romea - logo
10. prosince 2018 (pondělí)
svátek má Julie
Loading
rozšířené vyhledávaní

Zbyněk Andrš: Za Rudolfem Dzurkem

Praha, 26.7.2013 14:02, (ROMEA)
Malíř a sochař Rudolf Dzurko (FOTO: archiv České televize)
Malíř a sochař Rudolf Dzurko (FOTO: archiv České televize)

Dne 23. června 2013, týden před svými nedožitými dvaasedmdesátými narozeninami, skonal po těžké nemoci výtvarník Rudolf Dzurko. Jeho jedinečné obrazy, ale i sochy a plastiky, patří k tomu nejzajímavějšímu, co u nás ve výtvarném umění posledních několika desetiletí vzniklo. A není důležité, že je řazen mezi tzv. insitní umělce, ani to, že byl Rom, neboť skutečné umění tyto kategorie přesahuje. Dzurko byl samouk v nejlepším slova smyslu.

Narodil se 1. července 1941 na východním Slovensku v romské osadě v Pavlovcích. Skončila druhá světová válka, malému Rudovi byly čtyři roky, a jeho rodina se přestěhovala do severních Čech. Zde, v tradiční sklářské oblasti v okolí Nového Boru, začal pracovat se skleněnou drtí a vyvinul originální techniku lepených skleněných obrazů. Tyto obrazy, díky kterým vešel v širší povědomí, souzní svou jasnou barevností a zářivými tóny s Dzurkovým temperamentem i romským naturelem.

Dzurko se vyučil ševcem a za svůj život vystřídal řadu zaměstnání. Živil se jako soustružník, zedník (na stavbě Koldomu v Litvínově), stavební dělník (při melioracích potoků nebo stavbě vlnolamů na východoněmeckém pobřeží), závozník, topič, dělník ve sklárně, poštovní doručovatel, železniční dělník, vrátný nebo i plavčík na koupališti. V sedmdesátých letech žil se svou rozvětvenou rodinou, která čítala kolem třiceti lidí, ve Skalici, a zde začal tvořit svá první díla – masivní hlavy z pískovce, dřevořezby, loutky, masky a o něco později i první obrazy ze skleněné drti. Tato šťastná a plodná etapa jeho života skončila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dzurko se postupně zabydloval v Praze, nějaký čas ještě bydlel v Úštěku, ale od roku 1984 žil v Praze už trvale. V té době byl odkázán na částečný invalidní důchod, a tak si přivydělával prodejem dřevěných šperků a přívěsků na Karlově mostě a ve zbývajícím čase pracoval na svých skleněných obrazech a dřevěných plastikách.

Úplně poprvé vystavoval Dzurko na kolektivní výstavě v Praze v roce 1974. První samostatnou výstavu měl pak v roce 1977 v Obvodním kulturním domě v Praze 8, poslední v roce 2010 v Českém centru v Paříži. Celkově uskutečnil na čtyřicet společných i samostatných výstav. Dzurkova výtvarná díla jsou majetkem mnoha soukromých i veřejných sbírek, muzeí a galerií. V Praze je najdeme např. v Národopisném muzeu, Náprstkově muzeu a v Národní galerii, v Bratislavě ve Slovenském národním muzeu a Slovenské národní galerii, v Severočeské galerii v Litoměřicích a na dalších místech doma i v zahraničí.

V roce 1990 vyšla o Dzurkovi a jeho tvorbě monografie v němčině, nazvaná „Ich bin wieder Mensch geworden“, připravená Milenou Hübschmannovou. Dzurko je nositelem Ceny Revolver Revue za rok 1996. Ve třech číslech tohoto časopisu byly publikovány reprodukce jeho děl (32/1996, 42/2000 a 49/2002) a v prvním z nich i obsáhlý rozhovor s autorem a jeho vyprávění ze života, zaznamenaná Erikou Manuš. V roce 1995 vydalo nakladatelství Arbor vitae unikátní katalog, nazvaný „Cesta, kterou bloudíš, je cesta, kterou sis zvolil“ a v roce 2002 vydalo totéž nakladatelství reprezentativní monografii „Já nedělám umění“.

Dopis pro Rudu

Sľahas man piraňi, šukar čhaj romaňi,
na sľa lake para pre calo világos…
„Měl jsem milou, krásnou romskou dívku,
neměla sobě rovnou na celém světě…“

Rudo, takhle začínala ta písnička, byla to Tvoje píseň. Ale já jsem ji od Tebe nikdy neslyšel. A bohužel, už ani neuslyším. Nebo vlastně jednou, při jedné z návštěv u Tebe ve smíchovském bytě, v ulici, která prudce stoupá, nikdo neví kam. Byli jsme u Tebe s Káťou, mojí ženou, a Ty´s nám nabízel jako obvykle strojkem balené cigarety. Nebyl jsi troškař, bylo jich v krabici na tři sta. Zpíval´s ji potichu, tu píseň, a jenom kvůli nám. Byla plná smutku, jako oči Tvých žen.

