romea - logo
7. prosince 2021 (úterý)
svátek má Ambrož

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Martin Šimáček: Jak se v Česku "vyráběla" chudoba?

21.6.2016 14:20
Martin Šimáček, bývalý ředitel Agentury pro sociální začleňování.   Foto: Lukáš Houdek
Martin Šimáček, bývalý ředitel Agentury pro sociální začleňování. Foto: Lukáš Houdek

Od roku 1990 do současnosti vyrostlo v Česku přes 600 chudinských ghett s více než stovkou tisíc obyvatel, další milion zaměstnaných lidí žije v riziku chudoby. Proč tolik? Dali jsme si s kolegy v Institutu pro sociální inkluzi práci a vytvořili jsme mapu hlavních událostí - politických rozhodnutí, které tuto situaci způsobily (mapa je na www.socialniinkluze.cz).

V době změny režimu v roce 1989 na území Česka nebyla žádná sociální ghetta tak, jak je známe dnes - holobyty či celé čtvrtě nebo chudinské ubytovny. Nyní, po více než 26 letech, jich tu je přes 600 s více než stovkou tisíc obyvatel. Navíc téměř další milion lidí žije v riziku chudoby, do které lze snadno spadnout při ztrátě zaměstnání, bydlení, při značném spotřebitelském zadlužení Čechů nebo prostě při mimořádné události jako je nemoc, rozpad rodiny anebo „jen“ nečekaná platba.
Obrovské zátěže z důsledků komunistického režimu v ČSSR, jako bylo segregující školství, sociální inženýrství v podobě násilného přesidlování lidí (zejména Romů) do oblastí s těžkým průmyslem, umělá a neefektivní zaměstnanost, glorifikace „dělnické třídy“, destrukce původních sídel ustupujících těžbě (za vše např. likvidace historického města Mostu), koncentrovaná výstavba panelových sídlišť u průmyslových gigantů, a mnohé jiné, zůstaly dlouho neřešeny. Dále se zvětšovaly a projevovaly v novodobé chudobě, která se postupně rozvinula jako vedlejší efekt transformace centrálně řízeného hospodářství na tržní ekonomiku.

Jak je to možné? Kde se stala CHYBA?

Někdo namítne: vždyť je to běžné, že lidé jsou bohatší a chudší. Dalo se čekat, že Česko na cestě ke kapitalismu projde vývojem, který zvětší rozdíly ve společnosti. Navíc patříme mezi země s nízkou nezaměstnaností a relativně málo rozevřenými sociálními nůžkami.

ANO, ALE:

Chudých lidí a těch ohrožených úpadkem do chudoby nemuselo být zdaleka tolik. Chudí a nezaměstnaní budou vždy, ale bude jich tím méně, čím více budou veřejné politiky chudobu řešit a předcházet jí. Jen skutečně málokdo chce být chudý a bez práce, ale hodně lidí se do takové situace dostane někdy svou vinou, jindy bez zavinění shodou okolností, nejčastěji však kombinací řady událostí, z nichž některé ovlivnit mohl a jiné nikoliv. A stále více lidí se do chudoby prostě narodí.
Zároveň se v Česku rozmohl obrovský byznys s chudobou, na chudých vydělávají majitelé ubytoven a bytů, exekutoři a lichváři, organizátoři práce na černo, ale mnohdy i (zejména lokální) politici, kteří v předvolebních kampaních neskládají účty za to, že problémy chudoby a narušeného soužití neřešili, ale naopak je ještě před voliči eskalují.

Veřejná politika od 90. let minulého století problém přibývajících ghett dlouho nevnímala. Později se jej pokusila odstínit přes relativně dostupné sociální dávky, čímž problém nejen neřešila, ale naopak prohlubovala – pomáhala etablovat strategii přežití závislou především na sociálních dávkách při nedostupnosti legální práce. V okamžiku, kdy bylo před dvaceti lety zapotřebí systematicky řešit postupnou ztrátu bydlení a zaměstnaní desítek tisíc lidí, nárůst zadluženosti a vznik izolovaných chudinských enkláv se toho žádná z vlád jako celek nechopila (s čestnou výjimkou několika ministrů). K dispozici přitom byla řada nástrojů v podobě aktivní politiky zaměstnanosti, sociálních služeb, sociálního bydlení, regulace úvěrových společností, inkluzivního vzdělávání aj. Vedle toho zcela dominovaly obecní politiky vytlačování chudých na okraj – ať už privatizací bytového fondu, nebo ostrakizací lidí, zejména Romů. Tyto politiky mají své nejznámější reprezentanty v Jiřím Čunkovi, který vystěhoval desítky rodin nejen do kontejnerů na okraji města, ale také a především do polorozbořených domů na vsi, které nikdo nechtěl a které starosta Čunek za veřejné peníze nakoupil; anebo v Ivaně Řápkové, která v Chomutově vytvořila atmosféru strachu a všudypřítomné represe a zavedla bezprecedentní exekuce sociálních dávek.

Vedle toho si veřejná správa dlouho nevěděla rady s problémem sociálního vyloučení Romů, a postupně si osvojovala strategii národnostního řešení, tedy že si Romové musí pomoci sami prostřednictvím svých elit, které budou mít vyhrazené místo ve veřejné správě. Tím zbavovala veřejné instituce odpovědnosti za řešení sociálního vyloučení Romů. Podstatnou změnu v přístupu znamenalo až založení vládní Agentury pro sociální začleňování v roce 2008, která se zaměřila na spolupráci s obcemi v oblasti sociálních politik jako takových.

Situace se vyhrotila okolo roku 2012, který lze označit za nejhorší rok sociálního vyloučení v Česku. Do praxe se zaváděla sociální reforma, která dramaticky seškrtala sociální dávky a zavedla přísný dohled nad nezaměstnanými, což nevedlo k jejich zaměstnávání, ale vyřazování z evidence Úřadu práce. Veřejná služba, postupně zaváděný nástroj aktivizace, přestala být bonifikována a lidé začali pod přísnou kontrolou pracovat zadarmo. Převod „sociální“ agendy z obcí na Úřad práce znamenalo rozpad sociální práce na obcích.

Na lokální úrovni se politický souboj o voliče a bezkoncepční sociální politiky zhmotnil do sociálních nepokojů na Šluknovsku, které se od roku 2011 lavinovitě šířily do celé republiky a znamenaly vzestup politického populismu a radikalismu. Sociální nepokoje se staly součástí veřejného života letních měsíců na dlouhé čtyři roky.
Na události okolo roku 2012 postupně přicházela reakce, prudce přibylo chudinských ubytoven (a v důsledku toho i vyplacených dávek doplatku na bydlení spekulantům s ubytováním), stále více lidí stále častěji migrovalo, a to především v úniku před dluhy a při ztrátě bydlení. Únik se stal dostupnější strategií, než setrvání a pokus o řešení všech problémů najednou, zvláště když pro řešení lidé ztráceli oporu.

Pro veřejné politiky je to důležitá zpráva – nyní, po 26 letech od společenské změny, doplácíme na závady v sociálních politikách za celé období. V sociálně vyloučených lokalitách vidíme reakci na nevhodné zásahy a chybná rozhodnutí ve veřejné správě. Ke každému rozhodnutí je možné alespoň částečně dohledat jeho dopady, zjistit, k čemu reálně vedly a jak na něj lidé reagovali.

Institut pro sociální inkluzi proto sestavil časovou osu, která tyto hlavní události pojmenovává, řadí je za sebe ve zřejmých souvislostech a sleduje jejich dopady na lidi. U každého uzlového bodu je popsáno, jaký dopad zanechal na život modelové rodiny.

Vedle toho jsou v mapě zaznamenána také rozhodnutí veřejné správy, která měla na lidi pozitivní dopad. Je jich sice nesrovnatelně méně, ale jsou ještě důležitější. Společně s dobrými praxemi z regionů a obcí představují základ efektivní a moderní sociální politiky, která problémy chudoby a sociálního vyloučení nepřehlíží, ale identifikuje, analyzuje a řeší – což by mělo být v moderním státě samozřejmé. Pomalu, ale zaznamenatelně přibývá politiků a úředníků, kteří na různých úrovních veřejné správy chtějí a dokáží takto pracovat. A to je důležitý vklad pro Českou republiku.

Bylo zbytečné problém nechat přerůst do rozměrů, které ohrožují sociální soudržnost v některých regionech Česka. Sociální vyloučení dnes představuje jeden z nejzávažnějších veřejně politických problémů, jehož další neřešení ho bude dále eskalovat.

Chceme tomu předejít. Založili jsme proto s kolegyněmi a kolegy Institut pro sociální inkluzi (www.socialniinkluze.cz). Myslíme si, že ve veřejné diskusi a sdílené odpovědnosti expertů, politiků a úředníků už není čas na špatná řešení. Máme se z čeho poučit, už je čas používat prověřené postupy a postavit se přitom tupému populismu a xenofobii.

Se svolením autora převzato z blogu na Aktualne.cz.

Přečteno: 1873x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Agentura pro sociální začleňování, Exkluze, vyloučená lokalita



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo