romea - logo
17. října 2018 (středa)
svátek má Hedvika
Loading
rozšířené vyhledávaní

Michaela Marksová-Tominová: Inkluze - zvláštní česká praxe

Praha, 30.10.2012 11:10, (ROMEA)
-ilustrační foto-
-ilustrační foto-

Prosazování inkluzívního vzdělávání do českého školského systému je mi velmi blízké. Rok a půl jsem měla možnost pracovat na ministerstvu školství jako ředitelka odboru rovných příležitostí ve školství, který se mimo jiné zabýval právě zaváděním inkluzívního vzdělávání a spolupracoval na transformaci zvláštních – tedy promiňte, dnes už vlastně praktických – škol.(V tomto textu používám původní název “zvláštní”, který sice již není platný, zato odpovídá realitě.) Nebudu obhajovat, proč se inkluzívní vzdělávání vyplatí celé společnosti, o tom píší jiní. Chci se s vámi ale podělit o některé dojmy z jeho nelehkého prosazování.

Postřehy z ministerstva

Od samého začátku se o inkluzi vedl skutečný boj. Odbor rovných příležitostí založil ministr Liška a odbor se zuby nehty udržel ještě po jeho odchodu, ačkoli nátlak na jeho zrušení byl cítit neustále. Nechvalně proslulý ministr Dobeš ovšem odbor zredukoval jako jeden z prvních – dokonce den předtím, než se tam dostavil auditor, který měl hodnotit jeho prospěšnost... Ministr Dobeš tedy evidentně měl na inkluzi jasný názor, který rozhodně nebyl jenom jeho. Důsledkem bylo zabrzdění, neřku-li zastavení procesu transformace, který se bude pracně startovat další léta.

Přístup český: prakticky zvláštní

O vzdělávání romských dětí jsem se nepřestala zajímat ani po odchodu z ministerstva. Pokud mohu, účastním se nejrůznějších akcí. Letos začátkem roku jsem na dvou měla možnost porovnat velmi rozdílné přístupy ke vzdělávání dětí z takzvaně kulturně a sociálně znevýhodněného prostředí. Tyto rozdílné přístupy na mě zanechaly obrovský dojem, který nevyprchal ani řadu měsíců poté.

První akcí byl seminář v poslanecké sněmovně. Napočítala jsem tam okolo osmdesáti účastnic a účastníků. Setkání organizovala skupina poslankyň ze školského výboru napříč politickým spektrem. Důvodem setkání byl vládou čerstvě schválený dokument Strategie boje proti sociálnímu vyloučení, respektive část týkající se vzdělávání. Naprostá většina pozvaných byli pedagožky a pedagogové ze zvláštních škol. Nás, kteří jsme měli jiný názor, bylo dohromady tak šest – včetně zmocněnkyně vlády pro lidská práva, ředitele Agentury pro sociální začleňování (kteří předmětný materiál na vládu předkládali), zástupce Člověka v tísni, České odborné společnosti pro inkluzívní vzdělávání či Ligy lidských práv, přičemž téměř každý z této menšinové skupiny se na seminář musel pozvat sám. Na celé akci mě nejvíce zarazily dvě věci: zaprvé míchání různých dětí do jednoho pytle, a to děti autistické či děti se smyslovým postižením s “našimi” romskými dětmi ze znevýhodněného prostředí, zároveň se stále dokola používanými argumenty, které jako by vysvětlení “protistrany” nevnímaly. Za druhé, a to především, mě zarazila neuvěřitelná agresivita, nenávistné projevy a místy otevřeně rasistické postoje těch nejhlasitějších účastnic a účastníků ze zvláštních škol, těch samých, kteří se se znevýhodněnými romskými dětmi a jejich rodinami setkávají každý den, těch, kteří tyto děti vzdělávají.

Co se týče “míchání hrušek s jablky”: je zřejmě vypracovanou taktikou této skupiny argumentovat proti zrušení zvláštních škol dětmi, kterých se to netýká. Rodiče dětí s autismem či dětí se smyslovými postižením prý musí mít právo vybrat si, zda jejich dítě půjde do školy speciální či se bude integrovat ve škole běžné. O rušení škol speciálních ale nikdo nemluví.

Stěžejním problémem je, že takzvané “lehké mentální postižení” v podstatě nelze rozeznat před nástupem do školy – takže 1. třídy zvláštních škol jsou rozhodně zločinem na dětech. Zároveň, je-li pak tato diagnóza skutečně zodpovědně stanovena (což znamená, že není zaměněná se sociálně-kulturním znevýhodněním), je otázkou, proč by tyto děti nemohly být vzdělávány v běžných základních školách – vždyť se jedná pouze o postižení “lehké”. Nakonec příkladů dobré praxe už i v ČR existuje celá řada, ovšem lidé z těchto škol na tento seminář zřejmě také pozváni nebyli. Řada učitelů poukazuje na případy, kdy je dítě s nějakým handicapem “násilně inkludované” do běžné školy je po několika letech velmi pozadu za svými vrstevníky a ve třídě se v důsledku toho necítí dobře. Po jeho přeřazení do školy zvláštní udělá rychle obrovský pokrok a je naprosto v pohodě, protože je “mezi svými”. Já těmto historkám věřím a ani se jim nedivím. Přesto z nich ale pro mě neplyne závěr, že je nutné zvláštní školy zachovat: vyplývá z nich, že pokud chceme rušit zvláštní školy, nelze to udělat bez velké reformy základních škol běžného typu, do kterých by mimo jiné museli přejít pracovat speciální pedagogové ze škol zvláštních. To už bylo sice vysvětlováno na mnoha setkáních, ale kdo nechce, neslyší.

Druhý problém, s nímž se vyrovnávám jen těžko, je zmíněná vysoká míra agresivity. Neuvěřitelný je například postoj většiny účastníků, respektive účastnic semináře k myšlence, že pokud dítě pochází z rodiny, kde vzdělání není prioritou a není mu věnována pozornost, pak je to právě škola (a v ideálním případě už školka), která má moc – a dle mého názoru i povinnost – v dítěti kladný vztah k učení vypěstovat. Místo diskuse o tom, jak nejlépe sociálně vyloučené romské rodiny oslovit a vzbudit v nich důvěru, jsem slyšela jen agresivní poznámky typu “to je přece výhradně věc rodiny”, “my jim pořád něco dáváme, tak oni přece taky musí něco dělat” a tak podobně – jejich autoři byli skutečně upřímně pohoršeni podobnými nápady. Pokud se tento přístup ze strany učitelů nezmění (a je jedno, zda se jedná o speciální pedagogy na školách zvláštních či o ty na školách běžných), pak lze koncept inkluzívního vzdělávání prosazovat jen stěží.

Přístup britský: praktický a lidský

Asi čtrnáct dní po semináři ve sněmovně pořádalo seminář velvyslanectví Velké Británie. Přijela skupina učitelů z několika škol (včetně jedné ředitelky), kteří vyučují romské děti z Česka a Slovenska, které do Británie emigrovaly. Tato skupina besedovala s řadou učitelů v celé ČR. Podmínky, ve kterých učí, se s těmi našimi nedají srovnat především v jedné věci: školy se nacházely ve městech s vysokou mírou nezaměstnanosti (kam se hrabe Ústecký kraj) a s přítomností mnoha imigrantských skupin z celého světa. Na každé škole mají děti s desítkami (!) různých rodných jazyků, děti, které přijedou do Anglie ve školním věku, s nulovou znalostí angličtiny a často i z naprosto odlišného kulturního prostředí. Základním předpokladem úspěchu je, že se škola nejen k dětem, ale i k rodičům snaží chovat maximálně přátelsky, získává si jejich důvěru. Na semináři padla obligátní otázka: “Tady nám romští rodiče neposílají děti do školy, jak se s tím vyrovnáváte vy?” Odpověď přítomné paní ředitelky zněla: “Ano, to se stávalo s novými rodinami na začátku. Tak jsem je ráno začala obcházet a zvát do školy osobně. Pak jsme také zavedli ve škole snídaně, takže děti přijdou dřív, pořádně se najedí, těší se na příjemný začátek dne. Když přijede nová rodina teď, žádné problémy s docházkou nemáme – komunita už si mezi sebou řekne, jak to tady funguje, že do školy se chodí.”

V podobném duchu se neslo celé setkání. Škoda, že si ho nepřišli vyslechnout také ti, kteří tak plamenně mluvili ve sněmovně proti jakékoli extra podpoře pro sociálně znevýhodněné romské rodiny, jako by to bylo něco zločinného.

Naděje do budoucna

Současný ministr školství Fiala je ve své funkci poměrně nově. Vzhledem k jeho odbornému zaměření na vysoké školy je jasné, že vzdělávání romských dětí nebude jeho prioritou, neboť se s problémem bude muset nejdříve seznámit. Na druhou stranu zatím nic nenaznačuje, že by podléhal tlakům těch, kteří reformám zvláštních škol dosud tak urputně brání. A protože platí, že čím více vzdělaných lidí, tím lépe pro nás pro všechny, věřím, že ministerstvo školství začne být v podpoře inkluzívního vzdělávání opět aktivní.


Michaela Marksová-Tominová
Přečteno: 3609x

Kam dál:

Štítky:  

RV, RV 9/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

Michaela Jílková v pořadu Máte slovo (Koláž: Romea.cz)

ROMEA se nezúčastní pořadu Máte slovo věnovaného výrokům Miloše Zeman směrem k Romům. Pořad není o diskuzi, ale o křiku, hádkách a konfliktu

10.10.2018 18:01
Česká televize se chystá příští týden ve svém pořadu Máte slovo, který uvádí Michaela Jílková, řešit urážlivé výroky prezidenta Miloše Zeman směrem k Romům. Prezident ve svých výrocích tvrdil, že 90% Romů nepracuje. Dramaturgie do pořadu pozvala i zástupce organizace ROMEA, která se proti výrokům Miloše Zemana důrazně ohradila a vyvrátila je. Zástupci organizace ROMEA se natáčení pořadu nezúčastní. "Tento pořad diskuzi bulvarizuje a ve výsledku neumožňuje – v jeho pojetí se scvrkává na snahu přítomných zdatněji přehádat, překřičet, ponížit protistranu," uvedla organizace ROMEA v tiskovém prohlášení, které zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje v plném znění.
 celý článek

Zákaz kočování v roce 1958 byl represivním opatřením, kterým začala důsledná asimilace Romů, Kladno 1959 (FOTO: Eva Davidová)

Tady jsou fakta, jak se žilo Romům během komunismu, pane Zemane! Nucená asimilace, děti ve zvláštních školách, sterilizace romských žen

10.10.2018 10:40
Prezident Miloš Zeman v pátek v rozhovoru s redaktorem České televize Richardem Samkem tvrdil, že Romové během komunistické minulosti na rozdíl od jiných tolik netrpěli. Zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje přehled informací o životě Romů v Československu v době komunistické diktatury.
 celý článek

Olga Fečová (Foto: Lukáš Houdek)

Olga Fečová: O Romech se říká málo pozitivních věcí

9.10.2018 12:40
Mottem letošního Mezinárodního dne Romů v režii organizace Ara Art je romipen. A protože identita nás zaměstnává všechny, budeme se letos ptát respondentů na to, jak ji vnímají oni. Jinými slovy – budeme se ptát na to, jak rozumí slovům romipen potažmo češství, nebo čechipen, pokud bychom hledali ekvivalent k romipen. Pokračujeme rozhovorem s Olgou Fečovou.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo