romea - logo
27. května 2020 (středa)
svátek má Valdemar
Loading
rozšířené vyhledávaní

Michal Komárek: Ne každý má takové štěstí nebo talent. Polemika s Juliem Zajacem o možnostech dětí z ghett.

26.5.2015 10:59
Předlice (Ilustrační foto: Konexe, o. s.)
Předlice (Ilustrační foto: Konexe, o. s.)

Julius Zajac tady minulý týden v komentáři předložil hrdý a sebevědomý pohled na problémy Romů – podle něj je klíč k jejich překonání ve vzdělání a slušného vzdělání může dosáhnout každý. V cestě nestojí rasismus. Spíš nechuť a nezájem.

Julius Zajac to popsal takto: „Naše integrace do české společnosti visí jen na vzdělání a chuti k němu vést děti, nikoli na zákonech a na radách starších. Všechny řeči o rasismu, o tom, jak je nám napříč politickým režimům neumožněno studium atd. jsou jen výmluvy. Kolik dětí v ghettech před sebou nemá světlou budoucnost jen kvůli tomu, že rodiče o vzdělání jejich ratolestí nemají zájem? A jak těm dětem utíká čas?! Kolik mladých Romů si brzy založí rodinu a škola pro ně nehraje žádnou roli? Nevěřím, že za nechutí ke vzdělání stojí peníze. Mít dobrý prospěch ve škole může mít kdokoli.“

Pohled obdivuhodný i nebezpečný

Překonat znevýhodnění vlastními silami, zasluhuje obdiv. Stojí za tím silná vůle, talent, odhodlání... A nepochybně může být takový příběh dobrým příkladem pro ostatní. A nadějí.

Potud je pohled pana Zajace na „integraci Romů“ sympatický a důležitý. Jeho zobecnění mi ale naopak připadá nebezpečné a kontraproduktivní – v důsledku totiž souzní s neoliberálním mýtem o tom, že všichni mají stejnou startovní čáru a jsou „strůjci vlastního štěstí a osudu“.

Společnost budovaná kolem této ideologie je společností především pro silné, zdravé, mladé... a nedostatečně se stará o ty ostatní, jakkoli znevýhodněné, ať už věkem, tělesným hendikepem, rodinnou historií nebo barvou kůže.

Cesta ven?

Představme si jednoduchý příklad, je jasné, že je to schéma a že samozřejmě neplatí pro všechny Romy žijící v ghettech: Rodiče s několika dětmi žijí v jedné místnosti na ubytovně, nebo třeba v polovybydleném bytě v nějakém sídlištním ghettu, oba rodiče jsou dlouhodobě nezaměstnaní, oba se rádi napijí, v širší rodině už několik mužů sedělo ve vězení a několik jich propadlo automatům a drogám. Děti příbuzných a známých široko daleko chodily a chodí do „zvláštní školy“, vcelku bez řečí tam půjdou i tyto děti. Nikdo nebude moc zkoumat jejich předpoklady – z pohledu rodiny je to pro ně bezpečnější a pohodlnější a v „normální“ škole je stejně nechtějí.

V kolika případech ze sta, z tisíce se stane, že lidé takovou situaci překonají sami, bez pomoci, vlastním vzepětím vůle? Že, řekněme otec té rodiny se jednoho dne vzbudí a řekne si: „Tak to už stačilo! Najdu si práci, přestěhujeme se a budeme se víc věnovat dětem, vždyť jde o jejich budoucnost a musí ji mít lepší než je naše přítomnost.“

I kdyby to dokázal, kdyby dokázal ze sebe setřást depresi s rezignaci, která zasáhne každého v situaci bez perspektivy, a kterou znají dlouhodobě nezaměstnaní bez ohledu na barvu kůže, vzdělání, rodinnou historii. I kdyby se dokázal vymanit z toho, co sociologové nazývají „kulturou chudoby“ a co lidi uzavírá v ghettech víc než jakékoli zdi kolem něj – totiž pocitu, že žádná cesta ven neexistuje. I kdyby měl vůli silnější než naprostá většina běžných lidí, tak si pravděpodobně nepomůže: Práci ani byt nesežene. Školský systém nezmění.

Startovní čára

Aby nedošlo k nedorozumění – netvrdím, že Česká republika je zemí, která se nestará o znevýhodněné menšiny, nebo, že tu senioři umírají hlady na ulici. Jsme bohatá a relativně slušná společnost a obecně vzato se tu žije velice dobře. To ale neznamená, že se společnost o znevýhodněné stará dostatečně a dostatečně inteligentně.

Vraťme se k modelu z ghetta. Je evidentní, že ty děti nemají stejnou startovní čáru, jako běžné děti z „majority“, jako naprostá většina dětí z „majority“. Až na jednotlivce s mimořádnou vůlí a mimořádným talentem dopadnou jako jejich rodiče – budou mít nekonkurenceschopné vzdělání, neseženou práci, budou bydlet improvizovaně až nedůstojně, postupně rezignují, propadnou té či oné závislosti, mnozí z nich budou mít děti velmi mladí, část z nich skončí ve vězení...

Můžeme se samozřejmě přít, nakolik si dospělí mohou za svůj osud, nakolik se mají a mohou vzchopit. A je pravda, že skoro každý – samozřejmě včetně nás samotných – může se svým životem udělat „víc“. Ale pravděpodobně se shodneme na tom, že děti za své rodiče nemohou a nic s tím nenadělají. A pokud jim nepomůže společnost, to jest my ostatní, bude se ten začarovaný kruh reprodukovat v dalších a dalších generacích.

Přitom dobře víme, jak pomáhat, nejsou to žádné velké objevy ani novinky. Je třeba pracovat s rodinou a dětmi od co nejranějšího věku. U nás přetrvává mýtus, že vše zachrání povinný rok předškolní docházky. Ten ale zachrání málo nebo nic, protože dítě má do té doby rozvinuto či nerozvinuto už mnoho základních schopností a návyků. A je třeba těm rodinám dát naději na změnu – práci a bydlení. Jinak se z toho prostě nedostanou. Nemají šanci. Skoro nikdo by to za těchto podmínek nedokázal...

Umíme si pomáhat?

Nechat žít děti v ghettech v beznědějné situaci, neodpovídá ani bohatství naší země, ani idejím, na kterých stojí moderní evropská společnost, ke kterým se hlásíme. Ale je možné se na tu pomoc dívat i jinak, čistě pragmaticky, ekonomicky.

Zhruba před osmi lety vyčíslila studie Světové banky, což nejsou žádní romantičtí romofilové, ztráty české ekonomiky plynoucí z nedostatečného vzdělání romských dětí na 16 miliard korun. Každý rok. Ty nevzdělané děti, které po „zvláštní škole“ sotva umějí číst a psát prostě v dospělosti nebudou vytvářet žádné hodnoty, nebudou platit daně a naopak budou pobírat různé typy dávek. Jistě je možno diskutovat o tom, kolik je to miliard a je možno nasadit jinou studii s jinými čísly.

Jisté je ale to, že stávající situací trpí Romové a trpí i „majorita“. „Oni“ se protloukají v nedůstojných podmínkách a čím dál víc nenávidí společnost, ve které žijí a nevidí žádné východisko. „My“ se jich čím dál víc bojíme, máme pocit, že na ně doplácíme, že „oni“ mají zvláštní práva, že jsme oběťmi politické „hyperkorektnosti“ a nesmyslné pozitivní diskriminace, nevíme si s „nimi“ rady...

Je pravděpodobné, že ke stejnému závěru dospěje paradoxně neoliberál i příznivec multikulturalismu, „klausovec“ i „právdoláskař“, „romofil“ či xenofob: Nedává to žádný smysl. Všichni takhle strádají.

Vyplatilo by se začít si pomáhat.

Přečteno: 1455x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Vzdělávání, Inkluzivní vzdělávání, Ghetta, Integrace



HLAVNÍ ZPRÁVY

Starostka obce Veltěže Věra Posledníková a vyhořelý dům rodiny Přibylových (FOTO: ROMEA TV)

videoVIDEO: Obec Veltěže na Lounsku vyhlásí veřejnou sbírku jako pomoc romské rodině, které vyhořela v pátek část domu

19.5.2020 15:02
Obec Veltěže na Lounsku vyhlásí veřejnou sbírku jako pomoc pro romskou rodinu, které vyhořela v pátek 15. 5. 2020 velká část domu. Obec na sbírkový účet vloží počáteční vklad 5 tisíc korun. Uvedla to v rozhovoru pro romskou internetovou televizi ROMEA TV starostka obce Věra Posledníková.
 celý článek

Jan Cina

Herec Jan Cina kvůli romskému příjmení narazil při hledání bydlení. „Byl to šok,” říká

19.5.2020 13:25
Jan Cina je dvaatřicetiletý populární český herec. Jeho otec je Rom, rodina z části pochází z východního Slovenska. Přestože on sám říká, že se svým romstvím nikdy neměl problém - zejména proto, že to na něm není na první pohled poznat - setkal se nedávno s tím, čemu v Česku čelí řada Romů. Při hledání bydlení se ho totiž realitní makléř na základě jeho příjmení zeptal, zda není Rom a dodal, že by s tím mohli mít majitelé problém.
 celý článek

Obyvatelé ubytovny v ulici Klíšská. (FOTO: ROMEA TV)

Romská rodina z ústecké ubytovny uspěla u Nejvyššího správního soudu, spor se po dvou letech vrací před krajský soud

19.5.2020 11:15
Nejvyšší správní soud (NSS) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, na který se v létě 2018 obrátila jedna z romských rodin vystěhovaných z ústecké ubytovny, která byla uzavřena po vyhlášení tzv. "bezdoplatkové zóny" na území města Ústí nad Labem. Žalobou namířenou proti městu rodina namítala, že došlo k nezákonnému zásahu do jejich práv, a rovněž požádala soud o zrušení opatření, kterým byla "bezdoplatková zóna" vyhlášena. Krajský soud žalobu odmítl, Nejvyšší správní soud nyní rozhodl, že to bylo nezákonné.
 celý článek

 
www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo