Veronika Kačová: Zázračné Vánoce. Vítězná povídka soutěže na téma "Romské Vánoce"
Zpravodajský server Romea.cz v prosinci vyhlásil literární soutěž o nejlepší povídku s tématem “Romské Vánoce”. Postupně zveřejníme deset úspěšných textů. Dnes, na Štědrý den, publikujeme dvě povídky, které se dělí o první místo, a to “Vánoce 1944” Evy Danišové a “Zázračné Vánoce” Veroniky Kačové. Ta napsala příběh dívky z dětského domova toužící po splnění svého největšího přání – prožít svátky společně se svou rodinou.
Sedím ve škole a přemýšlím nad tím, jakou povídku napsat na téma Vánoce a já. No jasně, to bych si jen mohla představovat a nechat si o tom zdát, jaké to asi je, říkám si v duchu sama pro sebe. Já totiž žádné Vánoce neprožila natolik, abych o nich mohla psát. Vyrůstala jsem v dětském domově a stalé v něm žiju, domov je má rodina, ale není to ono. Jmenuji se Marie, kamarádi mi říkají Maru, chodím do 5. třídy a je mi 12 let. Ve škole mi to jde, baví mě kreslení, ráda tančím a poslouchám romské písničky. Své rodiče jsem nikdy neviděla, nepamatuji si na ně. Jen z doslechu vím, že mě mají rádi a že někdy, až bude ten správný čas na nový začátek, si pro mě přijdou.
Sice mám kamarády i tety, které mám ráda, ale nemám nikoho, kdo by mi byl skutečně blízký, nikoho, komu bych se mohla otevřít, být v pohodě, svá. Nemám nikoho, kdo by mě objímal, smál se se mnou, trávil společně čas, třeba chodil do kina nebo nakupovat. Mám jen sebe, Boha a svoje představy o mé pravé rodině – o mámě , tátovi a kdo ví, možná i o sourozencích. Tiše sedím a závidím svým spolužákům, jaké pohodové opravdové Vánoce s rodinou musí mít. Ve třídě jsem jediná Romka, nemám to zrovna jednoduché, zvlášť ještě z děcáku. Ach jo, co teď? Ani jsem ještě nezačala psát, a zazvonilo. Měli jsme na to jeden den, abychom si připravili úvahu, a kromě toho jsme ji potom měli před celou třídou přečíst. No tak to už bylo nad mé síly.
Cestou do domova jsem cítila, že se ve mně něco děje. Den se zdál být celkem obyčejný, a já byla přitom nějak nespokojená. To bude asi tím, jak moc přemýšlím nad tou vánoční úvahou, pomyslela jsem si. Nashromažďoval se ve mně stres a napětí. Nemám to ráda, protože jsem potom protivná a kamarádi si na mě dovolují a provokují mě. V domově jsme s tetami pekli vánoční cukroví, perníčky, zdobili stromek a chystali vánoční výzdobu, protože za pár dnů už k nám měly přijít Vánoce. Některé děti zůstávaly tady v domově, jiné si brali rodiče nebo pěstouni na prázdniny domů. To jste měli vidět tu radost a rychlost, s jakou se sbalily, rozloučily, sedly do auta a byly pryč. Ve skrytu duše jsem si také přála, aby se to jednoho dne stalo i mně.
Byl to náročný den a já usnula jsem jako malé mimino. Zdál se mi ten nejkrásnější sen. A víte o čem? O těch nejkrásnějších Vánocích. Druhý den jsem se jím ve škole nechala inspirovat.
A tady je moje školní vánoční úvaha.
Jsme doma a uklízíme náš velký byt. Každá ze sester se ujme jednoho pokoje a začne uklízet a během několika hodin je pěkně čisťoučko v celém bytě. Mám totiž ještě dvě mladší sestry: Irenku a Emilku. Rodiče šli nakupovat dárky. Poslední týden do Vánoc utekl tak rychle, říkám si nahlas, a už je to zase tady. Zvoní telefon, rychle ho zvednu, volá strejda, jak to teda všechno dneska bude. Odpověděla jsem, že rodiče nejsou doma, ať zavolá později a domluví se s tátou. Když rodiče přišli, vypadalo to, že nic velkého nenakoupili, jen nějaké sladké drobnosti. Asi to dobře schovali, jojo, to oni umí nejlíp – tvářit se jako by nic. Necháme se překvapit. Díváme se na pohádky, trochu se z nedočkavosti nudíme a já už se nesmírně těším na spousty jídla, zpívání koled u stromku a u klavíru, povídaní si, tancování a poslouchání příběhů starších členů rodiny.
