trpěni jako pracovní síla
V dalších měsících se řešil především stav budovy a její obsazení. Doslova zde vznikly tři strany problému. Firma využívající práci Romů a státní aparát, který později měl na starosti jejich likvidaci, město Liberec jako prostředník a akciová společnost Textilana, vlastník objektu. Přestože problém ubytování Romů přerostl ve spor, žádná ze zúčastněných stran neměla zájem na vylepšení životních podmínek internovaných Romů. Ti zde byli pouze trpěni jako pracovní síla.
Nastěhování romských rodin proběhlo 1. prosince 1939. V dopisu z 28. prosince 1939 adresovaném společnosti Textilana shrnuje primátor Rohn podmínky ubytování. Město si za účelem ubytování Romů s platností od 1. prosince 1939 pronajímá velký přízemní sál, kde je místo pro osmdesát osob a místnost a další prostory v prvním patře továrního objektu. Romové zde mají být do 31. března 1940, tedy pouhé čtyři měsíce. 18. prosince 1939 proběhla další prohlídka objektu, které se mimo dalších osob zúčastnil i ve svědecké výpovědi zmíněný inspektor Schwarz z kriminální policie (Kripo). Zároveň proběhla rekonstrukce prostor spočívající v instalaci nových kamen na koks a částečnou opravou velké tovární haly. Práce na opravě budovy byly dokončeny 27. prosince 1940.
Za celou dobu existence romského tábora v Nádražní ulici se objevily pouze dvě stížnosti na životní podmínky. První vznesl v lednu St. R. Funke, který přímo označil podmínky ubytování Romů za lidsky nedůstojné a žádal primátora Rohna i starostu Schmucka, aby si prostory osobně prohlédli. Byl vznesen i dotaz na Konráda Henleina v otázce dalších plánů s romskými rodinami, ale odpověď se bohužel nedochovala.
Ředitel Textilany posílá dopis primátorovi města
27. března 1940, tedy čtyři dny před vypršením lhůty ubytování Romů, posílá ředitel Textilany Hiebel primátorovi dopis, kde uvádí, že doufá v brzký odchod Romů. Dále požaduje vyčištění objektu, který je v dezolátním stavu. Jako podpůrné argumenty pro vystěhování uvádí také znečištěnou studnu a stížnosti okolních obyvatel. Takový dopis nemohl zůstat bez odezvy a hlavně bez vysvětlení. 5. dubna 1940, pět dní po uplynutí doby dokdy zde měli být Romové ubytováni, byl zaslán dopis společnosti Textilana. Není jasné, kdo ho napsal, ale z textu vyplývá, že se jednalo o iniciátora zřízení tábora v Nádražní ulici, možná Kratochwila z DAF.
V říjnu uplynulého roku jste mě pověřil ubytováním Cikánů přítomných v liberecké oblasti. Současně jste poznamenal, že zadržení Cikánů bylo jen dočasné a v plánu je založení koncentračního tábora v blízkosti Liberce. Nato jsem se sešel s ředitelem “Textilany” a. s. v Chrastavě Franzem Hiebelem a dohodli jsme se, že všichni Cikáni mohou být ubytováni v opuštěné tovární budově čp. 120 v Rochlici v Polní ulici. Tato dohoda k 31. 3. 1940 vypršela a “Textilana” a.s. žádá naléhavě vyklizení uvedené budovy.
Poprvé a zároveň naposledy se zde objevuje pojem “koncentrační tábor”, v tomto případě navíc od člověka, který se v dané problematice pravděpodobně dobře orientoval. Není potřeba spekulovat v tomto konkrétním případě o přesném úředním významu slov “koncentrační tábor”. Podmínky v tomto zařízení byly otřesné, jak dokládá i stížnost Roma Franze Bernharda, kterou obdržela policejní služebna v Rochlici. V ní píše, o katastrofálním stavu budovy. Bortí se sama o sobě tak hlučně, že ubytovaní nemohou spát a jsou ohroženi na životě. Na základě této stížnosti se do objektu vypravila komise, která došla k velmi paradoxnímu závěru. Továrna je sice zcela zchátralá tak, že se boří i zdivo, ale to ohrožuje pouze sousední budovy, nikoliv uvnitř ubytované Romy. Zároveň i komise uznává, že padající cihly ze zdí a omítka opravdu způsobují silný hluk. Nikdo neměl zájem investovat do zchátralé továrny a zároveň zpráva ukazuje na silně negativní vztah úřadů k internovaným Romům.
Mezitím stále žádá společnost Textilana o vyklizení budovy a primátor Rohn se v této záležitosti obrátil na říšského místodržícího v Liberci Konráda Henleina, na vládního prezidenta v Ústí nad Labem Hanse Krebse a k místnímu policejnímu prezidentovi, ale i zde neznáme odpověď.
V listopadu 1940 musel být ubourán tovární komín, který hrozil zřícením. V červnu následujícího roku se týká korespondence demolice objektu a konečně 16. června děkuje primátor města Liberce Rohn společnosti Textilana a. s. za poskytnutí objektu. Někdy mezi červnem a srpnem byl zrušen romský tábor v Nádražní ulici a Romové byli přestěhováni do nově postaveného tábora u Kunratické ulice, kde byli ubytováni až do transportů do koncentračních táborů Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück.
Budova čp. 120 prošla rekonstrukcí. Celé jedno patro bylo sneseno a v továrně vznikl bramborový sklep. Po válce zde byla konzervárna zeleniny a později Mototechna. Budova dodnes stojí v značně změněném stavu.
Autorovi děkujeme za laskavé svolení k publikaci jeho textu.
DOKUMENT
