romea - logo
5. prosince 2021 (neděle)
svátek má Jitka

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Ondřej Klípa: Náš občan Rom

Praha, 27.5.2013 12:21, (ROMEA)
Ondřej Klípa
Ondřej Klípa

Když se letopočet s jedničkou na začátku chýlil ke konci, připravili jsme Evropě nemilé překvapení: bez jakéhokoliv varování stáli naši Romové jednoho dne na západních hranicích a žádali o azyl. Od té doby sice uplynulo už půldruhé dekády, moc se toho ale nezměnilo. Romští migranti dál straší Finsko, Francii či Británii. Pohnout s tím nedokázala ani úporná snaha Bruselu. Ba naopak: tamní líbivé (a snadno zneužitelné) koncepty potíže často zakonzervovaly.

Když Západoevropané začali stále častěji potkávat východoevropské Romy na ulicích svých metropolí, rozpomněli se na předsudky vůči vlastním nenápadným romským skupinkám. A pamětlivi starého latinského rčení Magnum scintilla parat ignem saepe pusilla o jiskře a požáru, začali se podezřelým migrantům z Východu bránit.

I po šestnácti letech snahy o integraci jsou příkopy stále hluboké. Kudy teď?

Přijetí nových členů Evropská unie rychle podmínila jejich snahou udržet Romy doma a nabídnout jim vyhlídky, díky kterým přestanou toužit po životě kdesi v Londýně. Záměr byl zřejmý: pod pláštíkem boje za práva ostrakizovaných se vyhnout příchodu nevítaných hostů. A aby iluze ušlechtilé snahy byla dokonalá, začaly z Bruselu brzy chodit na tento účel peníze i rady. Ta nejzákladnější (a nejzhoubnější) přitom zněla a dosud bohužel stále zní: Klíčem k úspěchu je práce s romskými „komunitami“ a jejich „lídry“.

Kusturica a degešové

Z nějakých důvodů se totiž stále drží při životě představa Romů jako lidí, kteří mezi sebou mluví jen romsky, mají své „krále“ a vše podřizují vlastním přísným soudům (romani kris). Snad je to dané tím, že pozornost různých mezinárodních organizací je zaměřena především na Balkán, kde je Romů nejvíce a kde uvedená tradiční kultura ještě doopravdy přežívá, jak se snaží ve svých filmech připomínat jugoslávský filmový mág Emir Kusturica. Na rozdíl od českých zemí, kde komunistický režim v rámci „řešení cikánské otázky“ tradiční romskou kulturu zdecimoval, měli totiž balkánští soudruzi palčivější problémy a na početnou populaci nestačili. A působí nejspíše i další faktor: zahraniční experti a bruselští či štrasburští byrokrati mají určité tušení i o „svých“ Romech, kteří mnohde v západoevropských zemích alespoň částečně kočují. Tím si pochopitelně stále udržují silná kulturní specifika a vnitřní soudržnost.

To se však míjí s reáliemi České republiky. Nekonečné diskuse o tom, zda Romové vůbec existují, nebo to jsou jen „opálení Češi“, se vedla před osmi lety i na stránkách těchto novin. Ale o to úplně nejde. Řada Romů se za členy romského národa stoprocentně považuje, ať už si ho definují jakkoliv. To však automaticky neznamená, že třeba v Ústí nad Labem tvoří zřetelně ohraničenou a homogenní skupinu se silnou solidaritou a společnou identitou. Tedy to, co sociologové nazývají komunitou.

Asimilační politika komunistického Československa totiž pečlivě dbala na to, aby soudržné romské velkorodiny roztrhala a umístila do často dosti vzdálených lokalit. Přetnula tak mechanismus sociální kontroly v rámci příbuzenských klanů, což byl mezi Romy prakticky jediný účinný způsob zachování morálních hodnot, jazyka a dalších kulturních prvků.

V českých městech se navíc Romové ocitli segregováni ve čtvrtích vyprázdněných po vyhnání Němců, v dělnických koloniích či později v samostatných panelákových sídlištích typu mosteckého Chanova. Tedy v místech, kde nejenže neměli možnost skutečné integrace s majoritní populací, ale kde se promíchaly různé – často až nenávistně znepřátelené – romské velkorodiny a podskupiny. Necítili žádnou společnou identitu či solidaritu (ba naopak), mnohdy si ani jazykově nerozuměli a v duchu běžné tradice drastického odlišování se vzájemně označovali za „degeše“ – nečisté. Příslušné klany o rituální nečistotě druhých přitom rozhodují subjektivně, takže rodiny se odmítaly byť jen navštívit či říci o sobě dobré slovo.

