romea - logo
11. srpna 2022 (čtvrtek)
svátek má Zuzana

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Ukrajinec není Syřan. Dvojí metr k uprchlíkům, česká pomoc i porušování pravidel v rámci dobra

15.7.2022 15:15
Romští uprchlíci z Ukrajiny na Hlavním nádraží v Praze - květen 2022 (FOTO: Lukáš Cirok)
Romští uprchlíci z Ukrajiny na Hlavním nádraží v Praze - květen 2022 (FOTO: Lukáš Cirok)

Evropské společenství zareagovalo na uprchlickou krizi z Ukrajiny až „impozantně.“ Když ze svých domovů utíkalo přibližně deset milionů Ukrajinců (přičemž podstatná část našla útočiště na území ukrajinského státu), tak věděli, že o ně bude v Evropské Unii patřičně postaráno. Podporu pak vyjádřily zejména státy střední Evropy, kde se to vzhledem k jejich odmítavému postoji k uprchlíkům ze Sýrie v podstatě ani neočekávalo.

Prakticky poprvé od roku 2001 došlo k aktivaci Temporary Protection Directive, a v zemích Evropské unie tak byla umožněna dočasná ochrana, přičemž v českém případě se jedná o vízum za účelem strpění pobytu. Ukrajinští uprchlíci tak byli ve státech Evropské unie nejen přijati, ale také měli díky svému pobytovému oprávnění možnost dočasného usídlení, možnost získat legální práci a také měli zajištěné sociální a zdravotní pojištění.

Obecně tak byl vůči ukrajinským uprchlíkům nastaven inkluzivní přístup a – jak se dalo očekávat – docházelo i k překračování jinak striktních pravidel. Každý žadatel o azyl by se měl například registrovat v zemi příchodu, tedy v první zemi Evropské unie při vstupu na její území, ale toto pravidlo nebylo dodržováno. Ukrajinští uprchlíci mohli překročit hranice v Polsku a registrovat se až v České republice, případně i jinde, a měli tak svobodnou možnost výběru země podle svých potřeb a přání.

Ukrajinec není Syřan

Inkluzivní postoj vůči uprchlíkům lze v evropské historii zaznamenat již v období před 2. světovou válkou i po ní, kdy z Československa i z jiných zemí utíkali uprchlíci do zemí západní Evropy. Podobně inkluzivní přístup byl patrný také během Jugoslávské krize v roce 1991, kdy lidé z Balkánu prchali do zemí střední a západní Evropy. Situace syrských uprchlíků však má již jinou historii – evropské státy nedokázaly poskytnout Syřanům podobné možnosti, přestože příležitost pro udělení dočasné ochrany samozřejmě existovala.

Zrovna ty státy, které nyní nejagilněji volají po přijímání ukrajinských uprchlíků, tedy Polsko a Česká republika, aktivně a účelově bránily přijetí Syřanů. Přitom se jednalo o osoby, které by zasluhovaly minimálně stejnou pozornost, jaká se nyní věnuje Ukrajincům. Je tak pozoruhodné, jak se polské a české společenství odklonilo od vyloženě xenofobních nálad ve prospěch akceptace ukrajinských uprchlíků (a to i navzdory početnosti uprchlické vlny).

Nutno však dodat, že ukrajinští uprchlíci mají určitý sociální, politický a ekonomický potenciál, který je obecně založen na percepci Ukrajinců a kterým se jejich postavení odlišuje od Syřanů.

Především je vstup Ukrajinců na trh práce vnímán jako benefit a tím pádem údajně nezatěžují sociální systém v zemích Evropské unie. To je však pouze snaha o legitimizaci postojů vůči Ukrajincům, protože podobně by se mohli vnímat i syrští uprchlíci. Idea o zaměstnávání Ukrajinců je však spojená i s tím, že Ukrajinci jsou dlouhodobě vnímáni jako levná pracovní síla.

Dalším benefitem jsou méně patrné převaděčské skupiny a díky tomu nejsou s ukrajinskými uprchlíky spojovány ilegální nebo pololegální organizace nabízející možnost překročení hranic evropských států. Toto je důležité, protože mobilita ukrajinských uprchlíků není ilegalizovaná jako v případě jiných uprchlických skupin a ani se s nimi nespojuje organizovaný zločin, neregulérní migrace nebo terorismus.

Ukrajinští uprchlíci se zároveň mohou opřít o znalosti cizích jazyků a v zemích imigrace mají příbuzné nebo diasporické organizace, které umožňují zapojení se do struktur společnosti a tím se mohou snižovat rizika integrace. Ukrajinští uprchlíci jsou tak obecně vnímáni i jako lépe integrovatelní.

Jako útěk z Československa

Ukrajinci jsou také etnicky i kulturně zahrnováni do rodiny evropských národů, jsou křesťané a – v neposlední řadě – jsou také koncovými uživateli evropských výrobků. Mají zkušenosti s komunismem a zejména na západní Ukrajině se profiluje silně protikomunistický, potažmo také protisovětský a protiruský postoj, a to je v souladu se zkušeností mnoha unijních národů.

Politické reakce tak vychází i z percepce společné identity. To samozřejmě není nijak přirozené, ale je to dáno historickým vývojem. Tato situace umožňuje pochopit, proč právě v Polsku našlo své útočiště mnoho ukrajinských uprchlíků, ale také nám to ozřejmuje, proč se polská vláda zdráhala přijmout byť jen jediného syrského uprchlíka – se Syřany totiž neexistuje společně vytvářená identita ani zkušenost.

Tato skutečnost nám také umožňuje chápat, proč polští občané obětavě poskytují Ukrajincům ubytování v polských domácnostech, anebo proč dobrovolně a altruisticky převáží ukrajinské uprchlíky pomocí svých osobních aut z ukrajinsko-polských hranic do polského vnitrozemí.

Právě na těchto základech je postavena solidarita evropských společenství. Spíše než snahu o univerzalistické prosazování lidskosti nacházíme solidaritu postavenou na historicky, etnicky, sociálně a kulturně udržované blízkosti. To samozřejmě ukrajinským uprchlíkům pomáhá, ovšem na druhé straně to také limituje možnosti pomoci jiným, kteří by měli mít stejné možnosti, ale kterým se pomoci nedostává.

Také Čechoslováci utíkající z komunistického zřízení do Německa byli vnímáni jako jedinci s liberálním a demokratickým smýšlením a to umožňovalo jejich akceptaci v západních zemích (jednalo se o tedy o prozápadně orientované uprchlíky, kteří se nesmířili s komunistickou orientací své země, a údajně tak byli nakloněni západním hodnotám).

Na základě etnicity

I nyní se ukrajinští uprchlíci prezentují jako Evropané s proevropským a demokratickým uvažováním a to také umožňuje jejich akceptaci v zemích Evropské unie. A to dokonce až do takové míry, že extremistické a populistické politické strany, rutinně hlásající nesnášenlivost vůči uprchlíkům, naprosto utichly a začaly se vyjadřovat ve smyslu solidarity s Ukrajinci.

Jinými slovy, jednoznačně inkluzivní postoj vůči ukrajinským uprchlíkům je více než patrný a i díky tomu se může přehlížet „porušování pravidel“ jako je opomíjení nutnosti registrace v zemi příchodu.

Porušují se však i více konvenční pravidla. Na základě Všeobecné deklarace práv z roku 1948 je stanovena nutnost individuálního posouzení každé žádosti o status uprchlíka a základním principem pro její pozitivní vyřízení by měla být oprávněnost obav před perzekucí nebo represí (jakkoliv se nám to může zdát ambivalentní) ze strany státních orgánů (jak bylo později upraveno).

Posuzování žádosti o status uprchlíka by tak mělo být ryze individuální, ovšem v současnosti se status uprchlíka uděluje skupinově, a to na základě etnicity. Tato situace obzvláště vyniká ve srovnání s romskými uprchlíky nebo s africkými a indickými studenty.

I tito lidé utíkají před válkou na Ukrajině, a měli by tak mít stejné možnosti jako nositelé ukrajinské etnicity. Ovšem afričtí a indičtí studenti i Romové měli po začátku současné války značné problémy (nejen) s překročením ukrajinských hranic, protože nebyl vůči nim uplatněn inkluzivní postoj z důvodů (nejen) etnické jinakosti.

Obecně však není skupinové udělování uprchlického statusu na základě předpokládané historické, etnické, sociální a kulturní blízkosti výjimečné, protože i jinde měli uprchlíci možnost skupinové ochrany díky své etnické (nebo jiné) identitě – ať se již jedná o Súdánce utíkající do Ugandy nebo o Rohingy směřující do Bangladéše. Samotná legitimizace udělování skupinové protekce se může lišit, ale vždy je přítomna komponenta historické, etnické, sociálně, anebo kulturně konstruované blízkosti.

Rusko, pohrobek SSSR

Vyzdvihl bych ovšem jednu blízkost – ideologickou, kterou považuji za velice významnou. Ukrajinští uprchlíci utíkají před režimem, který je rétoricky spojovaný se Sovětským svazem, a to nejenom ze strany evropských států, ale také ze strany samotného režimu.

Sám prezident Ruské federace jednoznačně odkazuje na rozpad Sovětského svazu jako na velikou geopolitickou chybu, anebo dokonce tvrdí, že Lenin vytvořil Ukrajinu. Tím se utvrzuje návaznost na sovětskou historii, přičemž lze uvažovat, že se historie Ruska a Sovětského svazu spíše nikdy pevně neodloučily, než aby se nyní znovu utvářely společné styčné plochy.

Ruský režim však uplatňuje sovětské poslání nejen rétoricky, ale také samotnými činy, protože politiku deportací Ukrajinců do neobydlených částí východní Sibiře praktikoval již Josif Stalin po druhé světové válce a také zamýšlené začlenění Ukrajinců do ruského národa měla ve svém cíli už sovětská národnostní politika.

Rusko bylo i dříve vnímáno jako pohrobek Sovětského svazu a stále mělo stigma nepřítele, ale současné přihlášení se Ruska k ideálům sovětského režimu jenom naplňuje a podtrhuje toto dogma. I proto je Rusko v očích mnoha Evropanů přirozenějším nepřítelem než Asadův režim nebo vojenská junta v Barmě a útok na Ukrajinu je vnímán jako útok na prozápadně orientovaný stát, který se snažil o začlenění (snad s výjimkou některých prezidentů a vlád) do prozápadních vojenských a ekonomických struktur.

Závěrem lze říci, že se evropské společenství staví inkluzivně vůči ukrajinským uprchlíkům a to je postaveno na specifickém vnímání jejich identity. Ačkoliv Všeobecná deklarace lidských práv hovoří o univerzálním přístupu k uprchlíkům bez ohledu na jejich etnický původ nebo náboženské cítění, ve skutečnosti jsou tyto atributy silně přítomné a určují přijetí nebo nepřijetí konkrétní uprchlické skupiny.

Jednání s uprchlíky se totiž univerzalisticky nereplikuje, jak se píše ve Všeobecné deklaraci lidských práv, ale patrný je vždy partikulární vztah ke konkrétní skupině uprchlíků. Pokud je hranice určité skupiny vnímána jako vzdálená, pak mohou být postoje vůči uprchlíkům odmítavé, ovšem pokud je tato hranice vnímána jako blízká, pak může docházet k inkluzivnímu postoji a k přijetí.

Vůči uprchlíkům existuje ve skutečnosti dvojí metr a ukazuje to také na skutečnost, že politika vůči uprchlíkům je obecně diskriminační.

Článek vznikl pro Ústav Nezávislé Žurnalistiky což je nezávislá, nezisková organizace – zapsaný ústav. Zabývá se poskytováním informací, zpravodajstvím a žurnalistikou. Články, analýzy či datové výstupy nabízí všem bez rozdílu k použití za předem daných podmínek.
Luděk Jirka, Hlídací pes
Přečteno: 996x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Ukrajina, Migrace, Uprchlíci, Rasismus, Diskriminace, Rusko, Válka



HLAVNÍ ZPRÁVY

 

Další články z rubriky







..
romea - logo