romea - logo
20. února 2018 (úterý)
svátek má Oldřich
Zprávy e-mailem - Nemáte čas číst naše zprávy každý den? Nechte si posílat souhrn toho nejdůležitějšího tak často, jak  chcete Vy.
Loading
rozšířené vyhledávaní

Elisabetta Vivaldi: Zdraví je víc než stav bez nemoci aneb romští imigranti v Itálii

Mantue, 26.11.2012 15:35, (Romano voďi)
Elisabetta Vivaldi (FOTO: Archiv RV)
Elisabetta Vivaldi (FOTO: Archiv RV)

 

Gwendolyn Albert zpovídala koncem října v italské Mantue výzkumnici Elisabettu Vivaldi. Tématem byli romští imigranti v Itálii, a především životní podmínky, v nichž je mnoho z nich donuceno v nové zemi dlouhodobě existovat. Itálii do dnešního dne kritizoval bezpočet mezinárodních institucí zabývajících se lidskými právy kvůli metodám zacházení s romskou menšinou.

Prozraďte mi něco o svém výzkumu k PHD – kde probíhá a k čemu byste s jeho pomocí ráda přispěla?

Výzkum vychází zejména z dat sesbíraných v italské Neapoli a analyzuje lokální situaci v regionu zvaném Scampia. Zaměřila jsem se na jednu konkrétní skupinu Romů, kteří zde žijí. Rozhodla jsem se věnovat romským rodinám, které se do Itálie přistěhovaly ze Srbska – lidem, kteří sami o sobě mluví jako o “srbských Romech”. Poté co jsem si od své univerzity vyžádala “morální požehnání”, začala jsem nahrávat rozhovory, sbírala jsem data a pozorovala vývoj jednotlivých vztahů, ať už v rámci dané romské komunity, či mezi komunitou a neromským vnějším světem; s hlavním důrazem na problematiku dostupnosti zdravotnických služeb. V první řadě mě zajímalo, jak tyhle rodiny přistupují k otázkám spojeným s jejich zdravotním stavem a dobrou fyzickou kondicí. Domnívám se totiž, že jejich vlastní důvody jsou v dané otázce brány v potaz jen zřídkakdy, ačkoli by v konečném důsledku mohla jejich znalost bezpochyby prospět společnosti jako celku.

Obecně vzato koliduje standardní přístup lékařů a zdravotnického personálu k Romům často s představami a očekáváními Romů, což platí do jisté míry také naopak. Lidé, se kterými jsem hovořila, měli jen velmi nahodilý typ zkušenosti s přístupem zdravotníků ve zdravotnických institucích; někteří z nich mluvili o “lidském” přístupu, jiní spíše o “klinickém”. V daném procesu může potenciálně sehrávat svou roli faktor diskriminace, jakož i obecný přístup poskytovatelů služeb k romské komunitě. Na obou stranách se tyčí zdi, vymezené vzájemným očekáváním. Ve Scampii lze nalézt množství lidí, kteří dělají místní romské komunitě dobrou službu – je však nanejvýš důležité, aby byla tato praxe dále rozvíjena, a praxe opačná naopak odstraňována. V rámci tohoto procesu je také potřeba vyslechnout přímo Romy a jejich osobní zkušenosti. Stále zbývá mnoho práce na poli zplnomocňování, svěření odpovědnosti do rukou romských komunit samotných. Je nezbytné vymýtit veškeré škodlivé zásahy zvenčí, jako bývají ty, k nimž se uchylují některé “proromské” (což často znamená neromské) organizace, operující jménem Romů a činící některá zásadní rozhodnutí de facto “za ně”.

Jaká je tedy v tuto chvíli praxe přístupu Romů ke zdravotnickým službám?

Konkrétně tato skupina Romů má v našem regionu přístup ke zdravotnickým službám prostřednictvím zdravotních karet, poskytovaných “cizincům s přechodným místem pobytu” (STP – straniero temporaneamente presente). V praxi to znamená, že nemusí platit za návštěvu u běžného praktického lékaře, za recepty, za odborné konzultace apod.

V praxi selhává podle mého názoru zejména politická strategie, nejen kvůli špatné koordinaci, ale především proto, že zdraví jako takové není chápáno podle definice World Health Organization z roku 1946, která praví, že zdraví “není pouze stav bez nemoci, ale stav [...] komplexní dobré fyzické, mentální a sociální kondice”.

Jeden příklad za všechny; pobyt v táboře pro mě byla stejná zkušenost, jako bych se přenesla v čase o 200 let zpátky. To se týkalo zejména každodenních povinností ženských obyvatelek. Chcete-li použít sporák, musíte si nejdřív nasbírat dříví. Obyvatelé tábora ho sbírají z popelnic v blízkém okolí, což je obecně tolerováno příslušnými autoritami. Předměty s dřevěnými součástmi, které najdou, musejí nejprve rozmontovat (např.dveře, nábytek) a následně zprovoznit sporák na celý den, hlavně v zimě. Také přístup k dalším základním službám má své limity. Když se chce člověk vykoupat, je velký rozdíl mezi tím, moci si dát jen tak beze všeho sprchu, a mezi nutností nejprve složitě dopravovat potřebnou vodu do domu.

Některé z činností, jež musí obyvatelé tábora denně vykonávat, jsou fyzicky velmi náročné a zásadním způsobem ukrajují z času, který by měl patřit odpočinku nebo zábavě. Důsledkem toho je, že někteří lidé o sebe přestanou dbát, protože jsou po celodenní dřině jednoduše příliš unavení. Nemáte-li k dispozici moderní technické vymoženosti, jste odsouzeni uchýlit se k vykonávání těchto časově I fyzicky náročných povinností. Je to dehumanizující!

Místní lidé si neuvědomují, o jak zatěžující a zdraví ohrožující životní styl se jedná, mají pocit, že jde o jistou formu “táboření”, které mají přece Romové “v krvi”. Dnešní člověk je zvyklý na rozmanitost zboží a na moderní technologie, a podobný život si naprosto neumí představit. Romská skupina, o které mluvím, pochopitelně také zná moderní zboží a technologie, její obyvatelé jsou však nuceni se přizpůsobit omezeným životním podmínkám, které utiskují jejich potenciál a nutí je k životnímu stylu, na jaký mnozí z nich nebyli zvyklí dokonce ani z dob, kdy ještě nežili v Itálii. Všechny tyto rodiny pocházejí ze Srbska, kde žily ve venkovských domech, nikoli v táborech či osadách.

Některé ze situací, které jsem zde popsala, byly snad kdysi součástí každodenního života našich prababiček, a s největší pravděpodobností měly také stejný dopad na jejich zdraví. V dnešní době je ale nepředstavitelné, aby v urbánním prostředí tak globalizovaného města, jakým je Neapol, existovaly rodiny (ať už romské nebo neromské), které něčím podobným procházejí, a aby bylo jejich zdraví v ohrožení jen proto, že nejsou k dispozici alternativní řešení. Podmínky v komunitě ve Scampii však mimochodem nepatří mezi ty nejhorší. Existují ještě jiné romské rodiny z bývalé Jugoslávie (konkrétně z Bosny), které se potýkají s horšími problémy, v přilehlé oblasti zvané Giugliano, v Kampánii. Tito lidé byli nuceni žít celá léta na kontaminované půdě, mnohokrát byli vykázáni ze svých domovů, aniž by jim bylo současně zajištěno jakékoli náhradní řešení a italský tisk zaznamenal dokonce i případy několika dětských úmrtí – pravděpodobně v důsledku náročných životních podmínek, v nichž byly nuceny žít. Prakticky všichni mladí z téhle komunity se už narodili na italském území, ale neitalským rodičům (Romům) – nemají tudíž italské státní občanství. Tenhle fakt jim pak znemožňuje dosáhnout úplné rovnoprávnosti.
Řečeno obecně – je-li v ohrožení obecné zdraví, nebo pokud nastane jakýkoli problém ve zdravotnictví, je to chvíle, kdy by měly úřední orgány poskytnout ohroženým lidem asistenci – podstata zdravotnictví přece netkví pouze v preventivní vakcinaci či intervencích ex-post. V ideálním případě by se mělo popasovat s jakoukoli situací, která je pro obyvatele tábora dehumanizující či riskantní. Pokud jsou ovšem tyto usedlosti jen napůl legální (zároveň však úřady tolerované), nelze zjistit, jak často je zde například kanalizační systém nebo septik monitorován hygieniky, aby byl zajištěn jeho plynulý chod.

Některé rodiny si tak například staví malá přístřeší pod mostem – to je však velice riskantní, neboť zde akutně hrozí nebezpečí pádů kusů předmětů ze silnice nad mostem – už jen odhozený nedopalek představuje jisté riziko. K tomu připočtěme zdravotní rizika (mj. Například dýchací a kožní problémy) vyplývající z exponovanosti znečištěnému ovzduší v takových životních podmínkách.

Starší lidé a invalidní osoby žijící v těchto táborech mají s kvalitou životního prostředí rovněž velké problémy. Jsou to například ti, kteří potřebují pravidelnou dialýzu či chemoterapii – pro ty je situace skutečně takřka neřešitelná. Jaký má smysl utrácet veřejné prostředky na zdravotní pomoc pro jednotlivce, které následně odešleme zpět do prostředí, které de facto anuluje veškeré vynaložené medicínské úsilí? Je to absurdní!

Většina mezinárodních zpráv o Romech v Itálii se o táborech zmiňuje. Můžete nám fenomén trochu víc popsat? Mám pravdu, že jen některé z nich jsou oficiální?

Je to tak – mezinárodní zprávy se o koloniích často zmiňují, protože jde o velice atraktivní téma. Historické dokumenty nicméně jasně dokládají, že Romové obývali italský poloostrov už od roku 1422 (a možná ještě dřív) – proto je také množství Italů romského původu. Tisk se jen pramálo zabývá skutečností, že italští Romové stále čekají na oficiální uznání svého jazyka a kultury, přestože jiným historickým menšinám se této výsady dostalo už dávno, v rámci italských “Norem pro ochranu historických jazykových menšin” (L.482/1999 art. II).
A co se týče života v táborech: někteří Romové přijíždějící do Itálie i v těchto dnech nacházejí nová místa, kde lze “kempovat” – tak zní neromský termín používaný pro kolonie, které vytvářejí. V různých regionech Itálie existují v souvislosti s tímto “kempováním” různé zákony. V některých oblastech jsou kolonie obecně tolerovány, přestože jsou ilegální. Důvodem téhle tolerance je zejména vědomí faktu, že když sem původní romští uprchlíci dorazili z válečných zón, mělo se jim ze zákona dostat lepší asistence a plné ochrany – příslušné úřady však tehdy účinně nezaintervenovaly, a prostě jen nechaly věci běžet samospádem. Ti lidé zůstali v naprosto nejisté situaci. Stát má sice faktickou povinnost chránit lidi před životem v nehumánních podmínkách, tyto situace jsou však tolerovány, nikomu se totiž nechce investovat do alternativních řešení.

Některé z kolonií byly z obdobných důvodů nakonec dokonce legalizovány. Stát se neměl k tomu, relokovat obyvatele do jiných domovů; namísto toho poskytl jakousi minimální infrastrukturu již vytvořeným koloniím.

Žijete-li v nelidských pomínkách, dříve nebo později to bude mít dopad i na váš zdravotní stav. Většina z ženských obyvetelek tábora, s nimiž jsem mluvila (vesměs ve věku kolem 30 let) si stěžovala, že nemají prostor pro vlastní aktivity – nějaké čisté místo, kde by se mohly na chvíli posadit a popovídat si. Pokud mají o něco takového zájem, nezbývá jim, než se pokusit si nějaké takové zázemí vytvořit vlastnoručně. Na vlastní oči jsem viděla ty, které se o to pokoušely – vysazovaly v táborech květinové zahrádky apod. Říkala jsem si v těch chvílích, že kdyby byli na mém místě povolanější, snad by jim právě nyní došlo, jak velice potřebné by bylo přesídlení obyvatel táborů do standardního prostředí.

Političtí představitelé nejsou dosud skutečně připraveni činit rozhodnutí o způsobu, jak romské rodiny relokovat. Není to totiž snadný úkol. Kupříkladu, sestěhujete-li všechny Romy najednou na nové místo, de facto tak vytváříte novou segregovanou situaci, což je samozřejmě problém. Další problém je nalézt lidi, kteří přijmou Romy za sousedy. To všechno jsou reálné obtíže.

