romea - logo
25. listopadu 2020 (středa)
svátek má Kateřina

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Dana Moree: Ledový závan z hradu, dobrý muž a deník mladého koncipienta

24.10.2016 13:03
Dana Moree
Dana Moree

Nějak mi to nedá a přemýšlím, o čem ten dobrý muž každé ráno ve 4:00 začínal meditovat, když byl minulý týden v Praze. Jestli do jeho vědomí trénovaného tolik let v přemýšlení o soucitu a štěstí proniknul závan ledového větru přicházejícího z hradu. Nějak předpokládám, že ne, že je nad to povznesený, ale kdo ví… Snažím se zkrátka podívat na naše ústavní představitele z perspektivy dalajlamy.

V jednom svém textu píše: „Věřím, že pravým cílem našeho života je hledání štěstí. To je jasné. Ať už jsme věřící nebo nikoli, ať vyznáváme to či ono náboženství, my všichni hledáme v životě něco lepšího. Myslím si tedy, že hlavní pohnutkou našeho života je hledání štěstí….“

Štěstí jako způsob existence

Dalajlama, stejně jako spousta dalších myslitelů, vidí štěstí jako způsob existence, pro který se sami rozhodneme, a ne jako přímý důsledek toho, co se nám v životě stane. V tomto pojetí nejsme tolik závislí na tom, jak vypadá obchodní bilance našich vztahů s Čínou, kdo nás hejtuje nebo miluje, kdo nás protahuje médii, kdo o nás lže… dalajlama, o kterém se tento týden tolik mluvilo, tvrdí, že důležité je pracovat na svém vnímání světa. Podle něj si každý na světě potřebuje srovnat svůj duchovní život, spiritualitu. Ne proto, aby se stal věřícím jakéhokoli náboženského systému, ale prostě proto, že všichni jsme se ocitli na světě a všichni z něj jednou odejdeme, a s touto hlavní životní záhadou se musíme nějak vyrovnat.

Podle dalajlamy k tomu nepotřebujeme nutně velké náboženské systémy, ale ochotu pracovat na sobě. Což ovšem znamená každodenní mravenčí práci v přemýšlení o tom, kým jsme a co způsobujeme tím, jak se chováme. Součástí tohoto postoje je i ochota postavit se za slabší – třeba za ty, kteří jsou okupováni. A nepochlebovat silnějším – i když s nimi máme obchodní zájmy. K tomu je ale zapotřebí jedna základní vlastnost, a to je poctivost vůči sobě a svým pohnutkám.

Intuice Sebastiana Haffnera

Mistrem tohoto umění byl pro mě Sebastian Haffner, který dokázal vzbudit velký rozruch dva roky po své vlastní smrti. V roce 2002 byly totiž publikovány jeho deníkové záznamy z Německa ze třicátých let.

Haffner pocházel ze středostavovské rodiny sociálních demokratů, za války byl v emigraci a po válce se stal novinářem a publicistou. Jeho deník je vlastně docela obyčejný, až na to, že velmi tvrdě vyvrací onu doktrínu „my jsme nic nevěděli“. Haffner ve svých vzpomínkách velmi citlivými tykadly reflektuje to, jak se postupně k sobě lidé začínají chovat s větší záští, jak se židé nebo zkrátka ti, pro které tahle část jejich identity není nijak důležitá, proměňují z rozkazu moci úřední ve veřejné nepřátele. To vše reflektuje se směsicí skepse a obavy, že to všechno nedopadne dobře. A nedopadlo.

Způsob volby

Jen z deníku mladého koncipienta vyplývá ještě něco dalšího. Když člověk zůstane dostatečně citlivý, tak spoustu věcí vidět může, a kdyby si i ostatní těchto drobných vyvěrajících pramínků nenávisti všimli a něco dělali, tak by válka možná vůbec nebyla. A proto ten rozruch. Sebastian byl dokonce posmrtně nařčen z toho, že deník ve skutečnosti psal až po válce. A tak byl dokonce jeho papír podroben chemické analýze, aby se přišlo na to, jestli se nejedná o podvrh, který by ulevil svědomí. Nikoli. Papír byl skutečně ze začátku třicátých let.

A Sebastian Haffner? Ten tak znovu nastavuje zrcadlo. Je vlastně skvělé, kolik lidí se minulý týden dokázalo okamžitě ohradit proti výrokům ústavních špiček proti dalajlamovi – lépe řečeno proti setkání s ním. A otázkou je, co by v jeho zrcadle uviděli ti, kteří upřednostňují obchodní zájmy – nad čím? Možná nad možností být víc člověkem a méně politikem. Sebastian Haffner nám tenhle způsob volby připomíná i mnoho let po své smrti. Zneklidňuje svojí poctivostí, která ho celý život nutila k tomu, něco dělat, nemlčet, nenechat věci jen tak být. Můžeme se na něj kvůli tomu zlobit, ale možná bychom se od něj mohli i něco naučit.