Komunisté měli pro svůj přemísťovací experiment neopakovatelnou příležitost. České země zůstaly po nacistické genocidě prakticky bez Romů a teprve se – pod státním dozorem – osidlovaly romskou populací ze Slovenska. Toto „řešení cikánské otázky“ tedy zanechalo Romy neasimilované, zato s narušenou soudržností a značně pokleslou morálkou. Poslední úder pak Romům zasadily důsledky ekonomické transformace, které převážně nekvalifikovanou populaci připravily o práci jako první.

Do bíla umyté ruce

Jenže předstírat, jako by Romové komunity tvořili, je výhodné. Přinejmenším pro šikovné „lídry“, kteří se do této role sami s podporou svých příbuzných pasují. A výhodné je to i pro mnohé politiky a úředníky veřejné správy. Motivují je k tomu právě hlasy mezinárodních organizací a jejich peníze, stejně jako přístup českého státu s jeho legislativně stanovenou podporou národnostních menšin. Ti první totiž s úspěchem očekávají státní, evropské či jiné dotace, ti druzí se na konto „lídrů“ zříkají odpovědnosti za někdy složitou situaci Romů s bydlením, prací či zadlužeností. Za takto elegantně „umyté ruce“ navíc mohou získat i pochvalu, jak pomohli Romům řešit si „jejich“ problémy. Dnes již není takový problém dohledat z výzkumů například Světové banky, kolik miliard ročně stojí v důsledku český stát neochota pustit romské děti do „bílých“ tříd základních škol. Stačí sledovat cyklus: praktická (bývalá zvláštní) škola, občas v kombinaci s pobytem v děcáku – pracák – závislosti (gambling, drogy, alkohol)– extrémní dluhy – práce na černo nebo přímo zločin – vězení – vlastní děti – jejich nástup do praktické školy – a tak pořád dokola. Čísla ani nejsou potřeba. Aby bylo ještě hůř, zvažme, že „bílí“ stárnou, zatímco Romové si stále udržují vysokou porodnost. Přežije-li vůbec průběžný důchodový systém, stojí za úvahu, kdo bude „bílé“ za pár desítek let živit...

Dosavadní status quo zajišťuje romským „lídrům“ slušnou živnost. A výhodné je to i pro mnohé politiky a úředníky veřejné správy.

Co dělat? Někteří romští „lídři“ a jejich sparring partneři mezi politiky a úředníky se již dvacet let ohánějí nutností nějakého blíže neurčeného velkého vládního programu. Ten je ovšem chimérou, s čímž všichni zúčastnění zcela cynicky počítají. Dosavadní status quo jim totiž zajišťuje slušnou živnost. Kdokoli se tak pokusí problémy opravdu začít řešit, rychle zjistí, že místo toho „romského“ se musí potýkat s mnohem těžšími – těmi, které se dotýkají penězovodů a mafiánských struktur na komunální i celostátní úrovni.

Co stojí za mocnou lobby segregovaného školství, že ani ministři nejsou schopni prolomit lásku například ředitelů praktických škol k oddělenému vzdělávání „Romčat“? Proč muselo vedení Františkových Lázní div ne nasazovat vlastní životy, aby useklo alespoň pár chapadel všudypřítomných heren s videoterminály, které jako pijavice vysávají a hromadně devastují občany českých měst? Podle zákona o obcích mají radnice vytvářet podmínky k uspokojení potřeb svých občanů v oblasti bydlení. Proč, za jakou cenu a komu se ale houfně prodaly všechny volné obecní byty?

Ve snaze o „vyřešení“ Romů musíme bojovat především se svými problémy, které se vznášejí vysoko nad menšinou.

Mezi svými, ale s otevřenými dveřmi

Navzdory všemu výše napsanému by ovšem nebylo rozumné komunitní přístup úplně zavrhnout. Má zajímavý potenciál, jen se skrývá trochu jinde, než předpokládají zmiňovaná doporučení. Abychom pochopili kde, je třeba připomenout evropské zkušenosti s integrací nejrůznějších přistěhovaleckých menšin.

Německý filozof Jürgena Habermase kdysi formuloval liberální vizi „ústavního vlastenectví“. Podle ní má být jedinou spojnicí mezi občany státní příslušnost a věrnost liberálně demokratickým hodnotám. S ohledem na dramatickou kulturní a etnickou proměnu Evropy je to návrh logický. Jenže nefunguje. Francie je toho dobrým příkladem. Přestože se imigranti přijetím francouzského občanství a principů rovnosti, volnosti a bratrství „papírově“ asimilovali, občanům s francouzskými kořeny je zjevně lépe mezi svými – v práci, v bydlení, ve škole – a dávají to všemožně najevo. Lidé v současném nepřehledném pluralitním světě totiž bytostně touží někam patřit. Mezi „své“, kterým rozumí. A jestli se někdo něčím liší, musí vykazovat jiné – a silnější – důvody pro své členství v komunitě.

Logicky pak v západní Evropě a v přistěhovaleckých státech tvoří tyto soudržné komunity nejčastěji právě přistěhovalci ze společné země původu na straně jedné a starousedlíci na straně druhé. Některé země – třeba Velká Británie v 70. až 90. letech – komunitní strukturu života přistěhovalců na svém území s ohledem na tuto přirozenou potřebu podporovaly. Ukázalo se však, že se většinové a menšinové populace vzájemně příliš nesbližují a jejich společná identita a solidarita moc rychle nerostou. Etnický původ jako kritérium členství v té či oné skupině totiž ze své povahy neskýtá propustné hranice, naopak dělicí linie ve společnosti přiostřuje a ukotvuje. I komunity, aby tvořily bytelnou stavební jednotku národa, by tedy měly být nějak propustné, inkluzivní. Měly by se to proto týkat nejen menšin, ale i majoritní populace.

A jak to souvisí s našimi Romy? Touze po komunitní sounáležitosti je třeba jít naproti, ale ne tak, abychom pěstovali uzavřené skupiny romských kovářů a koňských handlířů, připomínající předválečné Slovensko, či transylvánských sběračů borůvek, kteří po lesích v Rumunsku ještě běhají. Jde snad přece o to, aby byl národ (ve smyslu občansko-politickém) soudržný jako celek. Místo etnicky ohraničené romské komunity, s jejíž existencí u nás předem počítají zahraniční experti a mezinárodní organizace, stačí jen trošku pootočit perspektivu a nabídnout prostupnější – neetnickou – variantu.

Typickým příkladem jsou komunity náboženské. Fungující společenství při katolických farnostech či evangelických sborech obvykle cíleně pěstují komunitní aspekty – společný náboženský prožitek, sdílení víry, solidaritu v nesnázích. Silný akcent na společné hodnoty – často i s určitou „kulturou“ dané denominace – obvykle přebíjí rozdíly v kultuře či původu jednotlivých členů společenství. Diakonie či farní charity umožňují zjednodušeně řečeno bohatému dávat peníze, chudému dávat jeho čas. Oba se pak cítí blíž komunitě, které pomáhají, i sobě navzájem.

Tradiční církve mají ve vztahu k Romům integrační potenciál, jehož velikosti by bylo hříchem nevyužít.

Náboženská společenství snadno přetavují také rozdíly v etnickém původu a kultuře. Příznačné pro ně v našich zeměpisných šířkách je, že české katolíky často vede polský kněz. V případě, že se podaří takové komunitní společenství nastartovat, má obrovskou integrační sílu. Navzdory dosti nízké religiozitě českého prostředí pár takových příkladů známe. Kromě několika salesiánských center třeba ostravskou farnost (s charitním střediskem) v Kunčičkách, kde energický polský kněz Dariusz Sput zapojuje místní Romy a dělá ve vzájemném vztahu mezi nimi a bílými hotové divy – třeba jen v častější komunikaci nebo společné péči o okolí, veřejný prostor.

Z blízkého zahraničí zmiňme řeckokatolické centrum ve slovenské obci Čičava, pozoruhodnou silou měnící životy Romů a postoj majority k nim.

Černí šerifové

Tyto tradiční církve však integrační potenciál ve vztahu k Romům ještě plně využít neumí a možná o něj ani nestojí. Potenciálně nadějnější oblastí je tak vytváření komunity na půdorysu místní příslušnosti, tedy „občanství“ v původním slova smyslu. Ideálně v takovém měřítku, kde je ještě šance, že se alespoň většina obyvatel osobně zná. Zvláště ve dříve Němci osídleném pohraničí, kde se nyní koncentruje největší část Romů, komunity s lokální identitou často zoufale chybí.

Před půl rokem ale probleskly i celostátními médii tváře dvou sympatických romských žen, kontrastující s obludnou scenerií ústeckých Předlic. Krásky pózovaly v poněkud netypickém kroji – černé policejní uniformě, ale bez pistole a pravomocí strážce zákona. Opravdových romských policajtů ještě moc není, takže tyhle Romky jsou jen jejich „asistentky“. Přesněji řečeno, účastnice programu Asistent prevence kriminality. Dvojice žen má již téměř stovku kolegů (z toho dva další v Předlicích) ve 26 českých městech a obcích. Část z nich platí stát, větší část Evropská unie. Převážně romští asistenti pochůzkují po ghettu a – byť skoro nic nesmějí – má většina z nich úspěch. Drobná kriminalita a obtěžující chování (hlučnost, vandalismus) se snižují, důvěra mezi Romy a policií roste.

Po odchodu ze slovenských osad se tak mezi Romy konečně pomalu navrací jistá forma autority střežící pořádek a morální hodnoty. Pro romské děti odkojené akčními filmy pak může být policejní asistent v černé uniformě pozitivním vzorem „klaďase“. Strážníkům navíc odpadne trochu práce, zvláště v lokalitách, kam se jim příliš nechce. Kritici sice poukazovali na vypočítavost policie, která se tímto elegantním způsobem zbavuje černé práce na úkor neozbrojených neprofesionálů a případné neúspěchy může hodit na romskou neschopnost. Ale celkově lze říci, že – tak jako podobné modely v jiných vyspělých státech – efekt Romek a jejich kolegů v uniformách funguje.

I ministerští úředníci však zahájili před čtyřmi lety tento projekt z pochybných předpokladů existence romských komunit v daných obcích. Kupříkladu na podzim roku 2011 přijeli zástupci ministerstva vybrat dva policejní asistenty do Nového Boru. Města, kde proběhl mačetový útok, později zneužitý jako roznětka k nepokojům na Šluknovsku. Jenže namísto očekávaného komunitního předáka, který by vhodné adepty navrhl, dorazili pohlaváři tří hlavních a vzájemně znesvářených novoborských rodin.

Místa se tak rozdělila mezi rodiny Gorolů a Tancošů v domnění alespoň částečného kompromisu. Jenže Romové své asistenty vzájemně nerespektovali. Štefan Gorol přitom ve vyjádření pro Českou televizi svou roli obhajoval právě slovy: „Naše výhoda je, že známe všechny ze své komunity.“ To by zde ale nějaká komunita musela být. Chvíli se proto zdálo, že úspěšnější budou paradoxně asistenti neromského původu, kteří jsou v tomto ohledu neutrální. Ministerstvo proto začalo ve výběru asistentů věnovat větší pozornost motivaci a kompetencím bez ohledu na doporučení bossů jednotlivých velkorodin. Někteří stateční – například skutečná „hvězda“ projektu Milan Horváth z Děčína – však přes počáteční nepřízeň a odpor svých soukmenovců dosáhli značné autority. Místní Romové po určité době pochopili (nakonec zřejmě i v Novém Boru), že policejní asistent – pokud je kvalitní– slouží všem, kdo žijí v dané lokalitě. Že je schopen překročit pokrevní hranice své rodiny.

Ještě důležitější pak byla reakce místních bílých, kteří k programu přistupovali z počátku se stejným despektem jako Romové. Horváth na jednom setkání popisoval, kterak vyprostil ze spárů několika rozčilených Romů bílého občana. Přitom šlo o známého sympatizanta neonacistů, který Romy k napadení vyprovokoval. Situaci prý sledovalo několik dalších Děčíňanů majoritní populace. Byli ohromeni, že se Horváth zastal bílého. Jindy zase z vlastní iniciativy před zraky bílých uklidil děčínské sídliště Boletice. Někteří z „diváků“ tak možná začali vnímat Romy (třeba vůbec poprvé) v nějakém pozitivním světle. Navíc skrze asistenta shledali, že někteří Romové jsou schopni zajímat se o obec jako celek. Lze tedy snad očekávat, že se na oplátku s dobrou vůlí začnou zajímat o Romy jako své spolu-občany v pravém slova smyslu.

Když feudalismu došel dech Růžová budoucnost na nás však nečeká prostřednictvím úspěchu jednoho ministerského projektu. Vnímat Roma jako občana a člena majoritního národa prostě nejsme zvyklí – a není to naše vina.

Romové nejsou zvyklí solidarizovat s majoritním národem a mnozí si vypěstovali jakousi dvojí morálku a trvalou nedůvěru vůči „gadžům“.

Již od 15. století, kdy Romové přišli na naše území a záhy také do celé střední a západní Evropy, se vytvořily silné příkopy mezi nimi a ostatními obyvateli. Může za to jak jejich – tehdy zcela ojedinělá – vizuální odlišnost (či ještě hůře podobnost s Turky), tak exkluzivní ekonomický a politický systém i náboženská struktura tehdejší Evropy. Neustálé pronásledování a místy (například rumunská knížectví) i otroctví naučily Romy žít ve skrytu a za okrajem „slušné“ společnosti. Skutečně tedy nejde o nějakou romskou charakterovou vadu, že nejsou zvyklí solidarizovat se s majoritním národem a že si mnozí vypěstovali jakousi dvojí morálku a trvalou nedůvěru vůči „gadžům“. Ne náhodou byla proto nejhorším trestem mezi Romy vždy exkomunikace – vyvrhnutí do nepřátelského bílého světa. S příchodem moderního rasismu 19. století se pak odpor Evropanů vůči Romům ještě prohloubil.

Vztah Romů a majority samozřejmě není všude stejný. Na první pohled vyčnívá situace travellerů a cikánů (Gypsy) na britských ostrovech, kteří si odmítají říkat Romové a britské (i irské) úřady to respektují. Sice udržují značně specifickou nomádskou kulturu, ale mluví pouze anglicky a fyziognomicky jsou většinou nerozeznatelní od běžného anglosaského typu. Britská socioložka Judith Okelyová na základě svých výzkumů mezi travellery proto již v 80. letech minulého století přišla s teorií o domácím evropském – tedy nikoliv indickém – původu všech Romů. „Bude zřejmě víc než shoda okolností, že všichni ti Egypťané, saracéni, bohémové, cikáni (…) a další různě pojmenované potulné bandy byly úředně zaznamenány a tím zviditelněny právě v době kolapsu feudalismu, v 15. a 16. století,“ tvrdí Okelyová.

Romové jsou podle ní původně Evropané, kteří se nezvládli adaptovat na přelidnění venkova a jiné ekonomické změny raného novověku a z nichž se stali vagabundské bandy drobných zlodějů a dálkových překupníků. Přestože je tato teorie okrajová a platí zčásti právě jen na britské travellery (a podobné skupiny například ve Francii, Nizozemsku či Skandinávii a snad i na naše „světské“), skrývá širší prostor ke sblížení Romů a majority, čímž je inspirující. Vlastně tvrdí, že Romové jsou „my“, ale jen v určitém období s námi ztratili krok, což se ale dá při troše snahy dohonit.

My

Jak ukázaly prezidentské volby, česká společnost pomalu opouští svůj tradiční egalitarismus a začíná se podobat ostatním národům ve – zdaleka nejen – středoevropském regionu, rozštěpeným mezi chudé a bohaté, vzdělané a nevzdělané. Je tedy načase opustit i politiky dalších dělicích linií, tentokrát podle etnického klíče.

Možná právě cílené vytváření komunitních vztahů napříč společností – například na lokální úrovni – vypěstuje nové společné „my“ a časem nabourá dávnověkou tradici oddělení a nedůvěry. Nebudeme přitom muset zpochybňovat indický původ Romů a obírat je o jejich pozoruhodnou historii, zatímco můžeme nalézat to, co máme skutečně společné. Občanství českých Romů by tak přestalo být pouhou úřední kategorií.

Vyšlo v Lidových novinách, publikováno se souhlasem autora

Ondřej Klípa, autor je etnolog. Působil jako tajemník Rady vlády ČR pro záležitosti romské menšiny a jako český zástupce v Ad hoc výboru pro záležitosti Romů Rady Evropy
Přečteno: 1538x
 

Kam dál:

Štítky:  

Romové, Evropa, Integrace



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo