romea - logo
19. října 2019 (sobota)
svátek má Michaela
Loading
rozšířené vyhledávaní

Radka Steklá: Dvakrát měř, jednou řež aneb slovenské Tour de Roma

Praha, 9.8.2012 16:28, (ROMEA)
Ilustrační foto: Lukáš Houdek
Ilustrační foto: Lukáš Houdek

Osm set romských osad na Slovensku je příliš velké číslo na to, aby zůstalo bez povšimnutí, stejně jako životní podmínky nemalé části Romů v nich, které jsou o poznání horší než u tamní neromské populace. O tom není pochyb. Kdyby tomu tak nebylo, patrně by v půli července nevznikla iniciativa slovenských opozičních poslanců za Hnutí Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti Igora Matoviče a Alojze Hliny nazvaná Tour de Roma. Nespokojenost obou pánů s tím, jakým směrem se ubírá společenské klima vůči Romům na Slovensku a s laxností, jakou dosavadní vlády k situaci přistupovaly, zvedla oba jmenované z poslaneckých křesel, aby se namísto toho na pět dní vydali za lidmi, jichž se neutěšený stav přímo týká.

Až potud se zdá být vše v pořádku. Nerovnováha mezi životem obyvatel romských osad a okolní majoritou je zjevná, už jen samotný zájem činitelů vlády i opozice by měl tedy být vítán. Přesto ale akce vyvolala vedle potlesku i kritiku. Taková bývá dvojí forma odměny, která obvykle čeká na kohokoli, kdo se tomuto tématu rozhodne jakkoliv věnovat a cokoli v tom činit. Snažila jsem se proto od počátku vnímat věc nezaujatě a dát šanci těm, kteří – jak tvrdí – chtěli na vlastní kůži poznat dlouhodobě systematicky neřešený problém.

Pominula jsem způsob, který oba muži zvolili, a který mi pro absenci respektu k lidem, jejich soukromí a domovům, v nichž se má celá akce odehrávat, vadil. Pominula jsem to, že nikdo (a tudíž ani veřejný činitel) nemá právo s takovou samozřejmostí vstupovat do míst, která jsou jeho obyvateli vnímaná jako osobní či intimní prostor, a očekávat automatické přijetí. Snažila jsem se vidět rozdíl v tom, jak k romských osadám přistupují cestovní agentury a tito dva poslanci. Pominula jsem lehký závan populismu, který je obzvlášť v tomto tématu velmi častým záměrem jednání. A konečně jsem odhlédla od naivity a snadnosti celého plánu porozumět za pouhých pět dní situaci romských osad na Slovensku, které přitom mají tak spletitou historii vzniku a trvání. Nějak se přeci musí začít, každý není odborník na slovo vzatý a snaha mluvit s lidmi, kteří se v kritizovaných podmínkách rodí a umírají, je ocenitelná a nesamozřejmá.

Ovšem již čtení tiskové zprávy (zde) zveřejněné pár dní před tím, než Matovič s Hlinou nastoupili do vypůjčeného karavanu směr romské osady, a 14bodového návrhu řešení (zde), co avizované poznávání na vlastní kůži přineslo, dalo tušit, že kritika smělé Tour de Roma je na místě.

Před odjezdem se poslanci vyjádřili, že chtějí „jít mezi lidi, hovořit s nimi, spát a jíst tam kde oni“, za čímž můžeme spatřovat třeba i výraz vstřícnosti a naslouchání. Hned dalšími výroky ale dali najevo, že mají o věcech předem jasno, hodlají Romům promluvit do duše (byť možná přátelsky a s dobrým úmyslem) a že celá akce má jejich úhel pohledu spíše potvrdit než rozšířit, poopravit či zcela změnit. Jak jinak si vyložit prohlášení, že „chtějí Romům osobně povědět, že jediná cesta ze situace, v které se nacházejí, je jejich skutečný zájem o práci, že peníze už nemohou být na poště, ale za práci, nebo že za chození do školy už nemůže být odměna, ale spíše za nechození trest“?

Jednak tím o práci neříkají nic, co by řada Romů (ne všichni samozřejmě) ve slovenských osadách dávno nevěděla, ale pro nekvalifikovanost, vysokou nezaměstnanost či upřednostnění neromského pracovníka naráží taková snaha na vnější limity. A co jiného než skutečný zájem o práci je vysoký počet romských mužů, kteří odjíždějí na sezónní práce do Čech? Při jedné z mých letních návštěv nejmenované východoslovenské osady například v roce 2005 byli téměř všichni dospělí a práceschopní muži odjetí v České republice, zatímco řada žen vylepšovala svůj rodinný rozpočet „chozením na aktivačné“. Další potkávám nejen v pražských ulicích na výkopových pracích, ale i v pravidelném pátečním vlakovém spoji Praha-Košice. Takže ano, jistě, mnohým Romům stav nezaměstnanosti a závislosti na snadném zdroji financí ze sociálního systému vyhovuje (nebo si už zvykli), řadě dalších ale nikoli a někteří se pak snaží situaci řešit po svém, i když třeba za cenu delšího odloučení od rodiny.

Konečně oblast školství, kterou si pánové pro ukázku svého předem hotového postoje zvolili, není rovněž šťastně popsaná. Poukazují nicméně na systém (jehož podrobnosti a pravidla fungování bohužel neznám) vytvořený a podporovaný shora, jenž má patrně za cíl pozitivním nástrojem motivovat romské rodiny, aby dohlédly na docházku svých dětí do škol a zvýšily tím pravděpodobnost, že jejich potomci v budoucnu naleznou práci (dodejme, že jen tehdy, budou-li tomu nápomocny i další okolnosti na straně státu). Lze samozřejmě diskutovat o vhodnosti a účinnosti finančních odměn, ale nelze spatřovat vinu pouze na straně rodičů a zastírat či zamlčovat další faktory – například segregaci Romů ve školství, která pro romské žáky nepředstavuje ani tak postup na další stupně vzdělávacího procesu jako spíš vstupenku mezi dlouhodobě nezaměstnané či přesněji nezaměstnatelné osoby. Pociťovaný dvojí metr a zvláštní zacházení (a to nejen ve školách) taky asi nepůsobí na řadu romských obyvatel jako něco, co by je motivovalo ke spolupráci, když ne přímo k chuti být součástí slovenské společnosti.

Také můžeme diskutovat o tom, když už oba poslanci nahlíží na situaci tak kriticky, kde leží kořeny toho, co jim (a jistě nejen jim) tolik vadí – o tom totiž v celém prohlášení ani slovo, kromě pochopitelné kritiky předchozích vlád. Jen povrchní, pohodlný a neznalý (či odmítající znát?) názor může mít ten, kdo se domnívá, že to Romové jsou ti, kdo si zvolili způsob, jak si lehnou. Neboť příběhů, kterak se jednotlivé rodiny snažily dostat z prostředí osad, ale obce a úřady jim systematickými kroky v tomto úsilí zabránily a vypoklonkovaly je zase zpět, není málo. Stejně jako není málo Romů, kterým se v osadě (navzdory jejím podmínkám) žije dobře, protože se tu mohou cítit jako lidé, nikoli jako osoby druhého řádu, za jaké platí v mnoha situacích v majoritní společnosti.

Pojďme se ale blíže podívat na některé postřehy a návrhy, které jsou výsledkem pětidenní cesty.

1) Nepodchycením výchovy dítěte od počátku necháváme děti nezodpovědných a neschopných rodičů běhat do sedmi let po ulici. Takové dítě skončí zpravidla ve speciální třídě či škole.

Ponechme stranou způsob hodnocení některých romských rodičů, kteří si vysloužili od poslanců hanlivou nálepku. Jednak nemá nikdo právo hovořit někomu do výchovy, jednak to, že dítě nenavštěvuje mateřskou školu, netráví čas na obecním hřišti či nedělá cokoli jiného (smysluplného?), co dělá řada neromských dětí, neznamená, že jeho výchova není podchycena – ano, může být jiná v závislosti na kultuře, prostředí, apod., ale to ji ještě nečiní lepší nebo horší než tu, kterou znají poslanci. Na to by ale oba muži museli mezi romskými rodinami strávit podstatně více času, aby zjistili, jak nespravedlivé bylo jejich mínění. Můžeme ovšem diskutovat o tom, proč se romské děti mnohdy již v první třídě ocitají mezi zaostávajícími a jak jim pomoci jejich handicapy (zpravidla jazykové, znalosti na základě jiné životní situace apod.) překonat a zvýšit šanci na vzdělávání v běžných, nikoli speciálních školách či třídách.

O tom ale bod č. 1 nehovoří, stejně jako nedodává, že dochází i k pozdějším odchodům romských dětí do speciálních škol, které s pojetím výchovy nemají už vůbec nic společného. Ne vždy jde totiž jen o vůli rodičů, i když i ta je s ohledem na jejich zkušenosti či přesvědčení, co je pro psychiku jejich dítěte nejlepší, pochopitelná. Jsou to často samotné školy, pedagogové, neromští rodiče či diagnostické poradny, které se již v mnoha zdokumentovaných případech postarali o to, aby romský žák či žačka nebyli vzděláváni v hlavním vzdělávacím proudu. O tom bylo již mnoho napsáno – sice o situaci v ČR, praxe na Slovensku však patrně nebude o mnoho lepší.

2) Nastavením sociálního systému finančně motivujeme děti ze sociálně slabých rodin, aby okamžitě po ukončení povinné školní docházky školu opustily a začaly raději pobírat sociální dávky, neboť je to pro rodinu finančně výhodnější.

Dávám za pravdu, že nastavení sociálního systému je mnohdy nemotivující k výkonu zaměstnání. Tak jednoduché to ale zase není. Jednak se na sociální systém můžeme dívat jako na prostředek, kterým stát kompenzuje to, co nebyl v minulosti či dnes není schopen některým svým občanům zajistit (například nesegregující vzdělávání, možnosti zaměstnání pro handicapované, apod.). Jednak si jím vykupujeme sociální smír – nebýt toho, naše země i Slovensko by patrně řešilo tvrdší oříšky než je nezaměstnanost Romů. Toliko zjednodušeně k sociálnímu systému obecně.

Jeho nastavení může mít různé podoby. Nechť je sociální systém ještě přísnější, pokud ale předem budeme schopni zajistit to, aby romští žáci nebyli programově odsouváni do zvláštních škol, kde se jim dostává neplnohodnotné základní vzdělání. Pokud budeme sto zaručit, že i ve slovenské společnosti může být většina romských dětí samozřejmou a chtěnou součástí základních škol, a že v případě problémů nastoupí v prvé řadě individuální pomoc a snaha dovzdělat dítě řádně, nikoli ho sesadit do horší školy. Pokud bude v našich silách a možnostech garantovat, že i absolvent Rom či Romka bude mít reálnou šanci získat zaměstnání bez ohledu na jeho příslušnost. A pokud budeme moci zaručit, že to jsou cíle, nad kterými se společnost shodne a bude je podporovat.

V opačném případě, tedy nebudou-li přichystány podmínky, jichž se romské děti mohou pevně chytit, povedou změny v sociálním systému nikoli k větší chuti absolventů nechat se zaměstnat, ale ještě k většímu sociálnímu propadu. Nedosáhnou-li na práci dnes, nedosáhnou na ni pravděpodobně ani poté, co budou mít v kapse o pár stovek míň (alespoň část z nich určitě ne).

3) Vzdělávací, sociální a právní systém, který nechrání učitele před agresivním a vulgárním jednáním individuí, je nemocný a způsobuje výraznou demotivaci kvalitních učitelů učit děti z problémových rodin.

Tento bod je obzvlášť ukázkou smýšlení jeho autorů. Staví na jednu stranu bezproblémového pedagoga a na druhou problémové dítě. Ale není snad škola místem, kde se potkává vyškolený a vzdělaný personál s mladou, a tedy ještě mnoha věcí neznalou generací, jíž má pomáhat poznávat svět? A neměl by si tedy tento personál z povahy své profese vědět rady i s dětmi, jejichž chování překračuje normy?
Uznávám, že profese učitele je navýsost náročná a sejde-li se více obtížných faktorů, ne každý v takové situaci obstojí. Z jakého důvodu si ale autoři nekladou otázku, PROČ se tak některé děti chovají – i naprostý laik vypočítá alespoň pár možností. Jak to, že si některý pedagog umí poradit a situaci zvládá, naopak se ještě snaží dojít k příčině takového chování, a jiný ne? Neznamená to, že kvalita pedagoga není tak samozřejmou výbavou, jak autoři bodu míní? Že dobrý pedagog ví, zatímco horší pedagog je bezradný a zoufalý? A konečně, že chyba může být i v tom, jak se k danému dítěti chová konkrétní učitel a jaké zrcadlo mu tedy dítě nastavuje?

Nejsem pedagog, ale ve školství se přesto jako lektor pohybuji – často tedy potkávám inspirativní učitele, u nichž bych byla ráda, kdyby jednou vzdělávali i mé děti, a bohužel i takové, které přestože se specializují na vzdělávání romských dětí, nemají problém hovořit o nich jako o dementech, případně dávat najevo povýšený tón. Je těžké pak do takové školy chodit rád.

4) Systém, který umožňuje v hotovosti vyplácet nezodpovědným rodičům příspěvek při narození dítěte bez vázanosti na konkrétní účel, je zvrácený. Takový příspěvek nezodpovědní rodiče nepoužijí na pokrytí potřeb dítěte, ale jen potřeb vlastních.

Odhlédněme tentokrát od opětovného automatického operování s pojmem „nezodpovědný rodič“, u něhož navíc autoři nepodávají vysvětlení, jakou osobu si pod ním představit. Na čem ale staví své tvrzení, že takový rodič raději naloží s penězi ve svůj prospěch než ve prospěch kojence? A pokud existuje reálný podklad pro takovou domněnku, jakého počtu se týká, že se autoři odvažují tak nebojácně generalizovat? Ještě dále, pokud by už takový příspěvek měl být omezován jednáním rodičů, jak si autoři představují, že ho budou úřady měřit a určovat? Nemluví z obou poslanců spíše často reprodukovaný (a pro většinu Romů také velice lichý) stereotyp, že si romské rodiny pořizují více dětí kvůli sociálním dávkám či snad příspěvku na novorozence? Mají-li snad autoři na mysli reálné patologické jevy jakými bývá v podmínkách sociálního vyloučení například gambling, alkoholismus a další, pak by měly nastoupit spíše orgány sociálně-právní ochrany dětí a ty situaci individuálně řešit ve prospěch dítěte i celistvosti rodiny. To však lze z pouhých dvou nekonkrétních vět autorů těžko soudit.

Nevím, za jakých podmínek se přidělují tyto peníze na Slovensku, v České republice na ně ale mají nárok pouze rodiny nedosahující určité výše svých příjmů – je snad někde dokázaná korelace mezi materiálním standardem rodiny a nezodpovědností? Takovým lidem může jednorázový příspěvek výrazně pomoct v době, kdy pro narození potomka je rodinná pokladna zatížena více než obvykle. A ať už si za to pořídí cokoli, co rodina právě potřebuje (tedy nejen pleny či kočárek), je čistě její věc. Z vlastních zkušenosti z mnoha romských osad mohu říci, že krkavčích rodičů v nich není o nic více ani méně než v majoritní společnosti.

5) Systém společného posuzování osob v rodině finančně motivuje sociálně odkázané rodiče, aby neuzavírali manželský svazek a takto měli zabezpečenou vyšší sociální dávku.

Když se před pár lety bralo několik mých známých, zcela vážně zvažovali i možnost žít nesezdaně, neboť se to v případě narození dítěte finančně vyplatilo. Byla to alternativa, do níž navíc vstupuje čistě osobní rozhodnutí, chci-li či naopak nechci-li uzavřít svazek manželský bez ohledu na jeho (ne)výhodnost. Je snad jednání, které popisují autoři v případě Romů, v něčem jiné? A pokud jde o stejnou záležitost, nicméně ji někdo má tendenci hodnotit dvojím metrem, pak by měl čtenář přemýšlet spíše nad uvažováním obou poslanců než jednáním romských rodičů.

Mezi dalšími mě zaujal ještě jeden návrh, který by naši společnost rovnou vrátil o sto let zpátky. Podle Matoviče by bylo dobré, aby váha hlasu každého člověka nebyla úplně stejná. „Možná by závisela na tom, jak kdo do společnosti přispívá, ale to jsou ideje, které hned stopnou všichni ústavní právníci, kteří povědí, že je to protiústavní, protidemokratické.“ Díky bohu za takový zásah. A díky bohu také za to, že Matovičova myšlenka spatřila světlo světa. Více než předem popsané totiž vypovídá o tom, jaký člověk (a začíná se i zrcadlit proč) se vypravil do romských osad, aby spasil situaci. Doufejme, že nedostane tu možnost.

Přečteno: 1836x
 

Kam dál:

Štítky:  

Slovensko



HLAVNÍ ZPRÁVY

Chudinské ghetto (Ilustrační FOTO: Safranek-interia.eu, Wikimedia Commons)

Zpráva o stavu romské menšiny: V ČR bylo loni podle odhadů 830 ghett se 127.000 obyvateli

14.10.2019 11:21
V Česku existovalo loni přes 830 chudinských domů, ulic a čtvrtí. V těchto ghettech žilo víc než 127.000 lidí. Uvádí to zpráva o stavu romské menšiny za loňský rok.
 celý článek

Slavnostní předávání certifikátů v rámci stipendijního programu ROMEA (2018)

videoVYSÍLALI JSME ŽIVĚ: Slavnostní předávání certifikátů v rámci stipendijního programu ROMEA

10.10.2019 20:58, (AKTUALIZOVÁNO 12. 10. 2019, 22:00)
V pátek 11. října od 13 hodin proběhlo již čtvrté slavnostní setkání stipendistů podpořených v rámci Romského stipendijního programu pro romské studenty SŠ a VOŠ, který realizuje organizace ROMEA. Studenti byli slavnostně uvedeni do stipendijního programu v Brožíkově sálu na Staroměstské radnici, kde se setkali s pořadateli a sponzory programu. Stipendium letos získalo 69 studentů SŠ a VOŠ. Celou akcí zúčastněné provedl moderátor Lukáš Kotlár. Přímý přenos zajistila první romská internetová televize ROMEA TV. Krásné prostory pro tuto akci poskytl Magistrát hlavního města Prahy.
 celý článek

Cyril Koky

Cyril Koky bude kandidovat do Senátu za Pirátskou stranu v obvodu Kolín

10.10.2019 17:30
Ve volbách do Senátu bude za Pirátskou stranu v obvodě Kolín kandidovat Cyril Koky. Členská základna Pirátů ho ve volbách na internetovém fóru zvolila jednomyslně.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo