romea - logo
31. března 2020 (úterý)
svátek má Kvido
Loading
rozšířené vyhledávaní

Elena Turnovská: Je důležité vědět, že z bludného kruhu existuje cesta ven

Praha, 17.12.2012 11:56, (ROMEA)
Elena Turnovská.
Elena Turnovská.

Rozhovor s MUDr. Elenou Turnovskou, neuroložkou, psychoterapeutkou, sociální pracovnicí, matkou zakladatelkou občanského sdružení Dům tří přání, které bylo zřizovatelem Azylového domu Přemysla Pittra pro děti, a spoluautorkou novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí.

Jakým životním zvratům vděčíme za to, že se z Vás, lékařky nervů a duší stala odbornice na péči o děti ve stavu ohrožení?

Vystudovala jsem Fakultu dětského lékařství, během studia se vdala, porodila syna a rozvedla se. Po promoci a atestaci v oboru neurologie jsem pracovala jako odborná lékařka na poliklinice. Ve druhé půli 80tých let mne postihla série problémů: bratr s rodinou emigroval do USA, pak náhle zemřela maminka a rapidně se zhoršující zdravotní stav táty vyžadoval stále větší péči.

Znovu jsem se vdala a po narození druhého syna jsem se stala ženou v domácnosti. Paralelně jsem pokračovala ve vzdělávání a v roce 2000 jsem získala funkční specializaci v systematické psychoterapii. Po smrti táty v roce 1999 jsem začala provozovat soukromou poradenskou praxi a o rok později jsem měla krátkodobou příležitost pracovat jako psychoterapeutka v azylovém domě pro děti, kde jsem se poprvé setkala s prací s ohroženými dětmi.

Jak vidíte, můj osobní a rodinný příběh se prolínal s profesním směřováním od neurologie k práci s ohroženými dětmi poměrně logicky.

V roce 2001 jste byla "matkou zakladatelkou" dnes renomovaného a úspěšného Domu tří přání, občanského sdružení, které bylo zřizovatelem Azylového domu Přemysla Pittra pro děti. Co Vás vedlo k založení tohoto, ve své době unikátního zařízení?

Práce v azylovém domě pro děti byla pro mě - po dlouhé době věnované rodině - první pracovní zkušeností. Učila jsem se novým věcem, seznamovala se s legislativou, zajímaly mě alternativy péče o ohrožené děti a jejich rodiny, díky nimž by bylo možné snížit počet dětí vyrůstajících mimo rodinu. Především mě ale nadchla přímá práce s dětmi a rodiči, a to do té míry, že jsem se s ročním odstupem rozhodla iniciovat založení krizového pracoviště, nabízejícího pobytové služby dětem a ambulantní služby jejich rodinám, umožňujícím návrat dětí domů.

Podstatná pro mne byla i osobní zkušenost velkých obav o rodinu v USA. Kromě bratra a jeho rodiny tam žije i bratranec s rodinou. Po útoku na dvojčata 11. září 2001 jsme neměli možnost spojení a dlouhé hodiny jsem nevěděla, zda jsou všichni živí a v pořádku. Strach, bezmoc, potřeba něco smysluplného udělat, když nemohu ovlivnit události vzdálené, byly zřejmě v pozadí mého definitivního rozhodnutí. A tak jsme již 13. září s kamarádem plánovali, koho dalšího oslovíme k založení občanského sdružení a v hlavě se mi honilo, jak se sdružení bude jmenovat, až uzrál název Dům tří přání.

Jaká jsou to přání a proč jste se hlásili k odkazu Přemysla Pittra?

Název evokující otázku je příležitostí k setkání, k dialogu, příležitostí slyšet a být slyšen, ke společnému tázání i hledání odpovědí. Na otázku, kterou jsem často dostávala, proč tento název a jaká přání skrývá, jsem mimo jiné odpovídala, že je to název kouzelný a mně že zbyla přání dvě, neboť si velmi přeji založit Dům tří přání pro děti, kterých se na jejich vlastní přání nikdo neptal.

Stále nám ale chyběl odkaz k nějaké autoritě a Přemysl Pitter, jako jeden z největších Čechů naší historie, byl nejlepší volbou. Odkaz k němu je závazkem, vyjádřením úcty k důstojnému životu, jehož součástí vždy byla i pomoc potřebným. Bez předsudků, bez rozlišování kdo a za jakých okolností je této pomoci hoden!

A jako se lidé ptali na tři přání, řada z nich se také ptala, kdo byl Přemysl Pitter. I to byl účel: Vrátit jméno a odkaz Přemysla Pittra do povědomí lidí. Mnozí z nich pak děkovali, že se mohli dočíst víc o jeho bohatém životě. A my jsme měli navíc příležitost děkovat a setkávat se s těmi, kteří se s Přemyslem Pittrem přátelili a pokračovali v jeho odkazu ve Švýcarsku i u nás.

Málokterému zakladateli v neziskovém sektoru se podaří „od svého dítěte“ odpoutat, připravit si následovníky a úspěšně jim jej i předat. Vám se to podařilo a navíc jste začala pracovat v podstatně jiné funkci jinde, na jiné výzvě. Jak k tomu došlo?

Předávání Domu tří přání byl čtyřletý proces. Nebylo to bezbolestné, neobešli jsme se bez krizí. Byla jsem si vědoma svých limitů i toho, že rozvoj organizace si žádá rozšíření pracovního týmu, jiné rozdělení kompetencí, profesionální řízení bez kumulace funkcí kvůli nedostatku financí apod. Dlouhodobý stres se odrazil i na mém zdravotním stavu a byla jsem stále nespokojenější s nedostatkem času pro sebe a pro rodinu.

Také jsem chtěla vidět, že Dům tří přání funguje beze mě. Měli jsme štěstí, že v té době vznikla nadace Sirius, od níž jsme získali finanční prostředky na vše potřebné pro přechod na profesionální řízení. Moje úloha pak spočívala v tom, že jsem v pozici metodičky předávala zkušenosti novému týmu Domu tří přání s cílem zachovat kontinuitu a praxí ověřené postupy při komplexní práci s ohroženými dětmi a jejich rodinami.

A díky tomu, že byl Dům tří přání respektován jako příklad dobré praxe, jsem dostala, jako členka různých pracovních skupin při odpovědných ministerstvech, možnost spoluvytvářet podklady pro legislativní změny v oblasti péče o ohrožené děti a jejich rodiny.

Dům tří přání od počátku spolupracoval se soukromým dětským domovem Korkyně. Ředitelka tohoto prvního soukromého dětského domova Antonie Boťová mne oslovila, abych se stala členkou dozorčí rady obecně prospěšné společnosti, která je jeho zřizovatelem. Vedly jsme spolu řadu rozhovorů o předávání organizace, které jsem měla za sebou a paní ředitelka před sebou, o transformaci péče o ohrožené děti, o transformaci ústavní výchovy apod.

Poté paní ředitelka nečekaně zemřela. I proto jsem odložila své plány věnovat se více vnoučatům, koníčkům i soukromé praxi a nastoupila jsem do Korkyně jako vychovatelka a metodička, abych mohla pokračovat v tom, o čem jsme s paní ředitelkou hovořily a pokusit se také v Korkyni předat své zkušenosti. Konkrétní práce s dětmi a jejich rodinami mě vždycky naplňovala nejvíc.

Podílela jste se na přípravách návrhu novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jak byste cestu k této v lecčems převratné legislativní normě zhodnotila?

V roce 2008 jsem byla členkou expertní meziresortní skupiny, která připravovala podklady pro Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti na období 2009-2011. Jednalo se o první vládní meziresortní dokument, zavazující všechny resorty ke krokům směřujícím ke zlepšení péče o ohrožené děti.

V roce 2010 jsem byla vyzvána v rámci legislativní skupiny MPSV k přípravě podkladů k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí, respektive části týkající se zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a dále jsme v pracovních skupinách připravovali standardy sociálně-právní ochrany dětí a standardy pověřených osob. Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí společně se zákonem o sociálních službách, standardy kvality sociálních služeb, standardy sociálně-právní ochrany dětí a pověřených osob jsou pak naplněním výše zmíněných kroků. Mají za cíl vytvořit kompatibilní systém podpory ohrožených dětí a jejich rodin.

Síť služeb poskytovaná dětem a rodinám má v první řadě umožnit práci s vlastní rodinou s využitím moderních nástrojů sociální práce, tak aby děti mohly vyrůstat doma. Teprve po vyčerpání možností podpory vlastní rodiny má být přistoupeno k náhradní rodinné či náhradní výchovné péči. Podle mne je třeba vést zas a znova dialog a mít dostatek alternativ péče, aby v tom kterém individuálním případě bylo možné nabídnout služby a podporu „šitou na míru“.

A je také dobře, bude-li způsob práce s ohroženými dětmi a jejich rodinami standardizovaný a kontrolovatelný. Podle novely zákona by měli být sociální pracovníci OSPOD klíčovými pracovníky, kteří znají a využívají síť služeb poskytovaných v tom kterém regionu ohroženým dětem a jejich rodinám.

Snad žádné novele zákona nebyla věnována taková pozornost a podpora, jak při přípravě, tak při vytváření podmínek k jejímu zavádění. Nadace Sirius společně s MPSV připravila vzdělávací cyklus pro sociální pracovníky OSPOD v celé republice, aby se zmírnily obavy, které jsou se zaváděním těchto změn spojené.

A jaké jsou podle Vás důvody rozporuplného přijetí zákona a velmi vypjatých reakcí na něj?

Zavádění jakýchkoli změn vyvolává zpočátku odpor a obavy. Novela zákona má být v platnosti od ledna 2013, o nutnosti novelizace a standardizace práce s ohroženými dětmi, o rizicích roztříštěnosti systému péče mezi jednotlivá ministerstva se hovoří už řadu let.

Přes mnohá meziresortní jednání se doposud nepodařilo zklidnit atmosféru a dospět ke konsensu. Problémy v oblasti péče o ohrožené děti vždy byly a budou. Povinností nás, kdo se jakýmkoli způsobem podílíme na péči o ohrožené děti a také nejlépe víme, k jak vypjatým situacím tu dochází, je dospět ke konsensu. Jinak se podílíme na dalším zhoršování situace ohrožených dětí. Nyní poprvé jsou připraveny legislativní normy, které nám tuto povinnost dokonce ukládají. Neměli bychom se tedy proti nim bouřit, ale dobře se s nimi seznámit.

A děláme-li svou práci dobře, ať už v oblasti školských, zdravotnických, či sociálních zařízení, dělejme ji dál. Novela nás nikterak neohrožuje! Novela zákona je vykládána, jakoby se týkala pouze náhradní rodinné péče v protikladu k náhradní výchovné péči a pravdou je, že v této oblasti nastává opravdu nejvíce změn. Nejčastější námitky a obavy se týkají srovnávání, co je lepší, zda náhradní rodinná, či náhradní výchovná péče, zda máme dostatek profesionálních pěstounů, zda není riziko, že pěstouni budou svou práci vykonávat jen kvůli finanční odměně apod.

Když selže vlastní rodina, neexistuje dobré řešení! Jestliže dojde k situaci, kdy je nutný pobyt dítěte mimo vlastní rodinu, vždy musíme řešit etické dilema volby menšího zla. Měli bychom si být vědomi velké míry zodpovědnosti za takové rozhodnutí. Tato odpovědnost by ovšem neměla být na jednotlivcích, ale na odborných týmech! Uvažování buď, anebo, jednostranná interpretace, obava z překotného rušení ústavů, nedostatečná znalost novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí, to vše mohou být důvody, proč novela vyvolává takové obavy. Meziresortní diskuse o tom jsou na místě, ale pokud možno na odborné úrovni, bez zbytečného vzájemného obviňování, zastrašování a dehonestace.

A jaká největší rizika vidíte v procesu uvádění tohoto zákona do praxe?

Rizika při péči o ohrožené děti vždy byla a budou. Myslím, že nyní, před platností novely, je těchto rizik víc.Všichni víme o přetíženosti sociálních pracovnic a pracovníků ÚMČ a OSPOD. Vím, jak je těžké uvádět do praxe například standardy kvality sociální práce, sociálně-právní ochrany, ve výsledku to ale práci nejenže usnadní, ale pracovníci s ohroženými dětmi si navíc budou moci být jisti, že při práci s rodinou vyčerpali všechny možnosti podpory a že jsou děti i rodiče připraveni na náhradní řešení.

Hovoří-li se o obavě, že pěstouni budou vykonávat svou práci kvůli finančnímu ohodnocení, je i tato obava lichá, neboť by svědčila o špatné práci tzv.pověřených osob, které mají pěstounské rodiny vyhledávat, školit, provázet, supervidovat a rizika tak minimalizovat.

K novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí nelze přistupovat mimo kontext lokálních specifik. Jsou oblasti, kde je řada organizací, nabízejících sociální služby, nebo pověřených k výkonu sociálně-právní ochrany dětí, kde funguje komunitní plánování sociálních služeb a rozvoj sítě služeb je součástí strategického plánu regionu, jinde jsou sociální pracovnice a pracovníci přetíženi a nemají se na koho obracet. Jedna věc je legislativní norma, druhá věc je její praktické uplatnění a tady je vždy riziko selhání lidského faktoru…

Jak časté jsou případy násilí z nenávisti na dětech?

Budu-li hovořit z praktických zkušeností desetileté práce s ohroženými dětmi, nebyly případy násilí z nenávisti tak časté, jako zanedbávání, či násilí v důsledku stresu a frustrace. Jistě jsou i statistiky, které si vedou jednak specializaovaná pracoviště pro týrané, zneužívané a zanedbávané děti, domácí násilí apod., či statistiky MPSV. Asi nezapřu praktika, kterého víc zajímá, jak násilí předejít, respektive jak vytvořit podmínky pro nenásilné řešení konfliktů, ať už se jedná o násilí rodičů vůči dětem, mezi partnery, mezi dětmi, nebo, ruku na srdce, mezi odborníky.

Navíc se domnívám, že identifikované násilí, které je statisticky vyhodnoceno, je pouhou špičkou ledovce, zvláště v době sofistikovaných, těžko odhalitelných forem násilí. Žijeme v době manipulací, které jsou více tolerovány než plácnutí po zadku. O řadě těchto smutných případů se ani nedozvíme.

…a případy násilí rasově motivovaného? Například na romských dětech?

Necítím se kompetentní na tuto otázku odpovědět. Opět zkusím vyjít ze zkušenosti a vysvětlit, proč tomu tak je. Při své práci jsem si opakovaně kladla otázky v souvislosti s překvapujícím poznáním, jak silná a rychlá je tendence k násilí, k exkomunikaci mezi dětmi, mezi dospělými, či od dospělých směrem k dětem a opačně. A to hovořím de facto o chráněném prostředí, kde si jsme vědomi rizik a máme nástroje k jejich předcházení či minimalizaci.

Také jsem v Domě tří přání, který jsem si pracovně nazývala laboratoři mezilidských vztahů, viděla, jak málo stačí aby se prostředí stalo bezpečným, hovořila jsem o tzv. terapii prostředím. Proto mě vždy zajímalo násilí jako takové, co k němu vede, co udělat pro to, aby se minimalizovalo. Jakmile stres dosáhne určitého stupně, frustrace je vždy v pozadí některé z obranných reakcí, útoku, útěku, či paralýzy. Ve stresových, konfliktních situacích máme tendenci hledat viníka, ať už trpíme pocitem viny sami, nebo obviňujeme okolí. A co se děje na individuální úrovni lze vidět i ve skupinovém dění, kde k tomu navíc přistupuje identifikace se skupinou. ( K rasismu mám takový odpor, že se mi o tom ani nechce hovořit).

Jaké následky si do života nesou oběti takového násilí?

Z obětí se bez odborné podpory mohou snadno stát viníci, mohou si osvojit vzorce chování, jejichž součástí se násilí stává. Mohou se také ztotožnit s rolí oběti, což je náročné jak pro ně samotné, tak pro jejich blízké a trvale to ovlivńuje kvalitu jejich života. Oběti mají problémy se sebeúctou, sebepřijetím, mohou být nedůvěřivé, plaché, nebo naopak násilnické a přehnaně agresivní. Mohou trpět různými formami závislosti, psychosomatickými obtížemi, depresemi, úzkostmi. Mají tendenci vztahové vzorce opakovat, vyhýbat se vztahům, či vyhledávat vztahy rizikové. Hovořím úmyslně o možnostech.

Stejně jako o negativním dopadu traumatizujících zkušeností násilí můžeme hovořit o možnostech zpracování, přijetí, možnosti trauma přerůst. Je proto důležité vědět, co trauma může způsobit a že z bludného kruhu existuje cesta ven. Chceme-li, máme možnost volby.

MUDr. Elena Turnovská, narozená 28.5. 1954

1981 - promoce na Fakultě dětského lékařství UK
1984 - specializace v oboru neurologie, následně neurologická praxe
1995 až 1998 - komplexní vzdělávání v psychoterapii
2000 - funkční specializace v systematické psychoterapii, poradenská a psychoterapeutická praxe
Od r. 2000 práce v sociální sféře
2001 - iniciátorka a spoluzakladatelka občanského sdružení Dům tří přání s posláním zřizovat a
provozovat azylové domy pro děti rodinného typu s cílem poskytnout komplexní služby
mnohoproblémovým rodinám s dětmi od 3 do 18 let s tím předcházet návrhům na ústavní výchovu
dětí.
Od 1. 7. 2003 ředitelka a psychoterapeutka Azylového domu Přemysla Pittra pro děti, metodické vedení týmu a navazování spolupráce s odborníky z resortu školství, zdravotnictví a sociální sféry, vytváření metodiky práce s dětmi a jejich rodinami přijatelné všemi resorty.
Od ledna 2010 metodičkou této organizace, odborná a metodická podpora nového rozšířeného týmů Domu tří přání o.s. s cílem zachovat kontinuitu. Filosofické předpoklady a metody práce s dětmi a rodinou v organizaci a prosazovat koncepční a legislativní změny na úrovni MPSV a MHMP (prezentace Domu tří přání o.s., členství v pracovních skupinách, poradních sborech, komisích
sociálně-právní ochrany dětí, vše s cílem přispět na základě praktických zkušeností ke zlepšení situace v oblasti péče o ohrožené děti a jejich rodiny – příprava a realizace Národního akčního plánu k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti, vypracování podkladů k novelizaci zákona č.359/1996 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí týkající se práce s dětmi a rodiči v rámci zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc,
příprava standardů práce sociálních pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí-OSPOD úřadů
městských částí a standardů práce pověřených osob – pěstounská péče a práce v rámci ZDVOP .
Soukromá poradenská praxe.

Karel Navrátil je publicista a předseda občanského sdružení Múzy dětem, které různými způsoby spolupracuje s cca 70 zařízeními náhradní výchovy v celé ČR a pomáhá jim děti připravovat na budoucí samostatný život.
Karel Navrátil
Přečteno: 3974x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

sociální služby, Sociální, Děti, Dětské domovy



HLAVNÍ ZPRÁVY

Peter Pollák, bývalý zplnomocněnec Slovenské republiky pro romské komunity, při rozhovoru server Romea.cz (FOTO: Jan Čonka, Romea.cz)

Slovensko bude mít nového zmocněnce pro romské komunity. Peter Pollák chce, aby to byl Rom

27.3.2020 14:20
Europoslanec a člen předsednictva hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽANO) Peter Pollák má na starosti výběr nového zmocněnce vlády pro romské komunity na Slovensku.
 celý článek

Pavlína Matiová ve videoklipu Phiras dujdženore

videoPavlína Matiová má nový videoklip! Píseň Phiras dujdženore nazpívala se zakladatelem legendárních Terne čhave Romanem Zorbou Horváthem

26.3.2020 20:15
Zpěvačka a herečka Pavlína Matiová vydala nový videoklip, tentokrát se zakladatelem legendárních Terne čhave Romanem Zorbou Horváthem. Píseň Phiras dujdženore z připravovaného alba Fusion spatřila světlo světa v neděli 22. 3. 2020.
 celý článek

Blízký spolupracovník Tomia Okamury a bývalý tajemník klubu Svobody a přímé demokracie (SPD) Jaroslav Staník (FOTO: internetové stránky SPD)

Soud odmítl dovolání bývalého tajemníka SPD Staníka, dostal podmínku. Romy a Židy chtěl střílet hned po narození

26.3.2020 12:10
Nejvyšší soud (NS) odmítl dovolání bývalého tajemníka SPD Jaroslava Staníka. Za výroky na adresu homosexuálů, Romů a Židů dostal roční podmíněný trest. Podle pravomocného verdiktu měl Staník také zaplatit 70.000 korun. Soud se dovoláním zabýval neveřejně, výsledek je patrný z databáze InfoSoud, ČTK jej potvrdila mluvčí Obvodního soudu pro Prahu 1 Dana Šindelářová. Odůvodnění zatím není dostupné.
 celý článek

www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo