Je třeba zvyšovat povědomí o právech dítěte

Je nejvyšší čas začít jednat,“ říká Jean Zermatten, odcházející předseda Výboru OSN pro práva dětí, který v dubnu vystoupil na debatě České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání. V debatě zdůraznil mimo jiné fakt, že Výbor OSN pro práva dětí dlouhodobě upozorňuje na diskriminaci v přístupu ke vzdělávání romských dětí v ČR. Jean Zermatten do Prahy přijel na pozvání Česko-britské o. p. s.

V čem podle vás Česká republika nejvíce porušuje práva dětí?

Především v případě diskriminace romských dětí. Jedná se o přímou diskriminaci, kdy je řečeno, že romské dítě není dostatečně inteligentní a bylo by mu lépe ve zvláštní škole (dnes v základní škole praktické). Existuje zde ovšem i nepřímá diskriminace, kdy dostatečně nehájíme právo všech dětí na rovný přístup ke vzdělávání. V České republice tuto ignoranci považuji za zásadní problém. Sice zde byla v roce 2009 přijata legislativa pro podporu inkluzivního vzdělávání, ale je to vše pouze na papíře. Realita je bohužel dost odlišná. Už je nejvyšší čas začít jednat a prosazovat rovný přístup ke vzdělávání pro všechny děti.

V čem je hlavní význam inkluzivních škol?

Je třeba se na to dívat z pohledu dítěte. Každé dítě má přece právo studovat se svými vrstevníky, ne s vybraným vzorkem postižených dětí. Kde jinde by se děti měly naučit spolu žít, než právě ve škole? Právě tam mají jedinečnou šanci poznat společnost jako celek, ne jen její vybranou část.

Jaké jsou zkušenosti ze zahraničí?

Existují země, které mají všechny děti pod jednou střechou. Školy tam jsou pro všechny – jedná se nejen o skandinávské státy, ale také o Německo a některé kantony Švýcarska.  Výzkumy jasně dokazují, že děti nelze kategorizovat dopředu. Nejedná se pouze o romské či handicapované děti, ale i o děti migrantů, či děti z chudých rodin.

Česko je hodně kritizované za to, že do základních škol praktických často zařazuje žáky, kteří tam nepatří. Jaká rizika tato praxe přináší?

Důsledky jsou katastrofální – nejen že se k nim chováme jinak než k ostatním dětem, ale zároveň jim tím odpíráme i právo na dosažení kvalitního vzdělání. Naše chování jim může způsobit psychické problémy. Je dokázáno, že tyto děti pak dlouhodobě ztrácí sebedůvěru. Naopak, když se podíváte na běžnou inkluzivní základní školu s romskými dětmi, je patrné, že taková forma studia prospívá nejen romským žákům, ale i všem ostatním.

Jaké výhody přinášejí dětem společné školy pro žáky nadané i méně nadané? Můžete, prosím, poukázat i na konkrétní zkušenosti ze zahraničí?

Ve společných, tedy inkluzivních, školách je každé dítě podporováno, aby dosáhlo svého maximálního vzdělávacího potenciálu. Je to model, který znamená kvalitu a podporu pro všechny šitou na míru každému. Takový model je základem sociální koheze. Inkluzivní školy respektují právo dítěte na to, aby se k němu všichni chovali stejně. Navíc se žáci od sebe navzájem učí a je prokázáno, že takoví žáci jsou mnohem více sociálně empatičtí a bystří. Tato zkušenost se jim v budoucnu bude vždy hodit. Z výzkumů realizovaných ve Finsku a Švédsku vyplývá, že děti z inkluzivních škol si v dospělosti této zkušenosti velmi cení.

Druhým významným tématem jsou dětské domovy a kojenecké ústavy. Ty v Česku stále fungují, přestože se je stát snaží omezovat. V čem dětem pobyt v ústavu škodí?

Ústavní péče by měla pro dítě být vždy až úplně poslední možností. Je zcela zásadní podporovat pěstounské rodiny. Pro dítě je velmi důležitá stabilita a kontinuita, které nalezne pouze v rodině. Rodina je založena zcela jinak, než jakýkoliv ústav, je zde zásadní princip důvěry, soukromí a lásky. To prostě v žádném ústavu nikdy nenajdete.

Jak byste hodnotil české dětské domovy? Existují nějaká rizika, na která byste v souvislosti s nimi upozornil?

Je třeba především podporovat sanaci rodiny, doplnit služby na podporu biologických rodin, či podporovat sociální bydlení. Ústavy musí být v péči o dítě vždy až poslední možností. Pro opuštěné děti nepotřebujeme dětské domovy, ale fungující systém pěstounské péče. Musí to být dobře nastavený systém, který zajistí kvalitu života všech dětí.

Tato témata jsou v Česku politicky ožehavá. Dokonce i mezi politiky je řada těch, kteří podporují  kojenecké ústavy i speciální školy. Setkali jste se s podobnými postoji i v jiných zemích, jež se rozhodly podobné školy a ústavy rušit? Jak se podařilo tamním vládám tyto otázky vysvětlit veřejnosti?

Problém je v tom, že v těchto debatách je často přehlíženo to nejdůležitější – zájem dítěte. Je zájem dítěte, aby bylo ve speciální škole, kde budou jeho práva limitována, nebo v běžné základní škole, kde je zahrnuto do systému, ve kterém má možnost dosáhnout svého maxima v rámci dosaženého vzdělání? Odpověď je jasná. Důvod, proč to politici, veřejnost a někdy i učitelé nepodporují, je pouze ten, že nepřemýšlí o zájmu dítěte, ale o zájmech svých – nejsou připraveni změnit svůj postoj a zamyslet se nad tím, jaký je opravdový zájem dítěte. Tento postoj nelze změnit ihned, je třeba vést debaty s veřejností, zapojit rodiče i učitele, prostě všechny, kterým záleží na osudu dětí.