romea - logo
24. listopadu 2020 (úterý)
svátek má Emílie

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

František Kostlán: Paradoxy oslav 17. listopadu

19.11.2020 9:30
Listopad 1989
Listopad 1989

Před několika lety mě 17. listopadu zastavila na pražské Národní třídě dívka s kamerou a ptala se mě pro jakýsi pořad nebo dokument, jestli tento den slavím nebo jsem přišel protestovat či si postěžovat.

Odvětil jsem, že rozhodně slavit, protože ani ty nejhorší nepodarky mně nemůžou zkazit dobrou náladu, kterou mi sebezhroucení komunistického režimu přineslo. Pak mi ještě položila kontrolní otázku, možná proto, že nosím dlouhý vlas, a zdaleka ne jen jeden - byla zvědava na to, jestli vím, kdo je to Čuňas, jedna z předních osobností českého undergroundu.

Vzhledem k tomu, že jsme chvíli před tím spolu s ním a dalšími popíjeli ve Vagonu na Národní, jsem to věděl, neb jsem ještě nevypil tolik, aby mou paměť postihlo Vokno natolik, že bych Čuňase přehlédl, přeslechl či na něj dokonce zapomněl. Tedy vlastně… popíjeli jsme my, ostatní, František Stárek alkohol nepije.

Paradoxů hned několik: mladá žena, která se určitě narodila až po listopadu 89, brala za samozřejmé, že někdo neslaví svátek událostí, které nás osvobodily, a chce si na svobodu stěžovat. A při té příležitost mě sebevědomě vyzkoušela z androše, jelikož si Čuňase evidentně nabiflovala. Za pomyslnou jedničku s hvězdičkou jsem byl rád.

Leč žehrání na osud v tento sváteční den mi připadlo poněkud blbé. I já jsem ovšem časem uvykl tomu, že kromě komunistů samých se svoboda nelíbí i některým lidem, kterým ti komunisté vymývali prostor určený pro mozek.

Když jsem to poté hlásil vachmajstrovi Čuňasovi, reagoval po svém - prý hodně jezdí po školách a tam žákům a studentům vypráví osudy lidí, kteří se před komunisty stáhli do podzemí. Takže je možné, že i tato dívka patřila k jeho posluchačům.

První paradoxní zážitek vztažený ke změně režimu u nás mi ovšem připravil americký prezident Georg Bush starší v listopadu 1990. Byla to tehdy velká sláva, že ausgerechnet k nám dorazila hlava kapitalistické velmoci rok poté, co padla velmoc bolševická.

Paradox začínal obvyklým americkým patosem, dobře známým z hollywoodských trháků, který jakoby bojoval s českým pragmatismem. Zatímco nám se pořád ještě chtělo smát a radovat se (to bohužel moc dlouho nevydrželo), Bush třikrát zazvonil na repliku amerického zvonu svobody, kterou s sebou přivezl z USA, a doprovodil to tímto komentářem: „Jednou (zvoním) za vaši odvahu… jednou za vaši svobodu… jednou za vaše děti.“

No nevím, jestli se komunismus složil díky něčí odvaze, to k tomu snad mohlo symbolicky přispět, ale tady vládla spíše ne-odvaha, abych použil mluvu českého malinkána Václava Klause. O tom, co svoboda značí v praxi, jsme si teprve dělali názor, ale na zvonění jsem to také neviděl - ano, svobodomyslní jsme byli, jenže to není totéž co svobodný, respektive vědět, co svoboda obnáší, že bez odpovědnosti nejde o svobodu. Pořád nás ještě čekal ten vandr pouští táhnoucí se přes dlouhá čtyři desetiletí.

Jo a děti - to jó, ty si to zvonění zasloužily - byla to slavnostní chvilka, na niž mohou v dnešním marasmu vzpomínat s hrdostí, s dojetím nebo s úsměvem. Obzvlášť při té dnešní morální, politické i ekonomické bídě je každý takový okamžik vzácný.

Bush tehdy naše zákonodárce při proslovu v ještě pořád československém parlamentu ujistil svým zastáním: „Nezklameme vás, Amerika bude po vašem boku.“ To dnes by na tomto místě již nepromluvil, protože poslanci nemají na práci čas, obzvláště tehdy ne, mají-li před sebou prodloužený víkend. V pátek po obědě je v jejich dílně jak vymeteno, jak to bylo běžné před listopadem 89. To je součástí silného paradoxu přes časovou osu.

A je tu ještě jedna taková součástka: zdá se mi, že by bylo lepší nic takého neslibovat, abychom všechna ta alternativní fakta dnešního osazenstva Bílého domu nemuseli brát aspoň naoko za svá. Ten kýbl hnusu, který se z oválné pracovny vylívá od Trumpova zvolení prezidentem, bychom měli odzvonit nějakým českým zvonem svobody, existoval-li by. Ten kýbl tu totiž nepředstavitelně páchne, zvláště hovoří-li jinak neviditelný český prezident či parazit číslo jedna ve vládě i vůbec.

Bush pár let po své návštěvě Československa poznamenal, že tehdy nejsilněji v životě cítil, jakou sílu má svoboda. Může být a já to nechci zpochybňovat a tvářit se, že mu to nevěřím. Tehdy jsme ještě svobodu brali jako dar z nebes, o nějž není třeba dál pečovat. Problém je v tom, že to tu na rozdíl od Bushe staršího znám, takže jsem pochopitelně měl obavy, jak dlouho nám ona svoboda vydrží.

Stejně to viděl Václav Havel, který během Bushovy návštěvy, taktéž v projevu před zákonodárným sborem, položil tuto řečnickou otázku: „Jsme opravdu národem, který dovede probudit k životu své dobré vlastnosti vždycky jen jednou za dvacet let a jenom na pár měsíců?“ Dnes bych na ni odpověděl, že ano, že tím národem jsme, jen ten časový odstup bych pro jistotu prodloužil.

Ba dokonce, že je to mnohem horší. Ve vztahu ke změně režimu u nás prožíváme více než 30 let poté současný paradox, a sice že v realitě i v našich myslích se vracíme před listopad 89, jako by se nám po tehdejší normalizaci stýskalo. Jednak neúmyslně, když nám svobodu omezila nebývalým způsobem pandemie. A jednak způsobem uvažování.

V politice převažují paraziti, kteří nasávají mateřské mléko státní pokladny, aniž by odváděli tomu odpovídající výkon. Horentní platy, dotace, státní a městské zakázky, pokřivené zákony, bojácné a nekonečně pomalé instituce, které ty zákony mají vynucovat… všudypřítomný egoismus a narcismus... a kdo ví co všechno ještě. A pro něž hodnoty jako jsou demokracie, svoboda a humanita neznamenají nic, právě tak, jako neznamenaly nic ani pro ty parazity předlistopadové.

Dnes musel by pan Bush zvonit počtvrté: „jednou za vás samé!“

Přečteno: 384x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Listopad 1989, Praha, Česká republika, Československo



HLAVNÍ ZPRÁVY

Emil Ščuka a Jan Rusenko promluvili 25. listopadu 1989 ke statisícovému zástupu v Praze na Letné. Prostřednictvím televizních kamer také oslovili většinu domácností. Na letenské pláni současně romská skupina rozvinula romskou vlajku a mohutný dav skandoval „Ať žijí Romové“.  (FOTO: Archiv Romea.cz)

videoRomové a Sametová revoluce v roce 1989. 800 tisíc lidí na Letné skandovalo "Ať žijí Romové"

Praha, 17.11.2020 0:01, (ROMEA)
17. 11. 1989 začal v tehdejší Československé socialistické republice pád totalitního režimu Jakým způsobem se do tzv. Sametové revoluce zapojili Romové? Víte o tom, že 25. listopadu 1989 skandovalo 800 tisíc lidí na Letenské pláni „Ať žijí Romové“? Připomeňme si to článkem, který server Romea.cz poprvé publikoval v roce 2014.
 celý článek

Radek Laci (FOTO: Petr Zewlak Vrabec), (ZDROJ: Romano Voďi)

videoRadek Laci: Romské děti v dětských domovech vyrůstají jako Češi

13.11.2020 21:00
Nedostatek techniky pro on-line výuku, padající wifi připojení a taky chybějící personál. Epidemie koronaviru zasáhla výrazně taky do chodu dětských domovů v Česku. „Ve většině z nich chybí počítače, aby se tam děti mohly bez problémů zapojit do on-line výuky. Stát na tato zařízení zapomněl. Dětským domovům chybí informace od vlády, jak v současné situaci postupovat,“ upozorňuje v rozhovoru pro Romea TV Radek Laci, osobní trenér a taky spoluzakladatel organizace Vteřina poté, která pomáhá dětem z dětských domovů. 
 celý článek

Lajos ‘Paci‘ Balogh (FOTO: Facebook Roma Press Center)

Významný romský aktivista, hudebník a spoluzakladatel Dikh TV Lajos ‘Paci‘ Balogh podlehl nemoci COVID-19

13.11.2020 18:35
Na začátku listopadu podlehl nemoci COVID-19 Lajos ‘Paci‘ Balogh, politik, muzikant a aktivista, který se věnoval zlepšení situace Romů v Maďarsku. Nizozemská novinářka Roos van Hennekelder, která žije v Maďarsku v nekrologu připomíná, co vše Balogh udělal pro Romy v Maďarsku. Baloghovi bylo 28 let.
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo