Šárka Vlková: Šanci na zaměstnání by měl mít každý, kdo chce pracovat

Česká republika se od zbytku EU, potažmo západního světa, příliš neliší - nezaměstnanost postupně stoupá. Kromě negativních dopadů na psychiku nezaměstnaných ovlivňuje poptávku, už tak sníženou krizí, tedy také příjem státu a HDP. Záhadou však zůstává, proč se na lodi, do které zatéká, ani nesnažíme ucpávat škvíry. Proč se na trhu práce zavírají dveře lidem, kteří by pracovali rádi. Máte tělesný nebo psychický handicap? Jste nekvalifikovaní nebo kvalifikovaní příliš? Etnicky odlišní? Jste rodiči na mateřské dovolené nebo po ní? Příliš mladí, příliš staří? Propadnete sítem. Jako ve škole, když jsme byli malí - kdo byl moc chytrý nebo moc pomalý, šel „jinam“ - “tam, kam patřil“.

Systém zaměstnávání hledí úplně stejným způsobem na rozmanitou skupinu lidí - kdokoliv má něčím ztížený výkon práce, není motivován, ale odsunut. Přitom by mohlo pomoci poměrně málo - systémově změnit přístup k uchazeči o zaměstnání. Úředník by měl důkladně zjistit dosavadní kvalifikaci a vzdělání, otypovat úroveň měkkých dovedností, tedy sebeprezentaci, komunikační dovednosti, schopnost práce individuálně i v týmu. V neposlední řadě také motivaci - zda je tu uchazeč jen na dva měsíce, protože již má slíbené zaměstnání někde jinde a potřebuje nějaké finanční prostředky nebo dostal výpověď a neví, co dál.

Tomu se v ideálním případě bude úředník věnovat pečlivěji. Při počtu dvou set klientů na jednoho pracovníka je však jakákoliv snaha o individuální přístup značně omezená. Zajímavou inovací bylo zavedení individuálního akčního plánu pro dlouhodobě nezaměstnané. Pokud se nevyplňuje pouze formálně, je zde částečná naděje, že by se i úřednické ledy mohly pohnout. Změnit se však musí především úředníkovo myšlení. Je naprosto nezbytné zvyšovat motivaci dlouhodobě nezaměstnaného vícero způsoby.

Úředník by měl navíc spolupracovat s ostatními městskými odbory. Jak můžeme zvýšit motivaci, když nevíme, co všechno se děje v klientově životě? Nezaměstnanost často nebývá ojedinělým problémem - ke každé osobě je nutné přistupovat individuálně a komplexně. Důkladná sociální anamnéza by měla být součástí každého vstupního pohovoru. Další nabídku rekvalifikací nebo projektů poradenství a profesionálního rozvoje vytvořily projekty z Evropských fondů - respektive celý operační program Lidské zdroje a zaměstnanost (část jejich prostředků však bohužel suplovala stát v rámci podpory sociálních služeb, které mají celkově směřovat ke zvyšování samostatnosti člověka). Troufám si však říci, že ani tento systém není nastaven v souladu s tím, na co má reagovat.

Předcházela vytvoření projektů analýza trhu práce? A pokud ano, může být projekt, od jehož vytvoření po zahájení uběhne mnohdy i rok, nastaven na aktuální situaci na trhu práce? Tak například celá jedna prioritní osa Evropského sociálního fondu byla zaměřena na takzvané slaďování profesního a rodinného života. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí je totiž péče o dítě významnou překážkou v nalezení a udržení zaměstnání. Stejně tak pro úřad práce. Minulý rok se jedna moje známá, která po mateřské dovolené nastoupila do zaměstnání a skončila jí smlouva na dobu určitou, šla nahlásit jako uchazeč o zaměstnání. Na podporu v nezaměstnanosti měla zákonný nárok.

Místo vyplňování potřebných formulářů se k ní však postavily dvě úřednice a velice ostře ji od úmyslu zaregistrovat se do evidence uchazečů odrazovaly - se slovy, jak si může dovolit zneužívat státní dávky dvakrát (vždyť má přeci příspěvek na rodičovství) a jak si může dovolit pracovat, když má tak malé dítě. Úřad práce jako nástroj tvorby aktivní politiky zaměstnanosti by měl navíc motivované uchazeče směrovat do odvětví, která jsou vládní politikou stanovena jako prioritní.

Šanci na zaměstnání by měl mít každý, kdo pracovat chce. A ten, kdo s oblibou používá okřídlené rčení o Romech, kteří prý “pracovat nechtějí“, měl by znát fakta. Z téměř 150 000 obyvatel sociálně vyloučených lokalit je až 85% Romů (avšak zdaleka ne každý Rom v nich žije). V těchto lokalitách je až 95% nezaměstnanost. Převažuje základní vzdělání - jako výsledek dlouholeté segregační politiky státu (je tedy hluboko pod celonárodní normou). S takovou výbavou mnohočetného znevýhodnění je téměř nadlidský výkon sehnat zaměstnání, které se finančně nerovná sociálním dávkám po odečtení nákladů na cestu.

Romy, kteří žijí v těchto lokalitách a na něž se společnost dívá skrz prsty jako na „flákače a lenochy“, na trhu práce diskvalifi kuje etnický původ, míra vzdělání, místo bydliště a úroveň zkušeností s jakýmkoliv zaměstnáním, nehledě na nepřítomnost jiných - pozitivních vzorů. Toto se nazývá plýtvání lidskými zdroji. Ještě si myslíte, že stát nemá kde brát? Stačí trochu investovat do motivování a podporovaného zaměstnání vícenásobně handicapovaných lidí. Pozitivní dopad na naši ekonomiku by na sebe dlouho čekat nenechal.

Autorka je výkonná ředitelka Profesní komory sociálních pracovníků, o. s., poradkyně v oblasti kvality sociálních služeb a fundraiserka o.s Romodrom.