 

Z jeho deníku mám nejradši úryvek, kde dokáže být sám k sobě tak drsně upřímný, až z toho mrazí. Jedná se o situaci, kdy do budovy soudu, kde pracoval, poprvé vpochodovaly jednotky SA.

A na závěr si neodpustím se o tenhle úryvek nepodělit: „Vetřelci se objevili i u nás. Rozrazili dveře a dovnitř se vevalily hnědé uniformy, jeden, zřejmě velitel, zařval řízným rozkazovacím tónem: „Neárijci okamžitě opustí lokál!“ Bylo nápadné, že zároveň s vybraným výrazem „neárijci“ použil málo vybraný výraz „lokál“. A někdo, zřejmě tentýž člověk jako předtím, odpověděl: „už jsou pryč“. Soudní stráž zaujala postoj, jako by užuž měla salutovat. Srdce mi bušilo. Co může člověk udělat, jak si má zachovat tvář? Ignorovat, nenechat se rušit! Sklonil jsem se nad spis. Mechanicky jsem četl několik vět: „Nesprávné, ale rovněž neopodstatněné je tvrzení obžalovaného….“ Nevšímat si jich! V tu chvíli ke mně přistoupila hnědá uniforma a rozkročila se nade mnou. „Jste árijec?“ Dřív, než jsem si stačil uvědomit, co dělám, jsem řekl: „Ano“. Zkoumavě se mi podíval na nos – a ustoupil. Ale mně se nahrnula krev do tváře. Došlo mi, bohužel pozdě, že jsem se blamoval, že jsem utrpěl porážku. Řekl jsem „ano“! Árijec jsem sice byl. Nelhal jsem. Jen jsem se dopustil něčeho mnohem horšího. Jak ponižující je odpovědět někomu, kdo není oprávněn se ptát, že jsem árijec – což pro mě osobně není vůbec důležité. Jaká hanba, že jsem si svou odpovědí vykoupil to, že mě tady za stohem spisu nechali na pokoji! Takhle se nechat doběhnout! Selhat hned v první zkoušce! Nejradši bych si vrazil pár facek.“ Haffner, Sebastian (2002 : 137 – 138)

Přečteno: 1105x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

dalajlama, Komentář, Domácí, Prezident, Čína, Válka



HLAVNÍ ZPRÁVY

Emil Ščuka a Jan Rusenko promluvili 25. listopadu 1989 ke statisícovému zástupu v Praze na Letné. Prostřednictvím televizních kamer také oslovili většinu domácností. Na letenské pláni současně romská skupina rozvinula romskou vlajku a mohutný dav skandoval „Ať žijí Romové“.  (FOTO: Archiv Romea.cz)

videoRomové a Sametová revoluce v roce 1989. 800 tisíc lidí na Letné skandovalo "Ať žijí Romové"

Praha, 17.11.2020 0:01, (ROMEA)
17. 11. 1989 začal v tehdejší Československé socialistické republice pád totalitního režimu Jakým způsobem se do tzv. Sametové revoluce zapojili Romové? Víte o tom, že 25. listopadu 1989 skandovalo 800 tisíc lidí na Letenské pláni „Ať žijí Romové“? Připomeňme si to článkem, který server Romea.cz poprvé publikoval v roce 2014.
 celý článek

Radek Laci (FOTO: Petr Zewlak Vrabec), (ZDROJ: Romano Voďi)

videoRadek Laci: Romské děti v dětských domovech vyrůstají jako Češi

13.11.2020 21:00
Nedostatek techniky pro on-line výuku, padající wifi připojení a taky chybějící personál. Epidemie koronaviru zasáhla výrazně taky do chodu dětských domovů v Česku. „Ve většině z nich chybí počítače, aby se tam děti mohly bez problémů zapojit do on-line výuky. Stát na tato zařízení zapomněl. Dětským domovům chybí informace od vlády, jak v současné situaci postupovat,“ upozorňuje v rozhovoru pro Romea TV Radek Laci, osobní trenér a taky spoluzakladatel organizace Vteřina poté, která pomáhá dětem z dětských domovů. 
 celý článek

Lajos ‘Paci‘ Balogh (FOTO: Facebook Roma Press Center)

Významný romský aktivista, hudebník a spoluzakladatel Dikh TV Lajos ‘Paci‘ Balogh podlehl nemoci COVID-19

13.11.2020 18:35
Na začátku listopadu podlehl nemoci COVID-19 Lajos ‘Paci‘ Balogh, politik, muzikant a aktivista, který se věnoval zlepšení situace Romů v Maďarsku. Nizozemská novinářka Roos van Hennekelder, která žije v Maďarsku v nekrologu připomíná, co vše Balogh udělal pro Romy v Maďarsku. Baloghovi bylo 28 let.
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo