Chlápek vypadá jako námořník v.v., má kanady, maskáče a diskuse s ním by stopro nevedla nikam, tak mlčím s ostatními a exhibici nenávisti nechávám chladnout nezájmem. Pán dost trvá na svém, vydrží to celých sedm dlouhých minut z Jiřáku na Italskou v té koloně. Naštěstí na mne ale nesahá a na výstupu ohlásí, že až mne potká příště, budu rád, když to přežiju.

Vystoupil, dveře se zavřely a první, co mne napadlo: tramvají budu jezdit dál, žádné schovávání se do auta. Prát se nebudu, ale nebudu ustupovat extremismu a blbosti.

A pak znovu přemýšlím o tom, jak se to stalo, ta otrlost agresivního námořníka v.v.? No on má pocit, že mluví za většinu, za tu prezidentem rok konstruovanou většinu, kdy "osmdesát procent odmítá...", a předpokládá, že by mu tramvaj útok vlastně schválila. Že totiž nás, prý nebezpečné naivky, vítače a nakonec vlastizrádce, i když nikoho nezveme, ale vskutku odmítáme nenávidět někoho jen protože je třeba Arab a lidem utíkajícím před válkou máme za nutné pomoct, je z nejvyšších míst návodně doporučováno, co nám patří: přetáhnout kalašnikovem. Aspoň tak si to námořníci v.v. a jim podobní vykládají. Právě taková je cena "politických bodů" z víření strachu a nenávisti. V dějinách pak občas následovávají politickými místy podnícené a tolerované křišťálové noci. Po nich politici jako Zeman, Babiš nebo Chovanec "zajistí pořádek" pro všechny "slušné občany", kteří je pak za to budou volit. Čelit je třeba těmto politikům, kalašnikovy totiž pak už nepřepereme.