romea - logo
19. září 2014 (pátek)
svátek má Zita
romano vodi - předplatné
Loading
rozšířené vyhledávaní

Lukáš Kotlár: Dětský domov beru jako šanci

Praha, 25.7.2013 10:12, (Romano voďi)
Lukáš Kotlár
Lukáš Kotlár

Studuje na gymnáziu, chce být žurnalistou. Ve volném čase se věnuje tolika aktivitám, až ho za jejich množství mnozí kritizují. Hraje na housle, bicí, na klavír a kytaru. Sportuje, tančí latinu. Sleduje politiku a sám se do ní zapojuje v projektu Kecejme do toho! Působil v projektu pro postižené děti a založil svůj vlastní – projekt REALITA, zabývající se dětskými domovy. Sám v jednom z nich žije celý život a říká: „Vše co dělám, dělám s vědomím, že se mi to bude hodit do života, který se s nikým nemazlí a bude jen na mně, jak se mu dokážu postavit, jakou budu mít práci, rodinu.“

Vyrůstal jste v dětském domově. O svém dětství mluvíte moc hezky a pozitivně. V čem je pro vás tato zkušenost největším přínosem?

V dětském domově jsem už třináctým rokem. Mluvím o tom velmi pozitivně, neboť zde mám možnosti, které mnohdy nejsou ani zdaleka standardem dětí, které vyrůstají v rodinách. Na mysli mám především studium, cestování k moři, sponzorské dary, apod. Největším přínosem je zkušenost, že z vás vyrůstá poměrně silný jedinec, který je schopen fungovat v týmu a umí stát při druhých.

Své dětství v domově beru jako šanci. Je to jednoduché. Ze svého pohledu vidím, že děti v dětských domovech nejsou v žádném případě chudáčci. I právě proto jsou dny otevřených dveří, protože i dneska by si někdo mohl domov představovat jako starý sirotčinec se strašnými podmínkami. Problém je, že mnoho dětí možnosti, které jsou jim nabízeny, nechce využít. Nevidí v nich význam a přínos pro jejich budoucí život. Já to ale vidím jinak. Snažím se využívat každé příležitosti, která by mohla pozitivně ovlivnit můj život. Líbí se mi věta, kterou jednou řekla jedna dívka po odchodu z našeho domova. „Nikdo z nás doopravdy neví, co ho „venku“ čeká, nejde se na to připravit, a tak se připraví na to, na co chce.“ Proto to vidím velmi optimisticky a připravuji se.

„Nikdo z nás doopravdy neví, co ho „venku“ čeká, nejde se na to připravit, a tak se připraví na to, na co chce.“

Na druhou stranu je bezesporu největší nevýhodou ztráta kontaktu s rodinou a absence přirozeného rodinného prostředí. Vychovatelé pochopitelně nemohou předat plnou mateřskou lásku a ani plnit plnou funkci rodiče. Dítě zde nenalezne přirozené zastání. A také má strach z toho, že soukromé záležitosti a osobní problémy, které k životu bezpochybně patří, budou prozrazeny i jiným dospělým osobám, než kterým v domově důvěřujete, protože důvěřovat deseti vychovatelům opravdu nejde. Představte si tedy třeba dítě v pubertě, které se nemůže vždy s jistotou svěřit a řešit své osobní problémy.

Jaké tedy byly vaše osobní vztahy s vychovateli?

Zkušenosti mám dobré i špatné. Jednou mi „teta“ řekla, že ke mně nemá žádný osobní vztah, ale jen pracovní. Což určitě není ojedinělý případ a poznává to mnoho dětí v domovech, a to je špatně. K výchově osobní vztah patří a v žádném případě k jeho předávání nepotřebujete vysokoškolské vzdělání, ale chuť a srdce, protože bez toho se tak náročné povolání jako vychovatel v domově neobejde.

Mám samozřejmě i dobrou zkušenost. Měl jsem blízko k jedné své vychovatelce. Nebudu přímo jmenovat, ale dala mi pocit, že táhneme za jeden provaz a vyžadovala odpovědnost. Motivovala mě především pochvalou či poděkováním, jako jedna z mála. Celkově jsme si začali velmi rozumět a vytvořili jsme si silné vazby. Z dětského domova už odešla, ale i přesto za ní jezdím na letní, velikonoční či vánoční prázdniny.

Jeden z názorů ohledně dětských domovů je ten, že mají být až poslední institucí. Jako o alternativě se hovoří o pěstounských rodinách, také z toho důvodu, že fungují na rodinnějším, užším principu než „ústav“. Co si o tomto konceptu myslíte?