Prvně jsme se setkali také na Smíchově, tehdy jsi čerstvě přišel do Prahy a nechal za sebou Skalici. Milena nás vozila autem po Praze a Ty jsi byl zvláštním, energickým způsobem nešťastný. Možná právě v tom bylo Tvé štěstí, že jsi se nikdy neohlížel. Když jsme se vraceli z Vysočan, potřeboval sis něco vyřídit na poště. Šel jsem s Tebou k poštovní přepážce a během minuty byla slečna úřednice hotová vstát a jít za Tebou. Stačilo několik slov. Ano, trochu přeháním, ale jak lépe popsat kouzlo Tvé osobnosti?

Tehdy jsem od Tebe koupil obraz Roden le dades, „Hledají otce“. Má pro mě nesmírný význam, protože ta, která na něm je, zanedlouho vystoupila z obrazu a potkal jsem ji v Toryse za horkého léta. Mladá romská žena s děťátkem v povijanu sedí na kameni. Za ní temná postava mladého otce, nechal ji, opustil je. A ještě dále, pod kopcem, hřejivé barevné tóny romské osady. Z dálky slyšíš výskot dětí. A nad osadou hoří slunce. To, které Tě udeřilo do očí, když jsi se narodil. Sluníčko ještě nezapadlo za obzor, ale posmutnělo.

Když jsi pil, řádil jsi jak tygr. Pamatuješ, jak jsi v Úštěku od baru zařval do lokálu „kdo je tady cikán!“ a v nastalém tichu bylo slyšet jen bzučení mouchy snažící se prorazit si cestu oknem ven? Když jsi nevytáhl nůž, jak možná někteří očekávali, svolil vedoucí vinárny, že musí jít k Tobě domů, že se bude pokračovat. A pokračovalo se, bavili jsme se hezky, ale pak jsi přestal hrát a rozšlapal´s basu, byl jsi prostě smutný. Vinárenský se svou paní chtěli odejít, ale náhle nevěděli, jak se odchází z tygří klece.
Ty už jsi se z té klece dostal a já nebudu zmnožovat vír vzpomínek, plameny olizující skleněnou drť. Hudba světla je navýsost vzdálená šumotu všedních dnů, které jsme žili. Snad jednou po ránu otevřel´s okno, aby ses podíval, kde zůstala ležet tvá křídla. A když jsi pozvedl oči z pouliční dlažby, uviděl jsi vzdušný průvod. Ten průvod byl hrozivý jako mračno blýskajících se očí, a přece Ti něco říkalo, že se musíš vydat na cestu, ke svým.
Sbohem!




HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační FOTO: Pixabay.com

Ministerstva: Návrh změn v inkluzi odporuje závazkům ČR

6.12.2018 15:08
Některé změny ve vyhlášce o společném vzdělávání dětí ve školách, jak je navrhuje ministerstvo školství, možná nejsou v souladu s mezinárodními úmluvami. Odporují zřejmě i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Tvrdí to ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo spravedlnosti v připomínkách k návrhu novely. Po ministerstvu školství požadují, aby odstoupilo od záměru omezit současný počet asistentů pedagoga ve třídách a umožnit otevření škol pro lehce mentálně postižené i dětem bez tohoto druhu handicapu.
 celý článek

Tomio Okamura a Miloš Zeman

Hrad neuspěl. Okamurova SPD zůstane ve zprávě o extremismu za rok 2017. Bezpečnostní rada státu ji vzala na vědomí v původním znění

6.12.2018 11:26
Bezpečnostní rada státu (BRS) dnes vzala na vědomí výroční zprávu o extremismu v Česku za rok 2017 v původním znění, které připravilo ministerstvo vnitra. ČTK to sdělil ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD). Zprávu nyní může projednat vláda. Média dříve informovala, že projednávání materiálu zdržovaly výhrady Pražského hradu, kterému měly vadit zmínky o hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury.
 celý článek

Ilona Ferková (vpravo) a Karolína Ryvolová 4. 12. 2018 během křestu knihy Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa (FOTO: Karolína Telváková, Romea.cz)

videoVIDEO: Jáchym Topol pokřtil novou knihu Ilony Ferkové rumem

5.12.2018 20:28
Včera se v nabitém sále Knihovny Václava Havla (KVH) uskutečnil křest nové knížky Ilony Ferkové, kterou připravilo nakladatelství romské literatury KHER. Soubor deseti povídek v romsko-českém vydání nazvaném Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Ľido! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa pokřtil programový ředitel KVH Jáchym Topol příznačně pro tuto knihu rumem.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo