romea - logo
26. června 2022 (neděle)
svátek má Adriana

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Komentář k sériovým vraždám v Maďarsku: Romům chybí pocit solidarity, ani brutální činy nás nevyburcovaly

19.1.2016 11:10, (ROMEA)
Attila Balogh Hidvégi (FOTO: Repro Youtube.com)
Attila Balogh Hidvégi (FOTO: Repro Youtube.com)

V souvislosti s nedávným pravomocným verdiktem maďarského Nejvyššího soudu, který rozhodl o třech doživotních a jednom třináctiletém trestu odnětí svobody pachatelům sériových vražd Romů v Maďarsku přinášíme komentář romského žurnalisty Attily Balogha Hidvégiho. Ten se podle vlastních slov věnoval kauze intenzivně od jejího prvopočátku a byl kompletně a důkladně obeznámen nejen s textem obžaloby, ale též s děním v období mezi jednotlivými přelíčeními. Hidvégi zveřejnil svůj komentář na internetovém portálu www.romnet.hu, s jehož laskavým svolením jej přetiskujeme v redakčně krácené podobě.  

Sériové vraždy maďarských Romů i následný průběh soudního řízení přinesly velké ponaučení. A to nejen Maďarsku jako takovému, ale též pro zdejší romskou společnost.

Je nám známo – protože jsme o tom často informovali – jak byla v této kauze zamlčována jednotlivá fakta, jakých chyb se, někdy dokonce záměrně, dopouštěla policie i tajné služby. Byli jsme na všech pohřbech, viděli jsme bolest a tragédii obětí. Od konce vlny násilného teroru uplynulo šest let, mnozí ale dnes už přistupují k událostem, které se odehrály v naší bezprostřední blízkosti a v zemi, kterou považujeme za svůj domov, jako kdyby se odehrály před sto lety.

Nejvyšší soud vynesl pravomocný rozsudek. Završila se tím jedna éra, jedna historická událost. Protože o nic méně než o dějinný zvrat se nejednalo. Můžeme děkovat pouze náhodě a štěstí, že lovci Romů zastřelili dohromady „pouze“ šest lidí a nevyvolali občanskou válku, jak měli původně v plánu. Sledoval jsem celé pátrání od začátku do konce, období příprav obžaloby i jejího vznesení, veškerá soudní řízení i dobu mezi jednotlivými rozsudky. Troufnu si tvrdit, že jsem jedním z novinářů, kteří disponují největším množstvím informací o sérii jednotlivých událostí, a snad i tím, kdo k danému tématu zveřejnil nejvíce článků. Viděl jsem doslova každou stránku případu.

Našim Romům dnes téměř chybí pocit solidarity – může se stát cokoli, pohár trpělivosti nepřeteče – jako by je vůbec nezajímalo, co se jim to vlastně děje.

A právě na základě veškerých těchto zkušeností a znalostí se mi nakonec potvrdilo, že našim Romům dnes téměř chybí pocit solidarity – může se stát cokoli, pohár trpělivosti nepřeteče – jako by je vůbec nezajímalo, co se jim to vlastně děje.

Rozumím tomu, že každodenní život a starosti jsou mnohem podstatnější a že mnozí to, co se s nimi děje, ani vidět nechtějí. V uplynulých staletích i desetiletích, včetně čtvrtstoletí následujícím po pádu režimu zde byli Romové opakovaně a mnohonásobně podváděni. Romští lídři, organizace, politické strany i jejich pěšáci a také tzv. „okrasní Romové“, neboli lidé, poplatní politickému režimu většiny a propůjčující se jeho zájmům na úkor vlastních lidí – ti všichni Romy dlouhodobě klamali, využívali. Pro jednu věc však přesto přese všechno neexistuje omluva ani vysvětlení!

23. února 2009 nad ránem zastřelili neonacisté v Tátárszentgyörgyi sedmadvacetiletého Róberta Csorbu a jeho čtyřapůlletého syna během toho, co oběti utíkaly ze zapáleného domu. Maďarsko bylo otřeseno a šokováno. Několik tisíc lidí se sešlo u katafalku a oplakávalo malého chlapce v otcově náručí v bílé rakvi. Přesně o dva měsíce později zastřelili v Tiszalöku Jenő Kóku na dvoře jeho domu, právě když vyrážel do práce. V szabolcsské osadě a sousedních vesnicích žije celkem 5 tisíc Romů. Ti věděli, co se v Maďarsku odehrává, přesto se neobjevilo jediné hnutí solidarity, které by upozornilo společnost na to, že to, co se zde odehrává, není nic menšího než vlna násilného teroru. Z oněch 5 tisíc nepřišlo na pohřeb ani 500 Romů. Projevy soustrasti přicházely převážně z jiných části země.

V srpnu, právě v Den památky holocaustu byla ve své posteli zastřelena spící Mária Baloghová a postřelena její tehdy třináctiletá dcera. Na ženině pohřbu bylo i přesto, že také v Kislétě žije početné množství Romů, pouhých 300 lidí.

Kam se Romové poděli? Kdyby bývali policisté 21. srpna nezadrželi pachatele, nezúčastnil by se smutečních obřadů lidí, zavražděných během předem chladnokrevně naplánovaných útoků kromě jejich rodinných příslušníků vůbec nikdo? Na těchto pohřbech se měly objevit tisíce Romů a ti samí lidé by měli dodnes pořádat tisícihlavé pietní akty. To by byl postoj a vzkaz, který by býval měl - tehdy i dnes - společenský efekt.

Nejvyšší soud rozhodl: vrazi už nikdy neopustí cely s nejvyšší ostrahou. Největší jednací místnost Nejvyššího soudu přesto zela prázdnotou. Romské aktivisty či veřejné činitele bych spočítal na prstech jedné ruky. Ne tak skinheady, kteří sem dorazili až z Debrecína, aby se zúčastnili jednání svých kamarádů. Tentokrát nepřijeli v tričkách s nápisem „Hrdinové“, nýbrž v oblečení s emblémem jejich loveckého klubu, který znázorňuje samopal. Hrdě předváděli tetování na rukou i na krku, většinou nacistické symboly. V jednací síni usedl i radikál György Budaházy, obžalovaný mimo jiné z terorismu. O události informoval krajně pravicový web kurucinfó.hu, romští novináři se nedostavili.

Jsem přesvědčen, že kdyby v Romech dosud žila úcta - „paťiv“, respekt, čest a solidarita a byli schopni změřit a odhadnout váhu některých událostí, měly by se jich u této příležitosti sejít stovky, ne-li tisíce. Stát před budovou Nejvyššího soudu nehledě na počasí a čekat na vynesení rozsudku. A to i v situaci, kdy bylo zjevné, že rozsudek nemůže skončit jinak než doživotním trestem. Aby ukázali a dokázali, že se vraždy dotkly stovek tisíců Romů, kteří žili dlouhé měsíce ve strachu, netušíce, na který z domů mohou vrazi zaútočit příště či zda láhev s benzínem nevznítí právě jejich obydlí.

Ukázat, dokázat a demonstrovat, že šest smrtelných obětí včetně malého Robiky Csorby má v jejich očích status Mučedníků, Krvavých obětí, které přinášejí stejnou bolest a zármutek, jako nesmyslné smrti rumunského volejbalisty či maďarského učitele. Němou účastí a demonstrací beze slov vzkázat světu, že romská oběť je stejným člověkem a že její život má stejnou cenu jako život člověka s bílou kůží. Dát na vědomost, že nepřipustíme genocidu, nevzdáme se silám, které se verbují za jejím účelem.

Romové však i dnes, stejně jako předtím tolikrát, mlčeli. Jejich hlasy nebylo slyšet, jejich tváře nebylo vidět. Kuchyňští političtí lídři, mistři světa ve žvanění na Facebooku, falešní proroci skrývající se za hesly ochrany práv a zájmů, samozvaní romští předáci toužící se denně vykoupat v odlesku slávy, romské politické strany či organizace – nikdo z nich se nedral do síně, aby vyslechl konečný verdikt vrchní soudní instance, který uzavřel jednu historickou událost.

Nebyli tam, protože z toho nekynul finanční užitek, protože jejich účast nic nenesla. Pro tyto lidi totiž není hodnotou svědčit ve prospěch lidství či respektu. Ani romským obyvatelům hlavního města dnes už pojmy jako je solidarita, pieta či empatie nic neříkají. A to ani dělníkům, ani nezaměstnaným, ani doktorandům, ani intelektuálům. Roste tu generace bez citů a hodnot.

Vyzývám vás všechny – proberte se, než bude pozdě, abychom nemuseli znovu chodit na pohřby nebo další soudní přelíčení!

Sérioví vrazi Romů dnes dostali trest, který si zasloužili. Už nikdy se bohužel nedozvíme, kdo mohli být jejich ideoví vůdci, plánovači a sponzoři útoků či jejich pomocníci, respektive, co vedlo policii a tajné služby k tomu, že svou práci neodvedli pořádně. Otázka je, zda si nyní, po vynesení pravomocného rozsudku, můžeme vydechnout. Zda máme důvod se rozvalit pohodlně v křesle a jestli je dostačující vyslechnout zprávu o rozsudku z televize a pak na to téma mudrovat na Facebooku. Jestli lze věřit tomu, že se vlna teroru znovu nezopakuje. Zdali si můžeme být jistí, že se nenajdou pokračovatelé, kteří skutečně nakonec pomocí sériového násilí vyvolají občanskou válku. Jestli bude odteď policie a tajné služby vykonávat svou práci tak, jak se sluší a patří.

A kdo nám uspokojivě zodpoví všechny naše otázky? Kdo a kdy to bude? Nemyslíte si, že nastal čas se konečně nějak skutečně sjednotit, abychom mohli čelit této zlobě? Skutečně je toto morální poselství, které chcete předat svým dětem? Vyzývám vás všechny – proberte se, než bude pozdě, abychom nemuseli znovu chodit na pohřby nebo další soudní přelíčení!

Redakčně kráceno, Romea.cz děkuje redakci Romnet.hu za poskytnutí autorského článku

Attila Balogh Hidvégi, Z maďarštiny přeložila Adéla Gálová
Přečteno: 1220x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Vražda, Maďarsko, Útok, Nenávist, Komentář, Verdikt, Rasismus



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo