Hvězda Dominika Lakatoše aneb nezdařený pokus Petra Fischera o vyvážené uznání

Komentátor Hospodářských novin Petr Fischer blahopřál romskému hokejistovi Dominiku Lakatošovi k trofeji pro nejlepšího nováčka české extraligy. Ve své glose vyzdvihuje úsilí a dřinu, které k ocenění vedly a všímá si i ošidných společenských důsledků, jež mohou z ocenění romského hráče plynout: u etnické majority hrozí sebeklam vlastní otevřenosti a férovosti, zatímco u etnické minority klam snadno dosažitelné slávy, jejíž podmínkou jsou ale, jak Fischer pro jistotu dodává, „pot a slzy“.

Pozoruhodné je už dětinství, které komentátor u Romů zjevně předpokládá natolik, že cítí potřebu před ním varovat – opravdu by podle Fischera podlehli Romové iluzi, že se hvězda extraligy prostě zrodila přes noc? Ještě pozoruhodnější jsou ale další předpoklady, ze kterých jeho rozjímání čerpá.

Podle Fischera mají Romové volný vztah ke školní docházce a také problém s dlouhodobostí a pravidelností, k čemuž se má údajně družit skutečnost, že tápou v hledání smyslu své existence a při výkonu činností, jež jim „nabízí nebo vnucuje“ většinová společnost. Není přitom úplně zřejmé, o jaké pověsti či zvěsti se Fischerova expertíza opírá: řada odborných zpráv zdůrazňuje spíš fakt, že romské děti jsou v českých školách systematicky diskriminovány a krom srovnatelných šancí se jim tam často nedostává ani základního přijetí a bezpečí. Fischerův text je tak nejspíš nutno vykládat v přímé návaznosti na jeho vlastní dřívější úvahy o Romech a dějinné roli evropského lidu.

V reakci na populistická opatření někdejšího francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, který se rozhodl „vyčistit“ tábořiště, zřízená v souladu s tzv. Bessonovým zákonem, od zde žijících Romů, totiž tentýž autor 18. srpna 2010 odhalil, že „Romové vadí, protože nesdílejí dějinný úkol evropského lidstva“. Podle Fischera je kulturní jinakost Romů takového kalibru, že vlastně „rozkládá rozumem organizovaný řád“, přičemž tato cizorodost údajně sahá až ke zcela jinému pojetí času a prostoru – Fischer se domnívá – nebo se přinejmenším domníval v roce 2010 – že „neúcta k pevnému místu znemožňuje (Romům) setkání se smyslem evropských dějin“. Svou nadčasovou úvahu, kořeněnou Edmundem Husserlem, pak korunoval zjištěním, že odsouvání sice odsouvané bolí, odsunujícím však poskytuje příležitost k drahocennému sebepoznání.

Je otázka, nakolik se Evropa za posledních šest let poznala a zda se jí daří setkávat se smyslem vlastních dějin. Zatímco globalizace hranice ruší, identitární panika takříkajíc velkých a samozřejmých národů – ať už jsou to Češi nebo Francouzi – velí hranice a zdi znovu stavět. Lidskoprávní imperativy, jež by mohly být jedním z nejpodstatnějších vkladů Evropy do dějin, jsou v Evropě samotné dennodenně relativizovány, přehodnocovány a vykládány účelově. Jsou licoměrně zpochybňovány nejenom ve vztahu k Romům, kteří z dějinného hlediska po staletí „evropským lidem“ jsou, ale například i ve vztahu k migrantům a uprchlíkům z méně šťastných částí světa.

Binární opozice mezi „námi“ a „jimi“, se kterou jako s železnou daností operuje i novější Fischerův komentář, se sice už ani zdaleka neomezuje na nadřazené vymezování mezi majoritními společnostmi a minoritními Romy, ani to už ale k tvorbě soudržné, vnitřně solidární a emocionálně jisté evropské identity nebo identit nestačí. Pro současné evropské společnosti je naopak příznačná rozechvělá nejistota; tyto společnosti nyní intenzivně zakoušejí, co se sice v evropských dějinách dost často připisuje právě Romům, co ale platí univerzálně a bez ohledu na etnické nebo národnostní kategorie – jen těžko lze smysluplně plánovat budoucnost, nekontroluje-li člověk nebo společnost ani vlastní přítomnost. Možná je tak na čase přikročit ke kritické sebereflexi vlastní proevropské výlučnosti a v té souvislosti i k otázce, jestli naše pojetí času a prostoru v globální éře nezastaralo a zůstává dosud morálně udržitelné či vůbec funkční.

Dominik Lakatoš bude mezitím nejspíš dál střílet góly. Může se stát, že bude harcovat – neřekl by Fischer „kočovat“? - po klubech tuzemských nebo zahraničních. Jako Rom ostatně neměl nikdy příležitost živit se usedle jako tradiční český nebo francouzský sedlák, hospodář, jenž z pokolení na pokolení dědí půdu a s ní i pouto k určitému místu. A pokud k tomu dojde, nebude se Lakatoš nijak lišit od dávno z místa vyvázaných a globálně mobilních elit, bude dokonce k nerozlišení od všech, kteří se kdy přestěhovali za prací nebo nějakými nadějnými vyhlídkami.

Je to hlavně Petr Fischer, kdo promarnil svou příležitost sdělit k věci něco podstatného, něco, co by přesahovalo povrchní pokus o vyváženost a jen zdánlivě sofistikovanější verzi stokrát omletého příběhu o (zpravidla chybějících) motivacích, které někdy, když přimícháte notnou dávku dřiny a odříkání, přece jen vedou k zářivému cíli.