Dne 23. června 2013, týden před svými nedožitými dvaasedmdesátými narozeninami,
skonal po těžké nemoci výtvarník Rudolf Dzurko. Jeho jedinečné obrazy, ale i
sochy a plastiky, patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás ve výtvarném umění
posledních několika desetiletí vzniklo. A není důležité, že je řazen mezi tzv.
insitní umělce, ani to, že byl Rom, neboť skutečné umění tyto kategorie
přesahuje. Dzurko byl samouk v nejlepším slova smyslu.
Narodil se 1. července 1941 na východním Slovensku v romské osadě v Pavlovcích.
Skončila druhá světová válka, malému Rudovi byly čtyři roky, a jeho rodina se
přestěhovala do severních Čech. Zde, v tradiční sklářské oblasti v okolí Nového
Boru, začal pracovat se skleněnou drtí a vyvinul originální techniku lepených
skleněných obrazů. Tyto obrazy, díky kterým vešel v širší povědomí, souzní svou
jasnou barevností a zářivými tóny s Dzurkovým temperamentem i romským naturelem.
Dzurko se vyučil ševcem a za svůj život vystřídal řadu zaměstnání. Živil se jako
soustružník, zedník (na stavbě Koldomu v Litvínově), stavební dělník (při
melioracích potoků nebo stavbě vlnolamů na východoněmeckém pobřeží), závozník,
topič, dělník ve sklárně, poštovní doručovatel, železniční dělník, vrátný nebo i
plavčík na koupališti. V sedmdesátých letech žil se svou rozvětvenou rodinou,
která čítala kolem třiceti lidí, ve Skalici, a zde začal tvořit svá první díla –
masivní hlavy z pískovce, dřevořezby, loutky, masky a o něco později i první
obrazy ze skleněné drti. Tato šťastná a plodná etapa jeho života skončila na
přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dzurko se postupně zabydloval v Praze,
nějaký čas ještě bydlel v Úštěku, ale od roku 1984 žil v Praze už trvale. V té
době byl odkázán na částečný invalidní důchod, a tak si přivydělával prodejem
dřevěných šperků a přívěsků na Karlově mostě a ve zbývajícím čase pracoval na
svých skleněných obrazech a dřevěných plastikách.
Úplně poprvé vystavoval Dzurko na kolektivní výstavě v Praze v roce 1974. První
samostatnou výstavu měl pak v roce 1977 v Obvodním kulturním domě v Praze 8,
poslední v roce 2010 v Českém centru v Paříži. Celkově uskutečnil na čtyřicet
společných i samostatných výstav. Dzurkova výtvarná díla jsou majetkem mnoha
soukromých i veřejných sbírek, muzeí a galerií. V Praze je najdeme např. v
Národopisném muzeu, Náprstkově muzeu a v Národní galerii, v Bratislavě ve
Slovenském národním muzeu a Slovenské národní galerii, v Severočeské galerii v
Litoměřicích a na dalších místech doma i v zahraničí.
V roce 1990 vyšla o Dzurkovi a jeho tvorbě monografie v němčině, nazvaná „Ich
bin wieder Mensch geworden“, připravená Milenou Hübschmannovou. Dzurko je
nositelem Ceny Revolver Revue za rok 1996. Ve třech číslech tohoto časopisu byly
publikovány reprodukce jeho děl (32/1996, 42/2000 a 49/2002) a v prvním z nich i
obsáhlý rozhovor s autorem a jeho vyprávění ze života, zaznamenaná Erikou Manuš.
V roce 1995 vydalo nakladatelství Arbor vitae unikátní katalog, nazvaný „Cesta,
kterou bloudíš, je cesta, kterou sis zvolil“ a v roce 2002 vydalo totéž
nakladatelství reprezentativní monografii „Já nedělám umění“.
Dopis pro Rudu
Sľahas man piraňi, šukar čhaj romaňi,
na sľa lake para pre calo világos…
„Měl jsem milou, krásnou romskou dívku,
neměla sobě rovnou na celém světě…“
Rudo, takhle začínala ta písnička, byla to Tvoje píseň. Ale já jsem ji od
Tebe nikdy neslyšel. A bohužel, už ani neuslyším. Nebo vlastně jednou, při jedné
z návštěv u Tebe ve smíchovském bytě, v ulici, která prudce stoupá, nikdo neví
kam. Byli jsme u Tebe s Káťou, mojí ženou, a Ty´s nám nabízel jako obvykle
strojkem balené cigarety. Nebyl jsi troškař, bylo jich v krabici na tři sta.
Zpíval´s ji potichu, tu píseň, a jenom kvůli nám. Byla plná smutku, jako oči
Tvých žen.
Prvně jsme se setkali také na Smíchově, tehdy jsi čerstvě přišel do Prahy a
nechal za sebou Skalici. Milena nás vozila autem po Praze a Ty jsi byl
zvláštním, energickým způsobem nešťastný. Možná právě v tom bylo Tvé štěstí, že
jsi se nikdy neohlížel. Když jsme se vraceli z Vysočan, potřeboval sis něco
vyřídit na poště. Šel jsem s Tebou k poštovní přepážce a během minuty byla
slečna úřednice hotová vstát a jít za Tebou. Stačilo několik slov. Ano, trochu
přeháním, ale jak lépe popsat kouzlo Tvé osobnosti?
Tehdy jsem od Tebe koupil obraz Roden le dades, „Hledají otce“. Má pro mě
nesmírný význam, protože ta, která na něm je, zanedlouho vystoupila z obrazu a
potkal jsem ji v Toryse za horkého léta. Mladá romská žena s děťátkem v povijanu
sedí na kameni. Za ní temná postava mladého otce, nechal ji, opustil je. A ještě
dále, pod kopcem, hřejivé barevné tóny romské osady. Z dálky slyšíš výskot dětí.
A nad osadou hoří slunce. To, které Tě udeřilo do očí, když jsi se narodil.
Sluníčko ještě nezapadlo za obzor, ale posmutnělo.
Když jsi pil, řádil jsi jak tygr. Pamatuješ, jak jsi v Úštěku od baru zařval do
lokálu „kdo je tady cikán!“ a v nastalém tichu bylo slyšet jen bzučení mouchy
snažící se prorazit si cestu oknem ven? Když jsi nevytáhl nůž, jak možná někteří
očekávali, svolil vedoucí vinárny, že musí jít k Tobě domů, že se bude
pokračovat. A pokračovalo se, bavili jsme se hezky, ale pak jsi přestal hrát a
rozšlapal´s basu, byl jsi prostě smutný. Vinárenský se svou paní chtěli odejít,
ale náhle nevěděli, jak se odchází z tygří klece.
Ty už jsi se z té klece dostal a já nebudu zmnožovat vír vzpomínek, plameny
olizující skleněnou drť. Hudba světla je navýsost vzdálená šumotu všedních dnů,
které jsme žili. Snad jednou po ránu otevřel´s okno, aby ses podíval, kde
zůstala ležet tvá křídla. A když jsi pozvedl oči z pouliční dlažby, uviděl jsi
vzdušný průvod. Ten průvod byl hrozivý jako mračno blýskajících se očí, a přece
Ti něco říkalo, že se musíš vydat na cestu, ke svým.
Sbohem!
