Viktor Elšík: Řidiči autobusu pro ukrajinské uprchlíky odmítli odvézt romské matky s dětmi utíkající před válečným konfliktem

Zdá se, že můžeme být právem pyšní na bezprecedentní vzedmutí solidarity s napadenou zemí a rozsáhlou pomoc ukrajinským uprchlíkům ze strany české vlády, firem, neziskových organizací a především zástupů obyčejných lidí, včetně nemála těch, které váleční uprchlíci z geograficky a kulturně vzdálenějších zemí, pro jistotu jinak pojmenovaní („migranti“), děsili. Než se však začneme sami nad sebou příliš dojímat, je potřeba připustit si i špatnosti a nechutnosti, které tuto současnou pomoc doprovázejí a které i v této souvislosti odhalují dobře známá temná zákoutí našeho společenského svědomí.

Včera odpoledne vypravil jeden malý spolek Amaria, z. s. autobus k jednomu z přechodů na slovensko-ukrajinských hranicích. Cesta autobusu byla hrazena Středočeským krajem. Řidiči se před členkami spolku Amaria, z. s., celou cestu tvářili, že dobrovolničí. Autobus vezl materiál potřebný v místech v okolí hranice, kde uprchlíci dlouhé hodiny i dny čekají na přechod či na odvoz do bezpečí, a zpátky plánoval nabrat uprchlice s jejich dětmi.

Už cestou tam začali řidiči nahlas přemítat o skutečných uprchlících, kteří si pomoc zaslouží, a těch, kteří se jen snaží využít situace a migrací do bohatší země si ekonomicky přilepšit.

Na místě se rychle – a přiznám se, zcela nepřekvapivě – ukázalo, kde v myslích těchto řidičů, lidí, kteří podle svých slov „rádi pomáhají, kde je potřeba“, ona hranice vede.

Ačkoli autobus byl zatím prázdný, řidiči zcela rozhodně – přes protesty i pláč členek spolku a organizátorek výjezdu – odmítli zajet do 10 km vzdálené vesnice nabrat tucet matek s dětmi, které už několik dní mrzly v lavicích evangelikálního sboru, kde našly dočasné a zdravotně zcela nevyhovující útočiště a odkud se pastorovi už delší dobu nedařilo zajistit pro všechny dopravu do vnitrozemí.

Místo toho čekal autobus dvě hodiny u přechodu, než se zcela zaplnil.

Ano, ženy a děti, které se dnes v noci odvozu do bezpečí nedočkaly, byly Romové, z blízkosti Kyjeva.

Kdo ví, kolik ponížení a zápalů plic si odnesou, jen kvůli tomu, že čeští řidiči, skvělí reprezentanti našeho pomáhajícího národa, si je, aniž by je jen zahlédli, zařadili jako „nepřizpůsobivé“. Přece si nebudou špinit sedačky a podporovat ekonomickou migraci.

Jak více z vás už nejednou trefně poznamenalo, je anticiganismus, ten náš veskrze domácí, odnikud neimportovaný a celospolečensky dlouhodobě tolerovaný rasismus prubířským kamenem naší solidarity i v těchto časech.

Dokud budeme bez nejmenšího studu a všeobecného odsudku svými činy mezi válečnými uprchlíky diskriminovat podle jejich vzhledu a ekonomické situace (a zpráv z terénu o podobných případech každým dnem přibývá), nedokážu se bohužel s hrdostí na svůj národ nadechnout z plných plic.