romea - logo
12. srpna 2022 (pátek)
svátek má Klára

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

František Kostlán: Fischer na Hrad

11.7.2012 12:11
Jan Fischer.
Jan Fischer.

Jan Fischer je podle mého názoru nejlepším kandidátem na českého prezidenta, z doposud známých. Důvodů k tomu mám více, nejsilněji mě však pan Fischer oslovil svým přístupem k potřebě dodržování lidských práv a postupem vůči extremismu.

Jan Fischer nastartoval svou prezidentskou kampaň. A okamžitě se objevily výpady ze strany těch, kteří kopou v jiných barvách. Několik kritických reakcí, o nichž by snad šlo říci, že jsou na ideologiích a politických stranách nezávislé, bohužel nestačí na setření pachuti, která se z médií na voliče v této souvislosti vyvalila. Fischerovi je vyčítána neslanost - nemastnost, sdělování banalit, nestranickost, předlistopadové členství v KSČ, populismus, podpora ze strany rozporuplných figur a další prohřešky.

Rozporuplné figury

Začněme u oněch rozporuplných figur. Některá média informují o tom, že Fischera podporuje podnikatel Luděk Sekyra, za něhož se kdysi přimlouval kmotr Mrázek s kmotrem Íčko Langrem. Tento Sekyra dorazil společně s architektkou Evou Jiřičnou na Fischerovu londýnskou přednášku. Novinářům na dotaz, proč na přednášku přišel, odpověděl: „Jan Fischer je podle mne věrohodný kandidát.“

Nikde, ani v těch médiích, kde tento hřích zmiňují, jsem se nedočetl, že Fischer Sekyru zná, že je s ním osobně v kontaktu, že jeho případnou podporu přijme. Teprve po zjištění, že tomu tak skutečně je, by bylo možno vyslovit pochybnosti. Říkám pochybnosti, nikoli výstřely od boku, vypálené s jistotou pistolníka. K jistotě, že si tento prezidentský kandidát počíná v tomto ohledu podivně, by dotyčný komentátor potřeboval ještě poznání, že Fischer bude se Sekyrou spolupracovat poté, kdy se seznámil s jeho minulostí.

Totéž se týká údajné podpory Fischerovy kandidatury Martinem Bartákem. Fischer se prý (podle jediné zprávy, kterou jsem na toto téma nalezl) diví, co proti Bartákovi lidé mají. Barták byl ministrem obrany ve Fischerově několikaměsíční úřednické vládě. Fischer si jej sám nevybral, Bartáka do vlády dosadila ODS - nemusí jej tedy znát nijak do hloubky. Horší by to bylo až v momentě, kdyby Fischer věděl, co konkrétně policie Bartákovi zazlívá, a i poté by se jej vehementně zastával. Jestli to Fischer, který dlouho pobýval v Británii, ví, nebo neví, média ovšem nezkoumají.

A třetí takovou údajně kontroverzní postavou je mediální magnát Jaromír Soukup. Ten se podle médií provinil tím, že postupně podporoval několik politických stran, což je obvinění hrůzostrašné. Mezi řádky trčí, že Soukup podporou politických stran ovlivňuje politické dění. Podezření však zůstávají nevyslovena, natož aby došlo na nějaké indicie či snad dokonce na důkazy. Soukup chce Fischerovi radit, jak se má pohybovat v mediálních a marketingových vodách, zdarma, aniž by - dle vlastních slov - jeho agentura či média jakkoli zasahovaly do prezidentské kampaně.

Vyčkejme tedy na to, jak se bude Jan Fischer po návratu domů aklimatizovat. V tuto chvíli nemá smysl vyvozovat z těchto věcí, vysoustruhovaných jak na objednávku, jakékoli závěry.

Členství v KSČ

Jan Fischer se za své někdejší členství v komunistické straně nejen stydí a omlouvá, ale chová se tak, že si je tohoto svého handicapu vědom. Po listopadu si vybral dlouhodobý politický půst - nehnal se do žádných politických funkcí, jako mnoho nedávných komunistů, včetně Vladimíra Dlouhého, Fischerova protikandidáta. (Dlouhý byl před listopadem 89 zástupcem ředitele a místopředsedou stranického výboru Prognostického ústavu AV. Vzhledem k tomu, že všechny členy tohoto ústavu prověřoval Ústřední výbor KSČ, nejvyšší stranický orgán mezi sjezdy, byly oba tyto posty hodně vysoko ve stranické nomenklatuře. Podle informací z knihy Ladislava Bittmana Mezinárodní dezinformace byly prognostické ústavy zřízeny v Sovětském svazu a jeho satelitech na pokyn Jurije Andropova, náčelníka KGB a Brežněvova nástupce.)

Do politiky se Fischer dostal až jako premiér úřednické vlády, protože politici nebyli schopni naplnit mandát od voličů sami. Nebýt toho, byl by možná dodnes na statistickém úřadu.

Nemohu také přijmout myšlenku, že všichni členové zločinecké organizace (KSČ) byli zločinci. I ve zločinném režimu se někteří jeho udržovatelé chovají lidsky (člověk v nelidském systému, jak napsal Ephraim Kishon v knize Nevděk světem vládne). V normalizaci, která se oproti padesátým létům výrazně lišila co do míry represí, to platilo dvojnásob. Znal jsem několik členů KSČ, kteří se před listopadem chovali k lidem ve svém okolí dobře, někteří z nich pomáhali druhým či dokonce lidem, které režim perzekvoval. Znal jsem také nečleny KSČ, kteří byli evidentně poznamenáni bolševickým způsobem uvažování či bez skrupulí udávali ostatní, když z toho měli prospěch.

Nemůžeme také nikomu upřít právo na vývoj - názorů, osobnosti. Takovou vnitřní katarzí Jan Fischer bezesporu prošel.

Populismus

Dále je Fischerovi zazlíván populismus. Je proti korupci a klientelismu, zároveň říká, že naše země není rozkradená, protože je zde mnoho šikovných lidí. Populismus si představuji jinak: politik vychází vstříc hlasitě formulované poptávce mezi voliči. Populisté jsou například Jiří Čunek či Ivana Řápková (a další), kteří se svým protiromským tažením vyšplhali až do vlády a parlamentu. Jan Fischer oproti tomu pojmenovává věci pravým jménem a - zcela nepopulisticky - se to nebojí dělat ani v situaci, kdy dění v zemi, včetně obsahu mnohých médií, ovlivňují mafiáni z pozadí. Způsob a rychlost, jakou proti Fischerovi vyjela téměř všechna mainstreamová média, o tom svědčí více než výmluvně.

Fischer se, jako jediný politik posledních let vůbec, nikdy nebál nahlas říkat věci anti-populistické. Již jako předseda vlády vystupoval otevřeně proti rasismu a nesnášenlivosti. A zasadil se o razantní tažení proti pravicovým extremistům. Zatímco politici před ním (i po něm) o boji proti extremismu jen naprázdno tlachali, pokud jim vůbec tato problematika stála za pozornost, Fischer jednal.

Podle činů poznáte je. Zatímco ministr vnitra ODS Ivan Íčko Langer nechal vypracovat žalobu na rozpuštění Dělnické strany tak, že ji ve skutečnosti legitimizoval a posílil, za Fischera (a ministra vnitra Martina Peciny) byla vypracována žaloba, které vedla k jejímu rozpuštění - například. Z doby Fischerovy vlády plynou tehdejší i některé pozdější rozsudky nad pravicovými extremisty.

Zcela nedávno Fischer jako jediná česká známá osobnost popřál Romům k Mezinárodnímu dni Romů. Tím se u nás žádné body nezískávají, právě naopak. Takto nejedná populista.

Po promítnutí dokumentu Zatemněná demokracie režiséra Olivera Maliny Morgensterna, který se zabývá současným extremismem a nacismem dvacátého století, řekl tehdejší premiér Jan Fischer toto: „Je dobré ukazovat tyto věci v jejich nahotě a hrůznosti. Přesto bych si přál, aby tento film nemohl být natočen, aby neexistoval jeho předmět.“

Právě proto, že Fischer myslel tažení proti násilí, rasismu a nesnášenlivosti vážně, jej měla extremistická organizace White justice, která připravovala teroristické útoky na elektrárny a trafostanice a plánovala únosy svých nepřátel, na seznamu nepřátelských osob, na něž se chtěla zaměřit.

Desatero
Jan Fischer podává své prezidentské desatero těmito hesly:

• Reprezentace České republiky založená na respektu a úctě.
• Podpora investic do budoucnosti, vzdělání a výzkumu.
• Podpora zdravého prostředí pro podnikání a nových pracovních míst.
• Důraz na vládu práva a pořádek ve veřejné správě.
• Budování nezávislé justice a posilování ústavnosti.
• Nulová tolerance k úplatkářství, klientelismu a plýtvání.
• Konec arogance moci, zájem o problémy občanů a úcta k seniorům.
• Boj proti extremismu v politice a násilí ve společnosti.
• Aktivní členství v EU a platné spojenectví v NATO.
• Důraz na co nejlepší vztahy s našimi sousedy.

Nevidím jediný bod, s nímž bych nesouhlasil. Samozřejmě - deset bodů je málo k ucelenější představě, Fischer také málo hovoří o tom, jak si představuje výkon prezidentských pravomocí (jmenování do ČNB, navrhování ústavních soudců, milosti, vetování zákonů, koordinaci při sestavování vlády etc.) Ale na to jistě přijde během kampaně řeč.

Líbí se mi i Fischerova otevřenost a vstřícnost k občanské společnosti. Při pozorném poslechu Fischerova prvního kandidátského projevu rovněž zjišťuji, že tento kandidát je „mastný i slaný“. Hovoří k věci a lze mu jeho slova věřit - na rozdíl od většiny současných českých politiků je věrohodný.

Slušných kandidátů je více

Dobrých kandidátů na prezidenta, které mám taktéž za slušné lidi, je více. Proč jsem si tedy vybral Jana Fischera? Ten se deklaruje jako kandidát nestranický a jasně vidí, že pravolevé vidění světa je falešné (v prezidentském křesle dvojnásob).

Jiří Dienstbier je oproti tomu kandidátem stranickým - mohl by ve funkci podlehnout přáním své mateřské strany, určitě by se rozhodoval ideologicky (což nám již dosyta, jen v opačném znaménku, předvedl Václav Klaus). Ale hlavně: Dienstbier by svým odchodem z ČSSD uvolnil místo kmotrovskému křídlu své strany.

Podle mého názoru by nyní mnohem lépe posloužil věci (ve prospěch nás všech) na místě předsedy ČSSD. V této straně není krom něj vidět jinou osobnost, která by ji z dnešního marasmu dokázala vytáhnout na slušnou evropskou úroveň a přetvořit ji na moderní levicovou stranu. Jiřího Dienstbiera bych ovšem volil, kdyby se dostal do druhého kola s kýmkoli, kromě Jana Fischera.

Karel Schwarzenberg. Musím říci, že si jej nesmírně vážím jako člověka, ovšem jako politik podle mne selhal. V poslední době se dokonce zdá, že - ve shodě s hysterickými výlevy Miroslava Kalouska - hájí „kmotry své strany“ seč mu síly stačí. Je ochoten si kvůli tomu hrát i na soudce: Parkanová je nevinná. Právě tak jako hájil Čunka či Jezerského, který pronesl rasistické výroky na adresu Romů. Jezerský ovšem kandidoval za TOP 09, proto si pan předseda uložil povinnost jej hájit, přestože dříve se jako člověk-nepolitik za lidská práva zasazoval. Je smutné, že falešná stranická loajalita je mu dnes blíže, než lidská práva jako základní demokratická hodnota. Jezerský se mu za to odměnil: po svém zvolení šel do holportu s komunisty, což se Schwarzenbergovi tuze nelíbilo. Může to být i tím, že ministr zahraničí pokládá „reformy“ za natolik důležité, že to ostatní je pod jeho rozlišovací úroveň. Kdo ví? V každém případě svou prestiž v politice zcela prohospodařil.

Jan Švejnar se ještě nevyslovil, zda bude kandidovat.

Ostatní kandidáti mi připadají nezajímaví či přímo nevolitelní (pro mne). Zde mám na mysli především Vladimíra Dlouhého (viz můj článek Proč Vladimír Dlouhý nepatří na Pražský hrad) či Miloše Zemana. Ale o něm až příště.

Přečteno: 1514x
 

Kam dál:

Štítky:  

Prezident, Prezidentské volby, Politika, Extremismus



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo