Věra Roubalová Kostlánová: Ubytovny jsou ještě větší líhní problémů než bývaly uprchlické tábory

Ve středu 6. 2. 2013 sedíme v Praze kolem velkého „kulatého stolu“. Jsou tu policisté,  soudkyně, psychoterapeuté, sociální pracovnice, pracovnice OSPOD (sociálně-právní ochrany dětí), zaměstnanci pomáhajících občanských sdružení. Všichni společně se snažíme řešit složitý sociální, zdravotní i vztahový problém v jedné rodině, který vyústil v domácí násilí. Všichni se na tomto setkání, které svolalo Intervenční centrum Praha, snažíme najít nejcitlivější a nejsprávnější řešení pro všechny členy probírané rodiny. Je za tím veliké úsilí, dobrá vůle, mnoho vynaložených lidských sil i finančních nákladů.

Najednou se mi vybaví ostravská ubytovna v Cihelní ulici, kde jsme byli s mým mužem Františkem a kolegyní Martinou před třemi dny. Žijí tam Romové donucení odejít z Přednádraží a odjinud z Ostravy v naprosto nedůstojných a ponižujících podmínkách. Když jsme do ubytovny vkročili, hned se mi vybavily uprchlické tábory, kam jsem dlouhé roky jezdila jako sociální pracovnice Poradny pro uprchlíky. I tam, jako v ostravských ubytovnách, žily rodiny uprchlíků v jednom pokoji, měly společné záchody a jednu kuchyňku pro všechny pokoje na patře. I tam byla snaha odstranit z pokojů elektrické zásuvky, jako je tomu na další z ostravských ubytoven. Uprchlíci z těchto táborů věděli, že jejich dlouhé čekání jednou skončí a oni budou muset odjet do své země (azyl dostávali jen minimálně).

Lidé v ostravských ubytovnách však nemají skoro žádnou naději na změnu svého bydlení a života. Majitelům ubytoven platí za jeden pokoj pro rodinu obrovské nájemné (3,5 tisíce měsíčně za jednoho dospělého a 2 tisíce za dítě). Část zaplatí stát prostřednictvím doplatku na bydlení, část platí lidé sami z dalších dávek (když mají práci, tak z výplaty) a na obživu jim zbývá minimum. Na ubytovně je úplavice.

Ano, je to opravdu líheň problémů. Zde na těchto ubytovnách vyrůstají malé i dospívající děti v bídě, nevidí své rodiče pracovat (práce téměř není k sehnání, zvláště pro Romy) a tak se to ani nenaučí. Bída, nespokojenost a život bez domova ústí v rodinné hádky a agresivitu, případně krádeže, prostituci, drogy či hrací automaty.

Majitelé ubytoven na Romech vydělávají. Romové, pokud hledají slušnější bydlení, narážejí často na ještě bezohlednější podnikatele, s ještě většími nároky na kauce a nájmy. A město Romy vytěsňuje ze čtvrtí, kde existují větší podnikatelské záměry. Je to koncentrace problémů, které se už líhnou - a brzy se vylíhnou do nepředstavitelných problémů, na které nebudou stačit žádné kulaté stoly.

Vrátila jsem se zpět ke „kulatému stolu“ do Prahy, ale Ostrava se mi stále sama připomínala. Najednou jsem byla nevýslovně vděčná Kumarovi Vishwanathanovi a jeho lidem ze sdružení „Vzájemné soužití“ za naději, kterou svou vytrvalostí dávají. S Romy, kteří přes dvacet let žili na Přednádraží, se snaží jeden dům opravit a udržet jej pro bydlení. Je to symbol dobrého přístupu k lidem, který je příkladem pro druhé. Na rozdíl od ubytovny je tu cítit, i s vypnutou elektřinou, pocit domova.  

Právě když jsme v tomto domě byli na návštěvě, tak se Kumar dověděl, že mu MPSV nedá peníze na jeden z důležitých projektů terénní práce, v němž pracuje smíšený, romsko – gádžovský tým. Ten pomáhá obětem lichvy, likvidovat na ubytovnách žloutenku, úplavici, štěnice, udržuje dobrou spolupráci s policií, pracuje s dětmi atd.

Nemohu tomu uvěřit. Stát nepodpoří úsilí o řešení problémů a líhně mnoha dalších rostoucích problémů mu nevadí. Volám Kumarovi a podporuji ho v jeho snažení. Je neuvěřitelné, kolik let již zvládá státní i místní nevstřícnost. Naštěstí má kolem sebe i dobré lidi.

Pošlu alespoň trochu peněz iniciativě SOS Přednádraží. Jde o mladé lidi z celé republiky, kteří tento problém nahlížejí stejně jako já, proto se jím zabývají. Podobných aktivit je v republice více. Velmi je obdivuji, neboť se zastávají slabých, které do bezmocné situace dostávají obchodníci s bídou. Čím dál víc si uvědomuji, že si musíme pomáhat co nejvíce my dole navzájem.