Určitě to je krok správným směrem, každopádně se tomu mělo začít věnovat před mnoha lety. Souhlasím s tím, že pěstounské rodiny by přinesly dětem rodinnější atmosféru. Nedokážu si představit, kde se podaří najít ochotné pěstouny pro tolik dětí. Jsme svědky toho, kolikrát je pěstounská péče neúspěšná a je pouhým zdrojem financí. V takovém případě pěstounské rodiny nepodporuji. I přesto, že jsem rád, že tomuto tématu začal být konečně poskytován prostor, bojím se, že funkce profesionálního pěstouna bude zneužita především pro peníze. Také bych rád našel odpověď na otázku, kde se objeví zájem o profesionální pěstounskou péči, když od příštího roku mají mířit všichni odebíraní kojenci k pěstounům, avšak ročně jich je okolo 2000 a zatím je k dispozici jen 70 pěstounských rodin…

Kolik je vlastně u nás dětských domovů a lze odhadnout, kolik v nich vyrůstá dětí?

Ve školských zařízeních, do kterých patří dětské domovy, výchovné ústavy a diagnostické ústavy, je nyní okolo 7 000 – 7 500 dětí. Pro srovnání můžu uvést, že celkově se v ústavních zařízeních (tedy pod resorty MPSV, MŠMT, MZ) nachází 21 000 až 22 000 dětí. Do toho patří také zařízení pro osoby se zdravotním postižením, kojenecké ústavy či dětské domovy pro děti do 3 let. Zajímavostí je, že na základě rozhodnutí soudu (ústavní výchova, ochranná výchova) je v ústavních zařízeních přes 9 200 dětí, zbývající počet dětí je v ústavních zařízeních umístěn na základě žádosti zákonných zástupců.

"V budoucnu bych se chtěl věnovat světu žurnalistiky"

Studujete na prestižním gymnáziu Open Gate. Co vás přivedlo k rozhodnutí se na něj přihlásit?

Open Gate gymnázium byla pro mě velká náhoda. Na základní škole jsem měl jedničky, což zrovna v našem domově nebylo úplně běžné a začali jsme se zajímat o to, že bych šel studovat na gymnázium. Ve škole jsem měl mnoho problémů, jako třeba neustálé odmlouvání učitelům a rušení v hodinách a kvůli tomu se mě chtěla škola také zbavit. V tu dobu už na gymnáziu Open Gate studovala jedna dívka od nás z dětského domova, a dostat se za ní se stalo mojí motivací – a vyšlo to! Za tři roky se budu rozhodovat, kam dál a do té doby se toho může mnoho změnit, každopádně v budoucnu bych se chtěl věnovat světu žurnalistiky, protože mě baví a už čtvrtým rokem se do ní snažím aktivně zapojit.

Působíte také jako zástupce šéfredaktorky časopisu Zámeček.

Ano. To byla krásná souhra náhod. Jednou jsme byli na sportovní akci a kamaráda poprosil někdo z redakce, aby mu následně poslal článeček o tom, jak se mu akce líbila. Jeho článek pak vyšel v tištěném Zámečku. Po delší době si Pavla pozvali na sraz dětské redakce Zámečku. Když mi o tom vyprávěl, snad ze závisti jsem se rozhodl, že se chci k Zámečku připojit také. Později jsem začal dopisovat pravidelně a radost z toho, že uvidím svůj článek otištěný v Zámečku, byla nepopsatelná. Na srazy redakce jsem začal jezdit také. Navštívili jsme mnoho redakcí, měli jsme možnost si vyzkoušet práci v rozhlasovém studiu, moderování s televizním štábem, setkali jsme se s mnoha zajímavými lidmi… Poznal jsem zákulisí zpravodajství a objevil jsem tím obrovské nadšení pro žurnalistiku. Po pár letech aktivní spolupráce jsem byl zvolen zástupcem šéfredaktorky časopisu.

Časopis Zámeček vznikl v roce 1997 jako dílo dvou mladých, tehdy ještě amatérských žurnalistů. V mnoha domovech byl na indexu, neb přinášel za tehdy velmi „vysoké a neprostupné“ zdi dětských domovů svobodné informace například o dětských právech nebo o životě „venku“. Dodnes je to jediné oficiální médium pro dětské domovy.
Nyní je Zámeček plně v režii „dětí“ – vedení redakce tvoří odchovanci dětských domovů, kteří se díky své práci v redakci naučili žurnalistice, obsah zajišťuje také dětská redakce tvořená dětmi z domovů ze všech částí republiky. Hlavním posláním časopisu je přinášet dětem do domovů nejen zábavu, ale potřebné informace o svobodném životě a zároveň je informovat o všech projektech a aktivitách, do kterých se mohou zapojit.

Vyrůstal jste mezi „bílými“. Poznal jste svou rodinu? Máte i romské přátele, kamarády, známé?

Ano, romské kamarády mám. Mnoho z nich jsem poznal skrze dětské domovy a přes projekty, do kterých jsem zapojen. Hodně z nich například dobře zpívá, tančí nebo nyní studuje i vysokou školu.

Své rodiče už znám. Zrovna s mojí rodinou to bylo vcelku zajímavé. Zájem přicházel ze strany rodičů. Ti o mě usilovali už od kojeneckého ústavu, ale díky tomu, že jsem měl tehdy nějakou nemoc, nechtěli mě v takovém stavu pustit k rodině. Takže díky nemoci v kojeneckém ústavu se mi změnil celý život. Ve čtyřech letech jsem se dostal do dětského domova. Tedy poté, co sociální pracovníci a další lidé přesvědčili rodinu, že dětský domov pro mě bude lepší, že by to pro mě mohla být dobrá šance a naděje. Když jsem byl ještě ve školce, přijel si pro mě taťka s babičkou a já u nich strávil vánoční prázdniny. Z pobytu si jen pamatuji, že jsem byl hodně nespokojený, musel to být pro mě velký šok. Poté bylo pár let naprosté ticho. Jen vím, že jsem průběžně odmítal jet domů na prázdniny, bál jsem se. Kolem patnácti jsem už jsem k nim začal jezdit, postupně poznal nejbližší rodinu a byl jsem mile překvapen. Co se týče návštěvy, kromě toho, kdy si pro mě do domova přijeli, mě nikdy v domově nenavštívili. Je to přitom 90 minut vlakem přímo z Brna.

Jaké to je – setkání s rodiči, se kterými jste nevyrůstal? Nechtěl jste se jich zeptat, proč jste nebyli pohromadě jako rodina?

Když jsem se vypravil do pro mě neznámého Brna, bylo zajímavé oslovovat lidi s tím, že hledám svoji rodinu a ať mi poradí, kam mám podle adresy jít. Velké očekávání jsem neměl. Šel jsem do toho s tím, že už je ten pravý čas, abych se podíval tam, kam vlastně patřím a setkal se se svojí nejbližší rodinou. Otázky byly zbytečné. Všichni kolem mě se slzami v očích přivítali a mamka mi vzápětí začala vše podrobně vysvětlovat.

Nyní jsou ty kontakty už lepší. Jezdím k nim pravidelně. Nejedná se o nějaké delší pobyty, spíše opravdu pro podpisy, pozdravit a zase zpět. Rodina mě nenavštěvuje, každopádně mi už i zavolají například na narozeniny, svátek nebo jen tak a zajímají se o to, jak se mi daří, co ve škole, apod.

Rodiče jsou moc fajn. Například taťka mi přijde jako velmi odpovědný, protože pokaždé, když jsem například potřeboval něco podepsat, potvrdit u notářky, zajít pro papíry na úřad, vždy to udělal, protože si uvědomuje, že je to důležité a já se právě bál, že s tím budou problémy. Jsou oba velmi komunikativní, vtipní, rozumíme si.

Máte nějaké sourozence? Vídáte se?

Mám jich ještě pět. Lenku, Klaudii, Roberta, Nikolase a Denisu. Vídáme se vždy, když jedu za rodiči. Všichni sourozenci s nimi vyrůstají společně v Brně.

Když se řekne romství, připomene mi to fakt, že pro Romy jsem „bílý“, především svým chováním, a pro „bílé“ jsem Rom.

Co pro vás znamená romství?

To je zajímavá otázka. Když se řekne romství, připomene mi to fakt, že pro Romy jsem „bílý“, především svým chováním, a pro „bílé“ jsem Rom. Nepatřím vlastně do žádné skupiny. Mnoho lidí mi připomíná, že například o sobě neumím říct, že jsem cikán, že to je lepší, než říkat sám sobě Rom. Já se neumím nazvat cikánem, protože se jím jednoduše necítím být, tedy až na původ, kterého jsem si samozřejmě vědom, ale tím, že jsem vyrůstal mimo rodinu, je těžké si domyslet, že jsem cikán a patřím „k nim“. Své romství beru především jako výzvu – dokázat, že nezáleží na vašem původu, ale ukázat, že i Rom si dokáže jít za svým cílem a přispět k bourání stereotypů o Romech, mezi kterými vyrůstáme a budeme se jich jen těžce zbavovat.

Psal jste na svém blogu i o tom, že se nedivíte některým stereotypním náhledům na Romy. Nejsou ale přece všichni Romové stejní?

Mnohokrát jsem psal o tom, že o úspěšné Romy není zájem, a že společnost se raději zajímá o ty negativní stránky. Samozřejmě, že všichni Romové nejsou stejní. Na Romech si vážím především toho, jak moc umí při sobě stát, držet tradice a hlavně o sobě umí říct „jsem cikán“ a jsou na to hrdí. Moc si také vážím úspěšných Romů, kteří společnosti ukazují, že i Rom může něco dokázat, být různě prospěšný pro společnost a být příkladem pro ostatní. Nelíbí se mi, že Romové jsou tak vděčné téma pro média, a to hlavně když je můžou ukázat v negativním světle. Přístup médií by se měl také změnit a zaměřit se více na úspěšné životní příběhy, protože jich není málo a určitě by to napomohlo k bourání známých stereotypů. Ovšem jsem si vědom i toho, že jak mnoho „bílých“, tak Romů jen využívá systém, který jim vlastně naše republika nabízí a mělo by se s tím něco dělat a plně chápu občany, které jsou s tímhle nespokojeni.

Párkrát jsem se i já setkal s negativními reakcemi. Jednou jsem psal například na svém idnes blogu o tom, že lidé, schovávající se pod anonymitou internetu, lehce adresují rasistické urážky, nic jim za to nehrozí a přitom skrze internet dokážou ovlivňovat velkou masu lidí, zatímco fotbaloví fanoušci ovlivní mnohem menší počet lidí a za téměř stejné urážky končí i v rukou těžkooděnců a na policejních stanicích. Článek s myšlenkou, že rasismu na internetu se daří. Kromě podpory, kterou mi vyjadřovalo mnoho lidí, se spustila lavina kritiky a sám jsem byl ještě mnohokrát označen za rasistu. Jelikož jsem chtěl svůj blog udržet v „míru“, požádal jsem idnes o stáhnutí článku, každopádně článek následně vyšel, jako komentář v Romano Hangos, ve kterém mi nabídl spolupráci šéfredaktor Pavel Pečínka, a to už bylo v pořádku, bez kritiky. Ale to je trénink a myslím, že podobné věci se budou opakovat ještě mnohokrát. Je spíše nutné si stát za svými názory, zároveň však umět naslouchat a dívat se stále před sebe, to je moje prevence proti negativnímu přístupu okolí a může si kdokoliv myslet cokoli špatného, vás to nesmí zastavit – ba naopak!

Přečteno: 2227x

Kam dál:

Štítky:  

Dětské domovy, Rozhovory, RV, RV 7-8/2013



HLAVNÍ ZPRÁVY

Robin Siener 3. června 2014 přichází k brněnskému městskému soudu, který začal projednávat jeho projev na prvomájovém setkání extremistů v Brně v roce 2011. V pozadí neonacista Lukáš Stoupa z Klášterce nad Ohří, který v minulosti stál za neonacistickou buňkou Národního odporu V karlových Varech. (FOTO: ČTK)

Soud zprostil německého neonacistu obžaloby za jeho prvomájový projev v roce 2011 v Brně

Brno, 18.9.2014 22:24, (ROMEA)
Brněnský městský soud dnes zprostil německého neonacistu Robina Sienera obžaloby z hanobení národa, rasy a přesvědčení, jehož se podle státního zástupce dopustil v roce 2011 na prvomájové demonstraci Dělnické mládeže v Brně. Siener na setkání extremistů mluvil mimo jiné o multikulturním terorismu i o levné pracovní síle, která zaplavuje Evropu. Hrozily mu až dva roky vězení. Siener vinu odmítal.
 celý článek

--ilustrační foto--

Markus Pape: Ve Vídni pojmenovali náměstí po Ceije Stojce. I v jiných zemích takto uctili památku Romů

Vídeň, Evropa, 18.9.2014 16:00, (ROMEA)
V polovině září náměstí ve vídeňské čtvrti Neubau dostalo jméno po své slavné a nedávno zemřelé obyvatelce Ceije Stojce. Romce, která přežila tří koncentrační tábory, léta po válce ještě kočovala a živila se prodejem koberců. Koncem osmdesátých let zveřejněnila svou autobiografii s názvem „Žijeme ve skrytu“, kterou dvacet let poté sdružení Romano džaniben ve spolupráci s nakladatelstvím Argo vydalo v češtině.
 celý článek

--ilustrační foto--

Renata Berkyová ke zbourané zdi na Slovensku: Jaké principy ctíme?

Praha, 18.9.2014 15:51, (ROMEA)
Pred niekoľkými dňami prebehla správa o vybúraní steny pri košickom Luníku VIII a návšteve Ostrovan. Médiá písali o aktivistoch z Čiech a zahraničia. Stop bariéram! Stop segregácii! Rezonovalo z návštevy aktivistov na Slovensku. Čo si však myslia o múroch, vylúčení a samotnej akcii miestni Rómovia, sa dozvedáme len sprostredkovane.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění skrýt nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Ty pak budou viditelné jen pro vás a vaše přátele na Facebooku. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři zablokovat zobrazování vašich příspěvků v diskusích na Romea.cz ostatním uživatelům.

Další články z rubriky







Romano voďi

Romano voďi 12/2013

..
romea - logo