Píše se rok 1958 a zítra je Štědrý večer. Tak se těším, že budeme všichni
spolu u stolu! A stůl bude plný dobrých jídel. Ze všeho nejvíce se těším na
husičku! I když jsem ještě malá, pomáhám svým sourozencům uklízet, abychom měli
čisťounko. Všichni do jednoho posloucháme na slovo maminku. Vůbec ji nezlobíme!
Tatínek přijede až zítra. Pracuje v Čechách na stavbě. Je od nás hodně daleko,
ale musí vydělávat. Stýská se mi, a moc, ale maminka říká „musí do práce, jinak
bychom se neuživili“, a proto před maminkou nepláču, aby nebyla smutná.
Ale není mi jasné, proč ještě není doma, naše máma. Je už skoro večer a máma
nikde. Žijeme v jedné malé slovenské vesnici. Jsme tu jedna romská rodina.
Ostatní jsou všichni gádžové. Jak se k nám chovají? Maminka nám nakazovala, jak
se chovat, abychom mezi sebou neměli zlou krev. „Budete se chovat ke gádžům
slušně, nebudete drzí, a ke starším budete mít úctu, pokaždé slušně pozdravíte.
Když k nim budeme hodní, budou k nám hodní i oni“.
Je nás pět dětí a mámu samozřejmě poslechneme. Bydlíme tu už bůhvíjak dlouho, já
jsem se tu narodila. Maminka chodí pracovat k sedlákům, je u nich oblíbená. My
chodíme do školy a tam smíme mluvit jenom slovensky, ale když jsme doma, bavíme
se naší romštinou, jak nás učila mluvit naše maminka!
„Julko, kde je máma?“ ptám se sestry.
„Já ji viděl, jak šla ke gádži,“ říká bráška Toník.
„Co by teď dělala u gádži? To už skončila u sedláků?“ diví se Julka.
„Nevím, ale měla v ruce nějakou poštu“.
„Já se jdu podívat za ní,“ říkám a už chci vyrazit, ale vtom mě Julka zarazí.
„Ty nikam nechoď, je tam hrozná zima. Půjdu já“.
V tom dveře otevřou a vchází máma. Celá uplakaná, ani kabát nemá zapnutý, je
mokrá a zmrzlá. Pěkně jsem se vylekala.
Křičíme na ni: „Co se stalo?“ Běžíme k ní a svlékáme z ní kabát.
„Mami, co se stalo? Kde jsi byla?“
„Joj, děti moje…!“ povídá s pláčem.
„Mami, tak mluv!“
„Děti moje, je zle! Vánoce nebudou a nebude ani radost žít“.
„Mami, tak už …“ naléhá na mámu Janík.
„Pojďte všichni ke mně, už máte jenom mně.“ Všechny nás obejme, slzy se jí řinou
po tváři.
„Mami, stalo se něco tátovi?“ ptá se Julka.
„Ano, Julko, byla jsem u gádži, aby mi přečetla telegram. Prý se stala strašná
ta…katastrofa! Tatínek měl zástavu. Je jim moc líto, že se stavba musí
přerušit, ale posílají nám ho domů. Nejspíš rovnou v pytli!“ mamince se zlomí
hlas a hlava jí klesne do dlaní.
„Jááááj, to není pravda!“ Všichni brečíme a voláme tátu.
„Mami, kde je ten telegram? My přeci taky umíme číst.“
„Joj, synáčku, ani nevím, nejspíš mi někde vypadl. Je mi moc zle, srdce se mi
svírá.“
„Já chci tatínka,“ brečí nejmenší sestra Anička. Máma ji vezme do náruče,
všichni pláčeme a kvílíme. Sousedi nás určitě slyší. Ale mně je to jedno!
Tatínek nám umřel a nemusíme být přece pořád slušní. Máma si utírá tvář a snaží
se uklidnit.
„Děti, poslouchejte mě! Zítra je Štědrý večer a my nebudeme mít tolik jídla, jak
jste zvyklí. Musíme se teď uskromnit…“
„Mně to nevadí, už se ani netěším na husičku, když není tatínek.“
„Husa nebude, nejsou na ni penízky. Dřevo nám už taky dochází. Děti, udělám vám
večeři a půjdeme spát. Musíme se pomodlit k pánu Bohu, aby nám pomáhal.“
„A pomůže nám?“ ptá se Julka.
„Nerouhej se, Julinko,kdo jiný než On by nám mohl pomoct.“
****
Dnešní ráno je pro mě ze všech nejhorší. Můj tatínek tu není a ani nebude. Ani
nechci vstát z postele zpod teplé peřinky. Všichni jsou už dávno vzhůru s
maminkou a chystají se na večer. Jenže nejdřív se vždycky chodí do kostela
pomodlit se – jak já to nesnáším! V kostele je totiž hrozná zima. Budu muset
mámu přemluvit, aby mě nechala doma, protože jsem nemocná.
„Vstávej už, holčičko…“
„Nemůžu jít do kostela, maminko, jsem nemocná a tam je strašná zima.“
„Nejdeme do kostela. Musíme nachystat pro tatínka vartování, přijdou k nám lidi,
aby nám popřáli soustrast…“ Nedořekne, a pustí se znovu do pláče.
„Mami, nebreč, vždyť už vstávám.“
Všichni jsme uplakaní. Pomáháme mamince uklidit a ona chystá oběd. Venku je plno
sněhu. Vezmu malou Aničku, půjdeme ven.
„Mami, můžeme s Aničkou na chvíli ven?“ ptám se mámy.
„Můžete, ale pořádně ji nabal, je tam zima.“
Oblékla jsem se a Aničku taky. Venku je krásně, Anička úplně zapomněla na pláč a
s výskáním válí sudy po sněhu.
Z dálky vidím, jak k nám míří nějaký gádžo. Má koně a velké sáně, na nich
spoustu dříví.
Zdravím ho; ptá se, jestli je doma máma.
Přikývnu. Zastaví před naším domem, maminka vychází.
„Sousedko, přinesl jsem vám trochu dříví, když teď soused…“
„Děkuju vám, sousede, ze srdce, dříví už nám dochází. Pánbů vám to splatí!“
„Já vám ho složím v kůlně, sousedko, ať nemáte tolik starostí“.
Ten je ale hodný! Složí dříví a odchází. Nebude nám zima, to je moc dobře.
Nejsme venku ještě ani hodinku a mně už mrznou prsty. Rukavice, ty my nemáme.
„Aničko, jdeme domů, je mi zima“.
„Ještě chvilku…“
„Hybaj!“
„Už je vám zima?“ ptá se máma, jen co vejdeme.
„Ano, koukej, prsty mám úplně zmrzlé.“
„To bude dobré, sundejte si kabáty a dejte je sušit ke kamnům.“
„Mami, to je hodný gádžo, ten, co nám dal dříví!“
„To máš pravdu. Taky ho mrzí, že tu tatínek už není,“ řekne a znovu se rozpláče.
Slyšíme, jak někdo ťuká na dveře. Máma otevře a dovnitř vejde gádži s pekáčem.
„Sousedko, já upekla dvě husy, tak vám jednu dám.“
„Já vám ale nemůžu zaplatit, však víte…“
„Nic za to nechci, vždyť máte takový smutek, přijměte moji upřímnou soustrast.“
„Pámbů vám zaplať!“ děkuje jí maminka s uslzenýma očima.
Vezměte si to i s tím pekáčem a večer přijdeme vartovat u vašeho muže. Tak
spánembohem,“ říká sousedka a odchází. Maminka si sedne na židli ke kamnům:
“přeci jsou na světě hodní lidi“.
„Má pravdu,“ říkám si, „to proto, že my jsme taky hodní.“ Husa na pekáči vypadá
moc vábně. Hned je mi trochu veseleji. A znovu kdosi ťuká na dveře.
„Otevřete, děti.“
Toník otevírá, vchází další gádži s pekáčem.
„Sousedko, přinesla jsem vám pár koláčů, ať mají děti taky něco sladkého. A
upřímnou soustrast, je nám to moc líto. Zrovna na Vánoce, je to neštěstí!“
„Děkuji vám, Pámbů vám to zaplatí.“
„Večer přijdeme na vartování. Spánembohem.“ A je pryč. Co se to děje? To nám
budou gádže nosit jídlo celý den? Je to moc fajn, ale lepší by stejně bylo,
kdyby přišel tatínek. Je mi moc smutno, brečím a nemůžu přestat…
****
Nastal večer, ten sváteční, Štědrý. Sedíme u stolu s maminkou a modlíme se. Naši
modlitbu přeruší ťukání na dveře. Naráz všichni ztichneme. Kdo to zase bude?
Dveře se otevřou a vchází – TATÍNEK! Koukáme na něho a ani nedýcháme. Je mrtvý
nebo živý?
„No co je, ani mě nepřivítáte? Vypadáte jako kdybyste viděli ducha!“ promluví
tatínek.
V tu ránu se k němu všichni nahrneme, nevěřícně ho ohmatáváme a nadšeně
pusinkujeme.
„Muži můj, ty žiješ? ptá se máma celá uplakaná, teď pro změnu radostí.
„Co bych nežil? Vždyť jsem ti nechal poslat telegram, že na stavbě je kalamita.“
„Ale gádži mi četla, žes měl zástavu…“
„Cože?“, směje se teď tatínek. „Jakoupak zástavu? Napadlo hodně sněhu a
zastavili jsme stavbu! Prosil jsem vedoucího, ať vám vzkáže, že budu na Štědrý
večer doma!“
„Jaj, já nevěřím vlastním očím,“ dochází pomalu mamince, že se jí to celé nezdá.
„Honem, pojď si k nám přisednout, dokončíme modlitbu společně.“
Tolik radostí jako dnes jsem nezažila nikdy předtím. A venku za oknem zpívají
sousedi gádžové Tichou noc…
