Romano suno, nahlédněte do života nejmladší romské generace: Marie píše o mamince kamarádky, která brala drogy
Romano suno je literární soutěž v romštině, kterou pořádá Nová škola o. p. s.
už dvacet let. Za tu dobu se v soutěži sešlo tisíce textů od dětí z různých
koutů České republiky. Skrze texty můžeme nahlédnout do života nejmladší romské
generace. V jakém světě žijí a jaký svět si přejí dnešní romské děti? Server
Romea.cz zveřejňuje postupně texty z různých ročníků soutěže.
Romano suno 2015, Marie Kalejová, 13 let, Ústí nad Labem
Bavinas pro čačipen
Jekhvar ňilaje sas šukar ďives. Amen o čhaja e Lusia, e Nikola, e Hedvika a e
Zuzka gejľam pes te predžal andro parkos. Sas igen šukar ďives. Sa ode saginelas
(pachinelas). O čirikle peske šukares giľavenas. Jekh amendar, e Hedvika, phenďa:
„So čhajale, so te bavinďamas pro čačipen?“ A o čhaja phende: „Ta mište.“ A mek
jekh čhaj, e Zuzka, phenďa: „Sar, hoj bavinas pro čačipen?“ „Kavka, so peske
akana phenaha, lačho či nalačho, sa ačhela maškar amende.“ E Zuzka furt na
achaľolas. „Phenaha peske savoro, so predžiďiľam.“ „Imar achaľulav,“ phenďa e
Zuzka. E Hedvika phenďa: „Ta suhlasinen?“ „Ta sar te na!“
Bešľam peske andre čar avke, hoj te avel amenge mište. Paľis losinahas, savi
čhaj chudela te vakerel ešebno. O losos pejľa pre Nikola. Ta chudľa te vakerel.
No avke pes čerinďam savore, ale nekbuter amenge iľa so te vakeral e Lusia.
Skušinava tumenge te popisinel, so pes ačhiľa.
Barolas avri dži pandž berš sar savore čhavore, ale jekh ďives le dades phandle
andre bertena. E daj olestar odpejľa a medik pes olestar diňa opre, ta o čhavore
sas ke nena. Sas ode vaj čhon, avka gejle pale paš e daj. Ale e Lusia prindžarďa,
hoj la daha nane mištes. Jekhvar e daj sas andre koupelna a o vudar mukľa pale.
E Lusia na džanlas, hoj e daj hiňi andre koupelna, ta avľa. Sar e Lusia odkerďa
o vudar, dikhľa la da, sar fetinel. Maj denašľa paš late, iľa lake. E daj pre
late: „De arde!“ „Na! Na dav,“ phenďa e Lusia. „Tu amenge phenďal, hoj pal
amende bajineha! So imar na pametines!“ E daj pre late: „Me pal tumende bajinav.“
„Na, na bajines!“
No e daj laha imar aňi na vakerlas. Gejľa paš late, iľa, marďa la. A kavka oda
sas sako ďives. E daj pes iľa tosara a avľas až rači. Varekana the dujto ďives.
No e Lusia mušinelas te bajinel. E Lusia cerpinelas, ale e socijalka pes
dodžanľas. Avle ke lende a kamle len te lel. Sar dikhľas e daj, so pes ačhiľa,
avľa lake andro šero, so kerďa. Koda ďives peske phenďa, hoj kavka našťi avel,
hoj kavka našťi mukhel, hoj lake le čhaven te len. No oda ďives pes diňa opre.
Polokes pes olestar dochudelas. No a e Lusia imar šaj phenďa: „Oda miri daj.“ No
imar konec.
Hra na pravdu
Jednoho krásného letního dne jsme se my holky, Lusia, Nikola, Hedvika a Zuzka,
šly projít do parku. Byl opravdu krásný den, vše vonělo. Ptáci krásně štěbetali.
Jedna z nás holek, Hedvika, řekla: „Co kdybychom hrály hru na pravdu?!“ Holky s
tím souhlasily, ale jedna z holek, Zuzka, řekla: „Jak hru na pravdu?" „No přece,
že si můžeme říct tady všechno příjemný i to nepříjemný." Zuzka pořád nechápala.
„No přece řekneme si tady vše, co se nám stalo v životě." Zuzka řekla: „Aha, už
chápu." Hedvika: „Souhlasíte s tím, holky?" „Ovšem."
Sedly jsme si do trávy, uvelebily se a pak jsme losovaly, která z nás začne
první. Los padl na Nikolu, a tak začala vyprávět svoje zážitky, ty příjemný i ty
nepříjemný. A tak se vystřídaly všechny holky ve svém vyprávění. Ale jeden
příběh nás zaujal, ten Lusiin. A tak se vám ho pokusím popsat.
Lusia vyrůstala do pěti let jako každý dítě. Jednoho dne jejího otce zavřeli do
vězení. Její máma se zhroutila. Do té doby, než se maminka vzpamatovala, bydlely
děti u své tety. Byly tam asi měsíc, potom se vrátily zpět ke své matce.
Postupem času se maminka vzpamatovala. Ale Lusia, nejstarší ze sourozenců,
zjistila, že to není ta máma, co kdysi. Jednoho dne maminka byla v koupelně a
zapomněla zavřít. Lusia o tom nevěděla, že tam je maminka. A ani maminka
nevěděla, že tam zrovna přijde, když vešla Lusia do koupelny. Přitom nachytala
svoji maminku, jak bere drogy. Ihned jí to vzala z ruky.
Její maminka: „Ne, dej
to sem!"
Lusia: „Ne, ne! Nedám! Vždyť si nám slíbila, že to nebudeš dělat, že se
o nás budeš starat jako jiné maminky o své děti!"
„Ale já se o vás starám!"
„Ne,
nestaráš! To já se o ně starám."
Maminka s ní už dál nemluvila. Tak šla Lusia k ní. Vzala jí to. Zmlátila ji za
to a tak to bylo každý den. Lusia se musela dál starat o své dva malé bratry.
Maminka se ráno oblíkla, namalovala se. A ještě je mlátila. Někdy taky šla pryč,
vrátila se třeba až večer nebo druhý den ráno. A tak to bylo pořad, dokud jí
nehrozilo odejmutí. Pak se maminka vzpamatovala. Řekla si, že to tak nemůže být.
Tak postupem času se maminka zlepšovala. A Lusia už mohla říct, že je to její
maminka. Konec.
