Tomáš Ščuka: Vyznamenání od Miloše Zemana - jedovatý kalkul, nebo naivní nedbalost?

28. října proběhlo u příležitosti výročí vzniku Československa v rámci oslav také tradiční předávání státních vyznamenání z rukou prezidenta České republiky. Slavnostní ceremoniál každoročně oceňuje osobnosti, které svojí prací či činem významně přispěli do společenského, kulturního a občanského života naší společnosti.

Předávání započal ve svém úřadu Václav Havel, který se snažil, v duchu smysluplnosti celé akce, při této příležitosti oceňovat i občanskou část společnosti. V dobách jeho působení tak mezi vyznamenanými byli Milena Hűbschmannová (lingvistka a zakladatelka romistiky na FF UK) nebo Karel Holomek (romský aktivista). Bohužel, přístup současného prezidenta k těmto společenským událostem se od dobře zaběhnuté praxe dosti odlišuje.

Jako příklad uvedu opakované nepozvání některých rektorů, kteří byli v minulosti jako představitelé vysokých škol vždy váženými hosty oslav na Pražském hradu, a to často jen z důvodu odlišnosti názorů. Rok od roku se také mění seznam osob, které převezmou státní vyznamenání z rukou prezidenta Miloše Zemana.

Během svých téměř 7 let prezidentování ukázal, že rád využívá ze své pozice jakékoliv příležitosti, aby vyprovokoval k další mediální masáži, která ho obrovsky baví. Jeho postoje k takto vzniklým kauzám jsou pak nejčastěji prezentovány v pořadu Týden s Jaromírem Soukupem, kde má dostatek prostoru, aby všechny zainteresované kritiky včetně občanů odsoudil a zostudil. Jen ta proobčanská vůle mu dlouhodobě chybí.

Jistě se shodneme, že nemůžeme Miloši Zemanovi upřít schopnost dobrého rétora i jeho dlouholeté zkušenosti v politice. Mám však pocit, že ve funkci prezidenta není schopen zmíněné klady dostatečně využít. Naopak převládá mstivost a neprofesionalita, jež jen stěží odpovídá veřejnému vystupování prezidenta země. A vážně se nechci odkazovat na jeho zdravotní stav a hledat zde příčinu. Od některých občanů, i s ohledem na velké nesympatie k Miloši Zemanovi, to považuji za velmi nedůstojné a neztotožňuji se s těmito projevy.

Naopak se domnívám, že období stáří má na každého z nás jistý dopad. Mnoho znalostí a schopností již nejsme schopni dělat v té míře, na kterou jsme byli zvyklí. Funkce prezidenta, jeho vystupování navenek, dodržování všech protokolů a podobně, může být v jistém věku obtížněji zvládnutelnou každodenní činností, která sem tam, a to zcela přirozeně, vyvolá u člověka i hněv na své okolí.

Možná je čas zamyslet se nad chováním našeho současného prezidenta a přestat hrát jeho hru. Mediální pozornost je pak totiž přesně to, co sami podporujeme v jeho prospěch.

Státní vyznamenání Davidu Michajlakovi není proto nic jiného, než snaha prezidenta opět určitou skupinu obyvatel naštvat a vzbudit pozornost. Vždyť dotyčný se jen připletl do konfliktu dvou žen! Nevytáhl tonoucího z vody ani nezachránil dítě z hořícího domu. Pan prezident i celý jeho úřad jsou si moc dobře vědomi, že zde nejde o žádné hrdinství.

Na druhou stranu, v dnešním názorovém a hodnotovém společenském prostoru se na hrdinské činy už ani moc nehraje. Ocenit ale kohokoliv, kdo měl co do činění s údajně romskou konfidentkou, bude modernější a žádanější. Škoda jen, že nedošlo v Dubí k rasovým nepokojům… Zemanovo vyznamenání by bylo ještě viditelnější!

Opravdu je někdy rozumnější přemýšlet jako člen nejužšího týmu současného prezidenta, kde se rozhoduje o dalších strategických krocích vedoucích ku prospěchu Miloše Zemana.

Zapomněli jsme snad na milost Jiřímu Kajínkovi? Těch přešlapů byla už hromada a budou jistě narůstat v posledních letech prezidentského mandátu.   

Snad na závěr trocha optimismu a naděje při volbě nového prezidenta České republiky za tři roky.

Paľikerav tumenge.