romea - logo
20. února 2017 (pondělí)
svátek má Oldřich
romano vodi - předplatné
Loading
rozšířené vyhledávaní

Dana Moree: Na základní otázky se odpovídá činem

9.1.2017 10:07
Dana Moree
Dana Moree

Není to tak dávno, co jsem se dostala do prekérní situace. Byla jsem pozvána na jakýsi kulatý stůl, kde se mělo diskutovat o prioritách ve vzdělávání a výhledu do budoucna. Byla jsem přidělena do sekce s názvem rovné příležitosti. Byli tam kolegové z celé řady organizací – neziskovky, univerzity, úředníci, učitelé. Na každé téma bylo vyhrazeno dvacet minut času a u nás dominovala genderová nerovnost. Uprchlická krize byla v běhu, média byla tehdy plná nenávistných komentářů a já byla pevně odhodlaná nechat ostatní, ať se vyjádří přede mnou.

Jenže čas se chýlil ke konci a bylo mi jasné, že to zase nikdo neřekne. A tak jsem se opatrně přihlásila o slovo a navrhla jsem, že jedním z dalších témat by také mohla být xenofobie v České společnosti. Schválně jsem použila výraz popisný – tedy „v“ české společnosti a nikoli nálepkování typu „xenofobie české společnosti“, na kterou ostatně ani nevěřím. Jenže jakmile jsem to vyslovila, věděla jsem, že bude zle.

Proti mně přes stůl seděl kolega, který se začal nadýmat. Rostl a bobtnal, hlava zbrunátněla a ta chvilka, než začal mluvit nebo spíš křičet, byla téměř nekonečná. Útok se z červené hlavy konečně vydral ven. Pán křičel, že nesnáší, když si někdo dovoluje mluvit o xenofobii, že on už toho má dost a ať mu tedy řeknu, kdo je tady tak hrozně utlačovaný. Pokrčila jsem rameny a slušně jsem se ho zeptala, jestli chce adresy těch lidí, kteří mu to mohou sami převyprávět. S tím mě i celou xenofobii poslal do háje, což byla na jednu stranu škoda, ale na druhou stranu se mi moc ulevilo. Co bych dělala? Měla bych opravdu zařídit setkání lidí, které mám ráda a kterých si moc vážím s člověkem, který by je přesvědčoval o tom, že nejsou diskriminovaní? Musí se na to jinak.

A pak jdu do rádia na nějaký rozhovor a pan X z instituce Y mi tvrdí, že ti Romové jsou většinou nevzdělaní a já vím, že to není pravda. Jenže zase nechci mluvit o lidech, kteří mi stojí tak blízko, že by nebylo fér interpretovat jejich osudy, a na ty příběhy, které jsou ode mě dostatečně vzdálené, si nemohu ve stresu vzpomenout. A pak jdu k Romům a slyším, že gadžové to nebo ono a jsem ve stejné pasti. Ta past má na první pohled jednoduché řešení – ti lidé to musí vyprávět sami. Jenže to má jeden háček. Oni to prostě nechtějí napsat – nemají čas, nechtějí psát, myslí si, že to neumí a tak dále a tak podobně.

Jsou samozřejmě světlé výjimky – např. komiksy organizace Ašta šmé z edice Nejisté domovy. Předem upozorňuji, že komiksy nesnáším, jenže tyhle jsou tak skvělé, že předpokládám, že když jsem si je zamilovala i já, tak jsou opravdu pro všechny. Autorky Markéta Hajská a Máša Bořkovcová usoudily, že když je v ústavní péči více než 5000 dětí a v roce 2015 se podařilo do rodin dostat jen 136 dětí, jak píší v předmluvě k jednomu z komiksů, je potřeba s tím něco dělat. Důvodem totiž je, že je málo rodin, které by si ty děti z ústavů domů vzaly. A tak vyrazily autorky do terénu a na základě příběhů dětí začaly tvořit komiksy. A to tak, že velmi citlivě.

Nebojí se těžkých míst v příbězích dětí, konfrontují výpovědi dětí s úředními záznamy, takže člověk velmi rychle pochopí, jak komplexní a složité jsou jednotlivé situace, jak odlišně se na ně dívají různí aktéři. Staví vedle sebe mámu, která žije v holobytě, z kterého jí byl odebrán syn, studený úřední jazyk záznamu o odebrání tohoto dítěte i perspektivu vzpomínek dotyčného odebraného o dvacet let později apod. Ta práce je skvělá a Lili a dvě mámy, Nebuď jako gádžo a další rozhodně stojí za přečtení.

Nebo všichni ti lidé kolem našeho divadla. Nejen, že spolu už roky něco tvoří, kamarádí se, ale rozjíždějí své další nové projekty, mají se rádi, jezdí spolu na víkendy – Romové, ne-Romové, Vietnamci a všechny ty další nálepky, které by si mohli nalepit na čelo, kdyby dali na to, co jim říká jejich okolí a které jsou v téhle partičce všem úplně jedno. Jenže taky nepíší.

Kam tím vším mířím? Nějak jsem v poslední době usoudila, že všichni tihle lidé by měli dostat slovo, měli by být vidět a slyšet. A tak jsem v rámci novoročních předsevzetí dostala nápad. Jako součást těchto sloupků budeme od příštího týdne přinášet mimo jiné i rozhovory s Romy i gádži, kteří mají k tématu našeho soužití co říct, a kteří o něm nejen mluví, ale také pro to něco dělají. Když se snažím dobrat k nějakým novým rozhodnutím nebo vyrazit na nové cesty, tak se rozhlížím, jestli najdu oporu pro to, co se chystám udělat, v nějakých knížkách.

A při těchto pozdně novoročních úvahách mi nejde nemyslet na jeden úryvek z knížky V. E. Frankla – člověka, který přežil koncentrační tábor, ale ještě dokázal tuto svoji zkušenost přetavit v něco, co pomáhá desítky let lidem na celém světě. On ve svých vzpomínkách píše:

"V žádném případě nejde o to, co život očekává od nás. Profesionální filosof by řekl, že zde běží o kopernikovský obrat: že to už nejsme my, kdo se ptá na smysl života, nýbrž že se ocitáme v roli dotazovaných, těch, jimž život den co den, a hodinu co hodinu klade otázky; otázky, které správně zodpovíme nikoli mudrováním nebo planým mluvením, nýbrž činem, správným jednáním.Život ve svém důsledku neznamená nic jiného, než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavků přítomné hodiny.“

Přečteno: 1834x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Komentář, Diskriminace, Romové



HLAVNÍ ZPRÁVY

Radek Jiránek, ředitel Agentury pro sociální začleňování (FOTO: Repro Česká televize)

Ředitel Agentury: Pro úspěšný systém sociálního bydlení je nutné mít k dispozici jak byty, tak kvalifikované sociální pracovníky

15.2.2017 15:00
V Lichtenštejnském paláci se v úterý uskutečnila konference k sociálnímu bydlení, kterou uspořádala Agentura pro sociální začleňování ve spolupráci s Armádou spásy ČR. Cílem bylo představit praktické zkušenosti se zavedením a rozvojem systémů sociálního bydlení v České republice.
 celý článek

Matka Heleny Biháriové 21. 2. 1998 nad rakví své dcery na pohřbu v opavském římskokatolickém kostele sv.Ducha. Šestadvacetiletou Romku Helenu Biháriovou hodili 15. února 1998 ve Vrchlabí po předchozím napadení tři neonacisté do Labe, kde utonula. (FOTO: ČTK)

15. 2. 1998 zemřela Helena Biháriová, jedna z prvních obětí porevolučních rasových vražd

15.2.2016 18:00, (ROMEA)
Helena Biháriová, matka čtyř dětí, se tehdy, v roce 1998, po setkání s opilými klatovskými mladíky Jiřím Neffem a Petrem Klazarem utopila v rozvodněném Labi, do něhož ji dvojice sympatizantů hnutí skinheads po předchozí verbální a fyzické agresi zahnala.
 celý článek

Evropský parlament (FOTO: JLogan, Wikimedia Commons)

EU je podle neonacistů největší zlo, peníze by však od ní rádi dostávali. Europoslanci to chtějí zatrhnout

15.2.2017 11:00
Podle europoslanců krajně pravicové a neonacistické strany pravděpodobně přijdou o miliony korun z evropských peněz. Evropský parlament totiž nechce vyplatit pravidelný grand Alianci pro mír a svobodu, patří do ní například řecký Zlatý úsvit, slovenští Kotlebovci a česká Dělnická strana sociální spravedlnosti. Europoslanci. Informuje o tom web Českého rozhlasu.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







Romano voďi

Romano voďi 12/2013

..
romea - logo