Milena Hübschmannová - žena s velkou tolerancí a respektem ke každému člověku

Osmého září uplyne sedm let od tragické smrti zakladatelky české romistiky, a především jedinečné ženy, Mileny Hübschmannové. O jejím významu, jak na poli vědeckém, tak zejména lidském, vypovídá už jen má osobní vzpomínka na přeplněný kostel svatého Ignáce, kde se za ni konala několik dní po jejím odchodu zádušní mše. Obličeje většiny přítomných odrážely neskutečný smutek, jako by ztratili jednu z nejbližších osob svého života. A tomu tak ve většině případů skutečně bylo. Milena Hübschmannová byla celé řadě Romů sestrou, matkou a především upřímnou přítelkyní. S její smrtí mnohým z nich odešel člověk, který byl pro jejich počínání hnacím motorem, který jim dával naději a pozitivní energii, pomáhal jim a do značné míry je ochraňoval.

„V rámci seminářů jsme spolu chodívaly do romských osad, kde jsme ověřovali dialekty. Byla jsem překvapená, jak ji všichni znali a jak uměla uctít i ty obyčejné, chudé Romy. Pamatuji si na to, když jela na Slovensko na seminář, vždy měla plné auto věcí pro Romy v osadách. Věděla, že i toto jim pomůže.
(…)
Milena pro mě velmi znamenala, i když jsem ji znala krátce, předtím jsem takového člověka nepotkala. Byla bych ráda, kdyby byla mezi námi, když mám nyní problémy v práci i v soukromém životě, velmi bych ji potřebovala. Někdy se mi o ní zdá a v pozadí slyším její hlas „Viero, vydrž!““
Viera Šándorová. Úryvek z knihy Milena Hübschmannová ve vzpomínkách (ROMEA, o.s., 2006)

Byla to právě ona, kdo přiměl Teru Fabiánovou, jednu z nejvýznamnějších romských básnířek, zapsat své hluboké verše, které jen tak mezi řečí pronášela při vaření kávy, na papír. Byla to ona, kdo stál u zrodu mezinárodně úspěšné knihy Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. A tak bychom mohli jmenovat téměř donekonečna.

Milena Hübschmannová (*1933, Praha) vystudovala hindštinu, urdštinu a bengálštinu na Filozofické fakultně Univerzity Karlovy v Praze. Jak sama vyprávěla, již během studia indologie si všímala nápadné podobnosti Romů s národy, jejichž jazyky si osvojovala. Romové jí zprvu učarovali pro jejich exotičnost ve zdejším evropském prostředí. Byli pro ni živoucí spojkou s kontinentem, který tolik obdivovala. Postupně začala do jejich kultury a jazyka pronikat a angažovat se v boji za jejich emancipaci.

Na její cestě k Romům vzpomínala Milenina mladší sestra Jiřina Šístková v knize Milena Hübschmannová ve vzpomínkách (ROMEA, o.s., 2006) následovně:

„Osud rodiny měl jistě vliv na Milenino smýšlení. Stejně tak ji ovlivňovala touha mladé studentky pomoci poválečné republice a láska k vlasti vštěpovaná rodinou ji vedla k tomu, aby se zúčastnila brigád mládeže. Na brigádách poznávala lidi z Ostravska a Mostecka, zajímala se o jejich životy a problémy. Z té doby pochází její prvotina „Spokojení lidé“. Byli opravdu spokojeni pod komunistickou vládou a jejími bombastickými hesly? Nejsem si jista. Domnívám se, že tam si prvně začala uvědomovat sociální nespravedlnost vůči Romům.
(…)
Na naši emigraci (sestra s rodinou utekla v roce 1968 do Kanady, pozn. aut.) doplatila těžce. Ztratila práci, ale to už byla naše Milů, nikdy nám to nevyčetla. Milů si také velkou měrou přitížila sama kritikou vlády, jejího postoje k Romům. Ne všichni lidé mohli odejít. Milena byla jednou z nich. Milovala svůj národ a měla zde své poslání, které v žádné cizině nemohla naplnit. Na světě je mnoho zemí, kde žijí Romové, dokonce i v Kanadě, ale ona chtěla především pomoci těm u nás doma, pozvednout jejich sebevědomí, dát do povědomí národa, že Romové mají svůj jazyk a mají tvůrčí, hudební i literární schopnosti. Až do posledního dne svého života bojovala proti zaslepenému, nenávistnému rasismu. Chtěla, aby každý Rom byl hrdý na to, že je Rom.“

Milena Hübschmannová působila v celé řadě institucí, kde se zabývala právě především výzkumem a propagací romského jazyka a kultury. Po svém studiu pracovala vedle své alma mater také v Orientálním ústavu ČSAV. Několik let působila v literární a divadelní redakci Československého rozhlasu, kam se často snažila propašovávat také romskou lidovou slovesnost. V letech 1969-1973 působila jako předsedkyně společensko-vědní komise Svazu Cikánů-Romů, první romské organizace na našem území. V roce 1975 byla potom po roce propuštěna z Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV pro její nesouhlas s asimilační politikou směřovanou na Romy, a v důsledku toho byla až do roku 1982, kdy byla přijata na Jazykovou školu v Praze, bez stálého zaměstnání. V roce 1991 se zasadila o vznik semináře romistiky na FF UK v Praze, kde vyučovala až do své smrti 8. září 2005.

Mileně Hübschmannové byla za její činnost udělena celá řada ocenění. Mezi ty nejvýznamnější patří například Cena Františka Kriegla (1994) udělovaná Chartou 77, medaile Za zásluhy III. stupně z rukou prezidenta republiky Václava Havla (2002) nebo medaile Za zásluhy I. stupně udělenou MŠMT za významný podíl na uchování a rozvoji romského jazyka a romské kultury (2003).

„Její nečekaný odchod mě podobně jako všechny lidi, kteří ji osobně znali, hluboce ranil. Za ten krátký čas, po který jsem měla možnost Milenu blíže poznat a spolupracovat s ní, jsem pochopila, že člověk může v životě udělat o mnoho víc nejen pro sebe, ale i pro ostatní lidi, pokud to chce a pracuje na sobě.
(…)
Před očima se mi vynořuje obraz Mileny tak, jak mi utkvěl v paměti. Obraz starší, nenápadné, skromné ženy. Ženy s velkou tolerancí a respektem ke každému člověku. Ženy, která celý život rozdávala a nic za to nečekala. A především ženy, díky níž jsem si uvědomila, v čem spočívá bohatství člověka. Dávala nám Romům to, co se nedá koupit za žádné peníze – svoji lásku a pocit, že jsme duševně bohatými lidmi, protože i navzdory velké bídě, v níž jsme po staletí žili, jsme si zachovali svoji kulturu, tradice, zvyky a svůj mateřský jazyk. V její osobě jsme ztratili nejen učitele, ale jistým způsobem i matku, která se o nás zajímala, důvěřovala a pomáhala nám.“
(Eva Gašparová. Úryvek z knihy Milena Hübschmannová ve vzpomínkách, ROMEA, o.s., 2006.

Závěrem bych rád přispěl jednou vlastní vzpomínkou. Psal se rok 2005, byla tuhá zima a po Praze náledí. Skupina nás, studentů prvního ročníku romistiky, už netrpělivě postávala před učebnou. Milena Hübschmannová měla zpoždění. Po půl hodině se kulhavými kroky vynořila na schodišti. Měla rozcuchané vlasy, rozseknutý ret, po obličeji fialové modřiny a uražený kus zubu. Pohled na ni mě upřímně vyděsil. Na palbu mých otázek odpověděla, že uklouzla na zamrzlých schodech. Do nemocnice nešla, protože přeci máme hodinu a ona nás nemůže zklamat. Navíc se na nás těšila, a proto návštěvu ambulance odložila na večer. Po tom, co se nám ji podařilo přemluvit, aby pomoc lékaře opravdu hned vyhledala, že si hodinu nahradíme, až se uzdraví, se ze zranění zotavovala několik měsíců. Bylo to naposledy, co jsem s ní mluvil.