Odpoledne jsme se všichni sešli u naší babičky a dědy, nejstarších členů rodiny. Mamka nás teple navlékla a vyrazili jsme. U babičky bylo všechno nachystáno, tak jak to o Štědrém večeru má být. Od masa až po sladké cukrovinky a alkohol. My děti jsme stolovaly zvlášť, v pokoji, kde spali dědeček s babičkou. Měly jsme připravený slavnostní stůl plný dobrot i vaječného likéru. Společně se sestřenicemi a bratranci jsme se chtěly chovat jako dospělí, ale nešlo to, byly jsme totiž ještě pořád děti. Rády jsme se v ten slavnostní podvečer dívaly z okna na hvězdy a přály si milion přání. To mé bylo, aby nás andělé ochraňovali, abychom nikdy nebyli sami a aby se naše rodiny měly rády.
U dospělých se hodovalo, připíjelo, odpouštělo, trošku se pobrečelo. Jedna z mých sestřenic, Máňa, začala zametat, babička ji při tom ve smíchu okřikla, že toho má okamžitě nechat! Máňa se začervenala jako vždy, když ji někdo něco řekl, a zeptala se babičky proč. Babička nás poučila, že o Štědrém večeru se nemá zametat, protože to přináší smůlu – se smetím bychom zametli i štěstí – a že by raději měla jíst, a ne jenom ona, ale i my všichni ostatní, jinač nás domů nepustí. “Dokud nabude prázdný stůl,” pohrozila. Rázem se všichni rozesmáli. Smích doprovázel romskou hudbu, kterou jsme poslouchali. Byly to okamžiky radostných rodinných Vánoc.
Stmívalo se a nastal čas rozejít se do svých domovů, rozbalit dárky. Těšily jsme se domů, sotva jsme unaveny došly, ihned jsme se chtěly usadit ke stromečku, rodiče nás však okřikli. Moc nás to nepotěšilo, ale věděly jsme, že se musíme jít nejdřív umýt, a teprve potom můžeme začít rozbalovat dárky. Když jsme se vrátily z koupelny, po rodičích nebyla ani stopa. Nemohly jsme tomu uvěřit. Zbyla po nich jen jedna velká červená krabice se zlatou mašli s nápisem ON. Zmizely i naše dárky. Vůbec jsme tomu se sestrami nerozuměly. Měly jsme strach a nevěděly co dělat. Bylo pozdě, venku zima a tma, nikde nikdo. Na tu hádanku jsme si dokázaly odpovědět jen otázkou “kdo?”. “Santa?” zkusila hádat mladší sestra. “Jasně, rodiče si z nás zase dělají srandu, že šli pro Santu nebo že je Santa odnesl někam do své kouzelné říše, ne?” uklidňovaly jsme se navzájem.
Zapálily jsme svíčku a přály jsme si, aby se k nám rodiče vrátily. Posedaly jsme si kolem stromečku blízko u sebe a rozhodly se, že otevřeme krabici a podíváme se, co v ní je. Po otevření jsme našly jen kus čistého papíru s opáleným okrajem. Zase jsme nevěděly, co si s tím počít. Když jsme se na papír podívaly zblízka, zjistily jsme, že uprostřed zlatou barvou prosvítá slovo ON, ON, ON, ON… Rázem jsme všechny pocítily, že nás někdo pohladil po rameni, a já věděla, že nemáme mít strach, ale radost. Snažila jsem se svým sestřičkám vysvětlit, že to je náš anděl, který nás přišel navštívit a povědět nám, že tu s námi jsou oni, ale i ON. Pán Ježíš Kristus. Bůh si totiž přeje, abychom byli šťastní a radovali se z každého okamžiku života. Každý, kdo přijme Krista do svého srdce, tak je s Pánem, s láskou a v bezpečí.
Čas jakoby se zastavil. Z kuchyně zaslechneme kroky a smích. Slyšíme Bachtaľi Karačoňa amare kachňora! Zjevili se naši milovaní rodiče. Se sestrami jsme se za nimi rozeběhly a v ten okamžik jsme prožily ty nejzázračnější Vánoce. Protože poprvé takové, o kterých jsme si nemyslely, že jsou o dárcích, jídle a sledování pohádek v televizi. Teď už víme, že je v nich ukryto mnohém víc.
Sotva jsem příběh dopsala, začalo zvonit. Zvládla jsem to! Honem rychle domů, do domova. Bylo to místo kam, jsem se nerada vracela, ale nikam jinam jsem jít nemohla. Cestou domů přemýšlím o tom, kdyby se tak ten sen stal pravdou. Aspoň v tom, abych mohla být na Vánoce s rodinou. S Ježíšem Kristem už jsem, chybí mi jen ona.
V domově si mě k sobě zavolala ředitelka a sdělila mi, že přišla ta správná doba, kdy se konečně setkám s rodiči. Nemohla jsem tomu uvěřit, málem jsem se rozbrečela štěstím. Předala mi dopis, ve kterém stálo jen slovo ON. Nastal čas prožít ty snové a zázračné Vánoce doopravdy.
