romea - logo
12. srpna 2022 (pátek)
svátek má Klára

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Michal Komárek: Ne každý má takové štěstí nebo talent. Polemika s Juliem Zajacem o možnostech dětí z ghett.

26.5.2015 10:59
Předlice (Ilustrační foto: Konexe, o. s.)
Předlice (Ilustrační foto: Konexe, o. s.)

Julius Zajac tady minulý týden v komentáři předložil hrdý a sebevědomý pohled na problémy Romů – podle něj je klíč k jejich překonání ve vzdělání a slušného vzdělání může dosáhnout každý. V cestě nestojí rasismus. Spíš nechuť a nezájem.

Julius Zajac to popsal takto: „Naše integrace do české společnosti visí jen na vzdělání a chuti k němu vést děti, nikoli na zákonech a na radách starších. Všechny řeči o rasismu, o tom, jak je nám napříč politickým režimům neumožněno studium atd. jsou jen výmluvy. Kolik dětí v ghettech před sebou nemá světlou budoucnost jen kvůli tomu, že rodiče o vzdělání jejich ratolestí nemají zájem? A jak těm dětem utíká čas?! Kolik mladých Romů si brzy založí rodinu a škola pro ně nehraje žádnou roli? Nevěřím, že za nechutí ke vzdělání stojí peníze. Mít dobrý prospěch ve škole může mít kdokoli.“

Pohled obdivuhodný i nebezpečný

Překonat znevýhodnění vlastními silami, zasluhuje obdiv. Stojí za tím silná vůle, talent, odhodlání... A nepochybně může být takový příběh dobrým příkladem pro ostatní. A nadějí.

Potud je pohled pana Zajace na „integraci Romů“ sympatický a důležitý. Jeho zobecnění mi ale naopak připadá nebezpečné a kontraproduktivní – v důsledku totiž souzní s neoliberálním mýtem o tom, že všichni mají stejnou startovní čáru a jsou „strůjci vlastního štěstí a osudu“.

Společnost budovaná kolem této ideologie je společností především pro silné, zdravé, mladé... a nedostatečně se stará o ty ostatní, jakkoli znevýhodněné, ať už věkem, tělesným hendikepem, rodinnou historií nebo barvou kůže.

Cesta ven?

Představme si jednoduchý příklad, je jasné, že je to schéma a že samozřejmě neplatí pro všechny Romy žijící v ghettech: Rodiče s několika dětmi žijí v jedné místnosti na ubytovně, nebo třeba v polovybydleném bytě v nějakém sídlištním ghettu, oba rodiče jsou dlouhodobě nezaměstnaní, oba se rádi napijí, v širší rodině už několik mužů sedělo ve vězení a několik jich propadlo automatům a drogám. Děti příbuzných a známých široko daleko chodily a chodí do „zvláštní školy“, vcelku bez řečí tam půjdou i tyto děti. Nikdo nebude moc zkoumat jejich předpoklady – z pohledu rodiny je to pro ně bezpečnější a pohodlnější a v „normální“ škole je stejně nechtějí.

V kolika případech ze sta, z tisíce se stane, že lidé takovou situaci překonají sami, bez pomoci, vlastním vzepětím vůle? Že, řekněme otec té rodiny se jednoho dne vzbudí a řekne si: „Tak to už stačilo! Najdu si práci, přestěhujeme se a budeme se víc věnovat dětem, vždyť jde o jejich budoucnost a musí ji mít lepší než je naše přítomnost.“

I kdyby to dokázal, kdyby dokázal ze sebe setřást depresi s rezignaci, která zasáhne každého v situaci bez perspektivy, a kterou znají dlouhodobě nezaměstnaní bez ohledu na barvu kůže, vzdělání, rodinnou historii. I kdyby se dokázal vymanit z toho, co sociologové nazývají „kulturou chudoby“ a co lidi uzavírá v ghettech víc než jakékoli zdi kolem něj – totiž pocitu, že žádná cesta ven neexistuje. I kdyby měl vůli silnější než naprostá většina běžných lidí, tak si pravděpodobně nepomůže: Práci ani byt nesežene. Školský systém nezmění.

Startovní čára

Aby nedošlo k nedorozumění – netvrdím, že Česká republika je zemí, která se nestará o znevýhodněné menšiny, nebo, že tu senioři umírají hlady na ulici. Jsme bohatá a relativně slušná společnost a obecně vzato se tu žije velice dobře. To ale neznamená, že se společnost o znevýhodněné stará dostatečně a dostatečně inteligentně.

Vraťme se k modelu z ghetta. Je evidentní, že ty děti nemají stejnou startovní čáru, jako běžné děti z „majority“, jako naprostá většina dětí z „majority“. Až na jednotlivce s mimořádnou vůlí a mimořádným talentem dopadnou jako jejich rodiče – budou mít nekonkurenceschopné vzdělání, neseženou práci, budou bydlet improvizovaně až nedůstojně, postupně rezignují, propadnou té či oné závislosti, mnozí z nich budou mít děti velmi mladí, část z nich skončí ve vězení...

Můžeme se samozřejmě přít, nakolik si dospělí mohou za svůj osud, nakolik se mají a mohou vzchopit. A je pravda, že skoro každý – samozřejmě včetně nás samotných – může se svým životem udělat „víc“. Ale pravděpodobně se shodneme na tom, že děti za své rodiče nemohou a nic s tím nenadělají. A pokud jim nepomůže společnost, to jest my ostatní, bude se ten začarovaný kruh reprodukovat v dalších a dalších generacích.

Přitom dobře víme, jak pomáhat, nejsou to žádné velké objevy ani novinky. Je třeba pracovat s rodinou a dětmi od co nejranějšího věku. U nás přetrvává mýtus, že vše zachrání povinný rok předškolní docházky. Ten ale zachrání málo nebo nic, protože dítě má do té doby rozvinuto či nerozvinuto už mnoho základních schopností a návyků. A je třeba těm rodinám dát naději na změnu – práci a bydlení. Jinak se z toho prostě nedostanou. Nemají šanci. Skoro nikdo by to za těchto podmínek nedokázal...

Umíme si pomáhat?

Nechat žít děti v ghettech v beznědějné situaci, neodpovídá ani bohatství naší země, ani idejím, na kterých stojí moderní evropská společnost, ke kterým se hlásíme. Ale je možné se na tu pomoc dívat i jinak, čistě pragmaticky, ekonomicky.

Zhruba před osmi lety vyčíslila studie Světové banky, což nejsou žádní romantičtí romofilové, ztráty české ekonomiky plynoucí z nedostatečného vzdělání romských dětí na 16 miliard korun. Každý rok. Ty nevzdělané děti, které po „zvláštní škole“ sotva umějí číst a psát prostě v dospělosti nebudou vytvářet žádné hodnoty, nebudou platit daně a naopak budou pobírat různé typy dávek. Jistě je možno diskutovat o tom, kolik je to miliard a je možno nasadit jinou studii s jinými čísly.

Jisté je ale to, že stávající situací trpí Romové a trpí i „majorita“. „Oni“ se protloukají v nedůstojných podmínkách a čím dál víc nenávidí společnost, ve které žijí a nevidí žádné východisko. „My“ se jich čím dál víc bojíme, máme pocit, že na ně doplácíme, že „oni“ mají zvláštní práva, že jsme oběťmi politické „hyperkorektnosti“ a nesmyslné pozitivní diskriminace, nevíme si s „nimi“ rady...

Je pravděpodobné, že ke stejnému závěru dospěje paradoxně neoliberál i příznivec multikulturalismu, „klausovec“ i „právdoláskař“, „romofil“ či xenofob: Nedává to žádný smysl. Všichni takhle strádají.

Vyplatilo by se začít si pomáhat.

Přečteno: 1480x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Vzdělávání, Inkluzivní vzdělávání, Ghetta, Integrace



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo