Miroslav Klempar: Nečekejte, až vám někdo dá svobodu, o svobodu si musíte říct vy sami

Včera jsem pochopil, v čem je hlavní podstata toho, proč je situace Romů taková, jaká je - a i když víme předem, co je špatně, nedokážeme to napravit.

Začnu ale od začátku. Jeli jsme s manželkou z „nákupu v shoping parku“ a po cestě domů jsem zastavil vedle náměstí u potravin a vysadil dceru. Manželka řekla, že si koupí čokoládu. Pak ale poznamenala, že tu, co chce, tam nemají, ale že ji mají támhle, a ukázala rukou do dálky. Vyjel jsem směrem domů (opačným směrem, než ukázala), a manželka nic neřekla. Až když jsem byl skoro u našeho domu, tak jsem si vyslechl spršku jízlivých poznámek typu „to je vidět jak mě máš rád, atd.“ Hádka doma pokračovala, ale to není pro nás teď podstatné. Důležité je, co se stalo.

Kdyby, už při odbočování opačným směrem „řekla“, že jedu špatně a domáhala se odvozu do jiného obchodu, tak bych jí určitě vyhověl. Ale ona byla potichu a terpve až už bylo do obchodu daleko, tak začala nadávat a stěžovat si. Neudělala ale nic pro to, aby tato situace nenastala.

Stejné je to s Romy a i s takzvaným aktivismem Romů. Každý aktivista dokáže vyjmenovat několik oblastí, ve kterých jsou Romové diskriminováni. K tomu dodat stovky konkrétních případů. Kamarád René včera napsal na Facebooku: „Každý si umí jen stěžovat, ale pro nápravu neudělá nic“. V jádru je to pravda, ale není to tak jednoznačné. Znám také spoustu Romů, kteří se hodně snaží zlepšit špatnou situaci, ale řeší většinou stav, který vznikl po nějakém rozhodnutí, nebo po nějaké zákonné úpravě.

Je ale opravdu málo Romů, co se snaží problém řešit dříve, než nastane. Proto panuje nesoulad mezi Romy a členy Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Ti se snaží pracovat na návrzích „budoucích“ zákonů a vyhlášek a je jim vytýkáno, že se nezajímají o „současné“ problémy Romů.

Většina nedorozumění pramení z neznalosti pravomocí Rady a možností nevládního sektoru a z mylného očekávání. Takzvaná „pomoc“ Romům se pro někoho zúžila jen na materiální zajištění chudých Romů a i když několika Romům pomůžou, další pak i vinou špatné legislativy do chudoby upadnou. 

Vraťme se ale k mému sporu s manželkou a pokusme se vyvodit z něj poučení. Samozřejmě si nemůžeme jen stěžovat. Ale zase nemůžeme s tím úplně přestat. Nemůžeme se omezovat jen na kritiku „současných“ problémů, ale musíme se soustředit také na „budoucí“ problémy a zajímat se o to, co tyto problémy předurčuje.

Kolik Romů se vyjadřuje k budoucí „Strategii  romské integrace pro rok 2020 – 2025, dokud je na to čas? Nebo budeme nadávat až potom, co bude schválena a aplikovaná?

Kolik Romů se zajímá o změny vyhlášek v jejich obci? Týkají se přece i jejich života. Nebo se budou zajímat, až se obec rozhodne a schválí, že zbourají jejich dům? To už je většinou pozdě. Kolik Romů nadává na segregované školy, že se tam jejich děti neučí a že z nich nic nebude, ale přesto další rok zapíšou své další dítě na stejnou školu.

Uvědomit si špatné věci je první krok k jejich zlepšení, ale nesmíme zůstat jen u kritiky. Musíme pracovat na jejich zlepšení. Nebo budeme zase čekat s čím „oni“ přijdou, abychom to mohli zase jen kritizovat?

Proto i já nebudu jen nadávat a stěžovat si, a plánuji se o tyto „budoucí“ věci zajímat a snažit se je řešit. Nezvládnu to ale sám, budu k tomu potřebovat součinnost vás, Romů a romských spolků a organizací na všech úrovních.

Nemusíme být ve všem jednotní, ale můžeme ve všem spolupracovat. Jen tak budeme schopni řešit nejen věci přítomné, ale i ty budoucí.