Saša Uhlová: Ve světlíku tma

Tak jsem si tam postavila židli, takové pěkné červené dřevěné štokrle, které jsme doma používali právě k tomu, když jsme potřebovali někam dosáhnout. Jenže jsem na ně zapomněla a nechala je tam. Po nějaké době se po něm máma začala shánět. A já si uvědomila, že stojí na dně světlíku. Ale mlčela jsem, bála jsem se říct, kde je, že jsem to byla já, kdo je tam dal. Dnes už ani nechápu proč. Vždyť na tom nebylo nic špatného.

Po nějaké době se štokrlátko našlo, někoho napadlo nakouknout do světlíku. A všichni si lámali hlavu, jak se tam mohlo dostat. Nakonec dospělí došli k tomu, že to asi udělali estébáci, kteří nám v tehdejší době porůznu ztrpčovali život. Sedávali nám občas přede dveřmi, kontrolovali každého, kdo k nám přišel na návštěvu, sledovali mé rodiče všude, kam se hnuli.

Vysvětlení to bylo nepochybně dobré. Spustili ho prý z půdy, kde světlík končil. S ulehčením jsem štokrlátko vypustila z hlavy. Našel se viník, který můj sice malý, ale nevyřčeným přiznáním do obludných rozměrů nabobtnalý prohřešek odnesl. Estébákům to jistě nemohlo vadit, dělali přece mnohem horší věci a já jsem z toho byla venku. A okamžitě jsem to pustila z hlavy.

Vzpomněla jsem si na to až teď, když jsem přemýšlela o tom, jak strašně se hodí, když existuje nějaký univerzální viník, který může za všechno, co se stane. A je dobře, když se ten viník nemůže bránit, když to není nikdo konkrétní, s kým by nás mohli konfrontovat.

Takovými univerzálními viníky jsou dnes pro řadu Čechů „Cikáni“, kteří mohou za všechno to, co se české společnosti nedaří. A tak si mnozí Češi vážně myslí (nebo si to jen namlouvají? Bůh ví!), že za nevyrovnaným rozpočtem nestojí korupce, klientelismus a daňové ráje, nýbrž nějaké rodiny, které od státu pobírají dávky. A taky mohou asi za nízkou vymahatelnost práva, pomalu fungující soudy a samozřejmě za veškerou kriminalitu.

K takovým fantastickým projekcím a vytváření viníka, který může za všechno, hujersky přispívají mnohá média. Člověk to chápe, potřebují vydělávat a ono to nestojí mnoho práce psát štvavé články proti Romům a asi to i vydělává, jinak by to ti novináři nedělali. Jenže pak si řada lidí myslí, že když někdo někoho přepadne na ulici, je to vždycky Rom. Protože si o každém takovém přepadení, ba dokonce jako bonus i o těch, ke kterým nikdy nedošlo, můžeme dočíst v novinách nebo si o nich poslechnout v hlavních zprávách televize NOVA.

To je ten pravý důvod, proč patnáctiletý chlapec z Břeclavi, když vymýšlel co nejpravděpodobnější verzi události, která se asi nikdy nestala, připadl na to, že to byli Romové. Ani nemusel proti Romům cítit nenávist, řekl jen to, o čem věděl, že mu to ostatní uvěří. Musel se strašně divit tomu, co pak nastalo.

Kdyby to skutečně bylo tak, jak to vypadá z českých médií, prošlo by to nepozorovaně. Prostě další útok, kterých se denně přece děje tolik. Jenže jelikož se jedná o chiméru a mediální bublinu, tak se nastartovaly davy: "Teď už máme opravdový důkaz, že jsou to násilníci." A spravedlivé rozhořčení zaplavilo ulice města Břeclavi a stránky novin.

Poučení z příběhu ale není jen, že je špatné lhát. Děti a mládež budou asi vždy tajit své prohřešky před světem dospělých. Ostatně i dospělí si vymýšlejí. Základní problém leží jinde.

Ony ty davy, ale i ti pisálci na něco takového čekali. Někde v hloubi duše byli rádi, že se konečně ukázalo, kdo je ten špatný. Ale kdo to je? I kdyby nějací tři Romové někoho přepadli, nenesou za to ostatní Romové odpovědnost. Je to strašně jednoduchý princip, ale je hrozně složité, aby ho společnost dokázala přijmout za svůj.

Stejně jako já se nestydím za všechny ty etnické Čechy, kteří se dopustili nějakého špatného jednání, někoho zabili, okradli, týrali své děti…neměli by se Romové cítit vinni za to, co udělal někdo jiný. Byť to byl shodou okolností taky Rom.

Se svým schovaným štokrlátkem jsem tehdy ublížila hlavně sama sobě, kdybych se hned přiznala, mohla jsem si ušetřit zbytečné nervy. Petr se svými Romy ublížil nechtěně řadě lidí, romským rodinám, které se zas budou cítit v České republice o něco méně doma, to je jedna možná interpretace. Druhá je, že svou lží ukázal na jinou, mnohem větší lež.

Poukázal na falešný mýtus, na kterém se Češi snaží postavit svoje češství. A tím je představa, že my, etničtí Češi, jsme dobří, protože Cikáni jsou špatní. My nejsme odpovědni za stav této země, to ne my, to všechno oni. Když si to budeme hodně opakovat a pořád dokola to psát, budeme tomu věřit. Ale kam to povede?