Ke všemu jsou tu ještě početné romské skupiny, které preferují “mikro-areální” řešení, v jehož rámci může široká rodina bydlet pospolu na jednom místě. Je proto nesmírně důležité jednat vždy s konkrétní rodinou/komunitou, aby bylo možné vyjednat řešení, které je pro ni jak vhodné, tak přijatelné. V opačném případě může snadno dojít k tomu, že oficiální místa rozhodnou způsobem, který nejenže situaci nevyřeší, ale způsobí veliký stres všem zúčastněným, pominu-li otázku mrhání veřejnými zdroji. V každém případě platí, že neexistuje jediný, univerzální model, aplikovatelný na všechny romské komunity. Lidé – a to platí o Romech i Neromech – mají různé potřeby, které se pochopitelně mohou měnit také v závislosti na dané situaci.

V některých částech Evropy platí dnes Romové za bezprecedentní obětní beránky, specielně v médiích. Dá se to samé říct také o Itálii?

Ano, proces démonizace probíhá i u nás v Itálii a osobně se dotýká nás všech. Jedna věc je, když někdo soukromě vyjadřuje svou antipatii, věc druhá, když svou nenávist vyjadřují a šíří média, politici a lidé u moci obecně. V obou případech – slyšíte-li rasistický či sexistický komentář – jde o akt násilí. Může být přímé nebo nepřímé, to ale nic nemění na tom, že jde o urážku.

Vlivní jedinci, kteří pronášejí podobné výroky v médiích, nesou za řečené odpovědnost – a situaci obvykle ještě značně zhorší, nejsou-li novináři dostatečně profesionální a nepřinášejí přesné zpravodajství, či tak činí neobjektivně, zaujatě. Říká se tomu “hate speech” – “nenávistný projev”, a lze s ním bojovat pouze pomocí práva, přestože je jen těžko prokazatelný a není snadné stanovit jeho univerzálně platnou a přijatelnou definici.

Přečteno: 3694x

Kam dál:

Štítky:  

Itálie, RV, RV 11/2012, Zdraví, Zdravotnictví, Imigrace



HLAVNÍ ZPRÁVY

Čeněk Růžička (FOTO: Tereza Heková, Romea.cz)

videoZÁZNAM: Čeněk Růžička podal jménem pozůstalých trestní oznámení na Tomia Okamuru

8.2.2018 11:46
Předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu Čeněk Růžička dnes u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podal jménem pozůstalých po obětech koncentračního tábora v Letech u Písku trestní oznámení na místopředsedu Sněmovny Tomia Okamuru a poslance Miloslava Roznera (oba SPD). Růžička sice nedoufá, že policie Okamuru bude stíhat, ale podle svého vyjádření to musel udělat. Důvodem jsou výroky obou politiků o romském táboře v Letech u Písku. Skupina asi deseti pozůstalých po obětech tábora požaduje odškodnění za morální újmu. Oba politici podle nich porušili zákon veřejným popíráním nacistické genocidy Romů.
 celý článek

Eduard Oláh (FOTO: http://www.fotothing.com)

Zemřel sochař a kameník Eduard Oláh, autor památníku romským obětem tábora v Hodoníně u Kunštátu

8.2.2018 11:13
Po krátké nemoci zemřel ve věku 63 let sochař a kameník Eduard Oláh - Izrael Ben Eded. Poslední rozloučení proběhlo v úterý 7. 2. v úzkém rodinném kruhu. Server Romea.cz o tom informovala jeho rodina.
 celý článek

Patrik Banga. (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Patrik Banga: Jak je možné psát o obnově koncentráků? Slušnost se vytratila. Místo toho vládne lež a nenávist

7.2.2018 21:30
Už asi po třetí za posledních několik hodin čtu názor, že se mají obnovit koncentrační tábory. Zcela nepřekvapivě byl jeden z nich na facebookovém profilu Tomia Okamury. A už několik desítek hodin přemýšlím, zda k tomu vlastně můžu něco říct, protože jsem se dostal do stadia, kdy se bojím cokoliv říct, protože jakmile něco řeknu, začnou mi chodit nenávistné rasistické maily a vzkazy, které mě znechucují tak, že jsem přestal i blogovat na blogu, který sám vedu.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







..
romea - logo