Dana Moree: Drobnosti, které mění životy

„A myslíš, že to má cenu?“ Zase se mě tenhle týden někdo ptá na moji práci. Většinou to začne takhle a pak následuje soucitné pokrčení rameny. Tím rozhovor většinou končí. Jakoby nemělo cenu se o něco snažit. Jenže naštěstí je těch, kteří se o něco snaží, hrozně moc. Jen se mi zdá, že se často snaží o malé věci, které se do médií nevejdou a tedy jako by neexistovaly. Uvidíme tedy, jestli jeden malý text unese víc takových malých věcí, které možná nejsou dost vidět samy o sobě, ale když se dají dohromady…

Tak třeba Terry – moje trenérka divadla utlačovaných. A taky člověk, který strávil tři roky na ulici bez domova. Liberální reformy v Británii jí před dvaceti lety vzaly práci i střechu nad hlavou. Díky divadlu se z toho dostala a už spoustu let jezdí po světě a učí jiné, jak vyprávět své příběhy na prknech, která znamenají svět. Ta mi jednou dala dobrou lekci o bezdomovectví. Říkala, že na bezdomovectví není nejhorší to, že je člověk na ulici, ale to, že se mu ostatní přestanou dívat do očí, přestanou se k němu chovat jako k člověku.

Teď před vánoci, kdy se to všude charitou jen hemží, se to může hodit. Dokážeme darovat tak, abychom se při tom dokázali dívat druhému do očí? Nebo s ním dokonce prohodit pár slov? A nebo „dobré konce“. Které dobře vůbec nezačaly. To, že se v obchodech vlastněných Vietnamci prodavačům často tyká, víme, ale bylo pár lidí z organizace CIC, kteří si všimli, že existují i další větší či menší nedorozumění, která komunikaci zanášejí a vytváří dojem, že tady ty jiné, nové nechceme. A tak natočili pár spotů, které se na tyhle drobné chyby snaží upozornit.

Navzdory tomu, že celá kampaň vypukla loni během uprchlické krize, nezapadla, takže se rozhodli na ni navázat a vznikl portál www.dobrekonce.cz. Tady mapují dobré konce některých příběhů, o kterých povídají sami cizinci, kteří se tu ocitli, naučili se česky, našli si tady kamarády a dokonce i cestu do médií. To taky není málo.

A do třetice všeho – tentokrát pouze – dobrého. Včerejší večírek studentů naší katedry. Vstupenka byl nějaký malý dárek, jehož zakoupením někomu pomůžeme. Zadání jasné, realizace trochu obtížnější, ale ten výsledek! Bylo vlastně docela dojemné, jak se tombola proměňuje v přehlídku drobných dárků, které mají větší smysl, než jsme obvykle zvyklí čekat. Vylosovala jsem si teplé ponožky, na kterých byla podepsaná babička, která je pletla. Držím je v ruce a zaskočeně na ni myslím. Na co a koho asi myslela, když dávala dohromady ty žluté a červené bavlnky? Kolik hodin na nich dělala? A já si je teď jen tak můžu odnést jako dárek – od živého konkrétního člověka, který je pletl s tím, že někomu udělají radost a ještě tím pomůže vydělat peníze pro jiné, kteří to potřebují víc, než ona.

Není to málo, říkám si. Kdyby každý investoval těch pár hodin děláním dobra v oblasti, kterou umí, jako tahle babička, možná bychom nepotřebovali hate free kampaně. A tak mě na závěr napadá jedno krátké, leč v Einsteinově stylu výstižné shrnutí těchto úvah: „Život je nebezpečné místo. Ne kvůli lidem, kteří jsou zlí, ale kvůli lidem, kteří s tím nic nedělají.“ S adventem, který pomalu rozsvěcí čtvrtou svíčku, nám všem přeji hodně teplých ponožek, dobrých konců a naděje, že i něco malého může způsobit velkou změnu.