Murro baro suno/ Můj velkej sen

V prosinci roku 2006 jsem ještě jako nadšený student romistiky strávil několik týdnů v jedné z komunit rumunských Romů utábořených v Saint-Denis. Ti do Francie v několika vlnách přicházeli od počátku nového milénia – za lepším životem, jak sami říkali. Na rumunském venkově, odkud pocházeli, s koncem komunismu drtivá většina z nich přišla o zaměstnání a nastaly tak tvrdé časy.

Pozitivní zprávy ze Západu, ze kterých se později vyklubaly mýty, se proto mezi těmito nezaměstnanými Romy rychle šířily. Ti pak často prodali svůj majetek a odjížděli v nadšení, že v Paříži práci určitě najdou. Jiní opustili své blízké s příslibem pravidelných finančních injekcí, které pro ně po získání kvalitního zaměstnání nebudou představovat větší problém.

Po příjezdu do zaslíbeného města ale přišel náraz. Neznalost místního jazyka, absence potřebného pracovního povolení a cejch východoevropského Cikána pro ně znamenaly další sociální propad. Proto se usídlili v nelegálně tvořených slumech na předměstích této francouzské metropole, kde se zdržovali i po vypršení platnosti nutného povolení k pobytu. Stále ale neztráceli naději v lepší budoucnost, i přes brutální razie ze strany policie, a naději v radikální změnu po vstupu Rumunska do EU.

Změna nakonec opravdu přišla. Komunita byla systematicky rozehnána, někteří byli deportováni zpět do Rumunska a ti zbylí se rozprchli do jiných slumů.

V únoru letošního roku, tedy pět let po mé první návštěvě, jsem opět Saint-Denis navštívil v očekávání, že se na bývalém místě obrovské romské kolonie shledám aspoň s některými ze svých přátel. Našel jsem ale jen prostranství obehnané vysokým kovovým plotem, za kterým rostou luxusní byty a butiky pro pařížskou smetánku.

Murro baro suno (2012) je série patnácti fotografií z roku 2012, zachycující sny, stanoviska a každodenní zážitky rumunských Romů, kteří v prosinci 2006 pobývali na předměstí Saint-Denis v Paříži.