Týna Trnková, recenze: Život a smrt v Tanvaldu - časosběrný experiment, který se vyplatil

Na začátku března odvysílala Česká televize v rámci série Český žurnál dokumentární film Život a smrt v Tanvaldu v režii Víta Klusáka a Filipa Remundy. Film sleduje kauzu mladého muže, Ladislava Tatára, Roma, který byl v Tanvaldu zavražděn v lednu 2012, jen pár chvil po příchodu Nového roku. Dokument rozpoutal debatu nejen o konkrétní kauze, ale i o podobách rasismu jako takového, silně přítomného především v severočeských městech.

Záměrem Českého žurnálu bylo sledovat důležité kauzy roku 2012, věnovat se jim hlouběji a dlouhodoběji než je v televizních pořadech zvykem. Režisérský tandem přišel s experimentem, který se vyplatil. Podařilo se mu zachytit kauzy, které odhalují naši společnost ve velmi ostrém a nelichotivém světle. Pančovaný alkohol, prezidentské volby, rasismus. Takový, který nemá podobu plešatých pochodujících panáků, nýbrž každodenní malé nenávisti a pohrdání.

Střelba, která otřásla Tanvaldem, byla vůbec první vraždou v roce 2012. Referovala o ní – velmi zkratkovitě - všechna česká média. Ladislav byl útočník, provokatér, ten, co si koledoval; jeho vrah byl muž, který se bránil. Černobílé články v novinách, černobílé reportáže a po měsíci zase jen dusivé ticho. Střelec Jan Sieber, žijící jen o kus dál, nakonec nebyl z ničeho obviněn. Jeho jednání bylo nutnou sebeobranou. Sebeobranou, za níž leží jeden mrtvý a jeden těžce zraněný muž.

Ve ztichlé atmosféře přijížděli Klusák s Remundou za rodinou zavražděného, navštěvovali obyvatele Tanvaldu, konfrontovali je s příběhem, na který bychom neměli zapomínat. A tanvaldští mluvili. Z pozic přátel rodiny Tatárových, pozůstalých, i těch s vyhraněným postojem vůči místním Romům, bez kterých by se jim prý žilo lépe. Jedna rodinná tragédie začala v díle Klusáka a Remundy rozkrývat problém, který nechceme vidět. Očima dvou svébytných autorů se můžeme podívat na fenomén, který je nám většinou předestírán z druhé strany.

Podoby českého rasismu, lidé, kteří poměřují hodnotu lidského života podle barvy kůže. Rasismus latentní i zcela nepokrytý, volání po segregaci, kritika, ale neschopnost najít cestu ven, neschopnost zcela porozumět. Nenávist. Posměch.

Film Život a smrt v Tanvaldu není objektivní, nestranný, popisný film. Je to polemický, místy mrazivý příběh jednoho města, v němž se situace vyhrotila k nejhoršímu. Příběh o městě, v němž je vysoká nezaměstnanost, složité životní podmínky, chudoba, nejistota a Romové. Je to příběh o důsledku, kterým je rasismus. Režiséři se opakovaně pokoušejí nahlédnou také důvody, které k němu mohou vést. Nespokojenost, nezaměstnanost, pocit ohrožení. Vyprávění o zrušených závodech. Skládá lidskou mozaiku, v níž každý dílek reprezentuje kus chiméry rasismu, anticiganismu.

Tanvaldští se nyní ozývají a tvrdí, že film neukazuje mnoho těch, kteří přece nejsou rasisté. Je to očekávatelná reakce. A pokud povede k tomu, že tanvaldští začnou o rasismu mluvit, přemýšlet a uvědomovat si, kde vlastně stojí a v jakém městě žijí, bude to jen ku prospěchu. Paradoxně právě ten pocit „nepřítomnosti“ ve filmu může vést k zpřítomnění v reálném životě.

Tanvaldští se ozývají. Chtěli by vyvážený film, v němž někdo je rasista, někdo není. Někdo je Rom, někdo není. Objektivita ovšem nikdy neexistovala. Většina médií pracuje s romstvím stejně. Je to stigma. Nyní někdo stojí na druhé straně a ukazuje, kam taková stigmatizace a živení nenávisti může zajít. Buďme rádi za subjektivní film, v němž sami autoři hledají práh etiky, pokládají nepříjemné otázky a ukazují nepříjemné odpovědi. Rok natáčení dal vzniknout filmu, který můžeme stavět proti reportážím těch, kteří problémy pouze představují, namísto toho, aby pátrali po jejich kořenech nebo řešeních.

Uplynul rok. Nakonec promluvil i střelec. Bez emocí. Chladný závěr mrazivého dokumentu.

Po celou dobu promítání filmu jsem si kladla otázku, jak by takový film vypadal, kdyby se ona otevřená nenávist vůči menšinám, Romům nebo tzv. „nepřizpůsobivým“, jež vyplouvala na povrch s pochody Dělnické strany, stala běžnou. Protože někteří „hrdinové“ se ve filmu očividně krotili. Snad právě to ukazuje, že rasismus je něco, za co se lidé stydí. A stydět by se měli.

S článkem polemizuje Jarmila Balážová v textu Při nedostatku informací by nikdo neměl vynášet jednoznačné soudy.