romea - logo
5. dubna 2020 (neděle)
svátek má Miroslava
Loading
rozšířené vyhledávaní

Můžeme spolu: Každý musí začít u sebe, ale nemůžeme být lhostejní ke slabším, říká Andrea Bučková

27.3.2017 10:13
Andrea Bučková
Andrea Bučková

Od ledna 2017 přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře. Když jsme hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku uvedeme pod stejným názvem. 

Rozhovor se Andreou Bučkovou

Andrea toho v životě zažila už hodně. Narodila se v jedné z osad blízko Bánské Bystrice, v devadesátých letech tam pomáhala rozjíždět práci občanského sdružení Kulturní sdružení Romů Slovenska. Později pracovala v Implementační agentuře Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny SR, a následně měla pět let na starosti odbor, který se zaměřoval na využívání strukturálních fondů ve prospěch romské komunity na Slovensku v Úřadu zplnomocněnce romské komunity na Slovensku.
 

Co je podle Tebe potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Nevím a určitě to nejde říct jednou větou a není to jednoduchá otázka. Začnu možná velmi všeobecně - přestat mluvit a začít něco dělat. Já si osobně myslím, že v Čechách i na Slovensku jsou šikovní lidé v romské i neromské společnosti, kteří dělají hrozně moc dobrého na lokální úrovni, nejsou viditelní, což považuji za velkou škodu a možná ti, kteří mají rozhodovací kompetenci, by je měli začít aktivně poslouchat. Nejen se jich ptát, co potřebují, ale vytvářet jim proto i podmínky, aby jejich iniciativy mohly dělat co možná nejdéle a nejsystematičtěji.

Měla bys nějaký konkrétní příklad?

Těch příkladů je hrozně moc tím, že moje zkušenosti jsou široké – z nevládního sektoru i z veřejného, mohla bych povědět několik desítek příkladů. Když půjdeme do úrovně veřejných politik, tak nevím, jestli jeden konkrétní příklad může být k něčemu. Nebudu se tvářit, jako že mám velké zkušenosti z České republiky, větší přehled mám na Slovensku, odkud pocházím a kde jsem žila a žiji stále, je tedy lepší použít příklady ze Slovenska. Nebudu dlouho pátrat, ale budu mluvit o organizaci, kde jsem začala v roce 1998 jako dobrovolnice. Je to občanské sdružení, které působí v banskobystrickém kraji a má velké spektrum aktivit, funguje od roku 1994 a jmenuje se Kulturní sdružení Romů Slovenska. A to, co bych použila jako příklad je, že v zásadě tato organizace se začala nejdřív intuitivně věnovat podpoře komunitního života v romských osadách na území města Bánská Bystrica. A říkám záměrně intuitivně, protože když začali rozebíhat své aktivity na podporu mobilizace tohoto obyvatelstva tak neměli ještě ukotvené nějaké standardy jak fungovat v rámci komunitní práce, nebyly definované žádné prostory, což je nevyhnutelné pro to, aby ta práce fungovala.

Jednotlivé aktivity odrážely v první fázi konkrétní potřeby jednotlivých lidí. Organizace začala fungovat v bezprostředním přirozeném prostředí dvou romských osad. V obou osadách žilo asi 350 dospělých a dětí a ten program komunitní a terénní sociální práce se nastartoval v 1999 a šlo o komplex různých aktivit, které se vzájemně propojovaly. Byly nasměrované na děti i na dospělé. A to, co já jsem tehdy nejvíc ocenila bylo, že se pozornost začala soustředit na romské ženy a děvčata. A když mám mluvit detailněji, o jaké aktivity šlo, tak samozřejmě komunitní práce, tehdy jsme měli pronajatý prostor základní školy, kde se organizovaly různé jednorázové i dlouhodobé aktivity a ty měly osvětový i vzdělávací a kulturní rozměr. A potom to byla terénní práce. Postupně se začaly zaměstnávat Romky a Romové, kteří působili v terénu jako terénní sociální pracovníci. Potom samostatný program, který se spustil později, kolem roku 2000 a ten byl zaměřen na podporu rodové rovnosti romských žen.

Co znamená rodová rovnost?

Vytváření rovných příležitostí a šancí žen, v tomto případě romských žen a děvčat, aby nebyly z pohledu rodu a pohlaví znevýhodňovány a diskriminovány. Protože právě tahle skupina je znevýhodněna vícenásobně podobně jako např. LGBT skupina.

Mohla bys uvést nějaký příklad?

Je jich hodně, ale v tomto případě kolem roku 2000, kdy jsme spustili první dlouhodobý program, nešlo o to, aby dostaly informace o tom, jak politika rodové rovnosti vypadá a o čem je, nešlo ani o to, aby získaly hluboké a komplexní informace o lidských právech žen, které se dlouhodobě prosazují, ale spíš o to, aby si začaly uvědomovat svoje postavení v rodině a komunitě, té nejužší, a aby dokázaly na základě těch poznatků identifikovat, jestli jsou s tím ve shodě. Jestli je sociální prostředí, které se propojuje i s kulturou, tradicí a stereotypy, v něčem, čemkoli, neomezuje.

To znamená, že se na začátku nastartoval sebe-uvědomovací proces. Kdybych měla být hodně konkrétní, tak v zásadě víme velmi dobře, že romská menšina stejně jako jiné národnosti má nějakou historii, specifika, která je ovlivňují, některá společenství víc, některá méně. A to co v zásadě ovlivnilo mě, je můj vlastní osobní příběh. V jedné z těch osad jsem vyrůstala, dodnes tam žiji. Otěhotněla jsem jako svobodná matka. Takže to prostředí užší i širší komunity bylo velmi různorodé, když se s tím začalo nějak vypořádávat. Nebylo to velmi pozitivní. Rodina čelila různým reakcím nejširší rodiny, která tam žila. Ne vždy byli schopni odrážet slovní ataky, různé podněty, které přicházely. Někdy je to i válcovalo, přidali se k té vlně. A potom se to odzrcadlilo na vztahu mezi mnou a mojí nejužší rodinou. To, co sledovala, bylo, abych si uspořádala vlastní rodinu, abych nebyla svobodnou matkou, protože je nepřijatelné, abych vychovávala dítě sama. Protože okolí považovalo za dokonalé jen takové prostředí, kde je dítě vychováváno oběma rodiči. Tlak byl na to, abych měla muže. To je jeden z příkladů a takových je o mnoho víc, které byly podnětem k tomu, že jsme se rozhodli věnovat romských ženám a dívkám. A opravdu jsme se nesnažili jít do roviny zvýšené intervence např. formou kurzů vaření nebo pečení. To nechci podceňovat, ale šlo spíš o to, že jsme naši pozornost zaměřili na to vidět i z jiné perspektivy.

Nebylo to vnímáno jako ohrožující pro jejich okolí?

Myslíš muže? Je pravda, že někteří po prvních setkáních zakázali ženám, aby se zúčastňovaly takových aktivit. Nevím o tom, že by došlo k nějakému fyzickému násilí, ale opravdu tehdy to zrcadlilo míru síly a váhy slova chlapa, kterému se mnohé ženy bohužel v tom čase musely podřizovat. Takže tam byla nějaká fluktuace ve skupině. Ale fajn pro mě je zpětná vazba, že se nám dařilo každý rok získávat finanční prostředky a program trval víc než pět let. Pracovali jsme s různými skupinami žen a dokonce se nám na úrovni bánskobystrického kraje podařilo vytvořit stabilní a velmi aktivní skupinu žen. A nešlo jen o aktivismus ve smyslu zakládání občanských sdružení, ale šlo nám o to, aby byly aktivní ve svém bezprostředním okolí, v rodině. Mnoho z nich překonalo své životní výzvy, vypořádaly se se svými ne třeba úplně úspěšnými vztahy s jejich manžely a partnery.


To, co každopádně považuji za největší úspěch je, že všechny, které byly zapojené do krátkodobých nebo i dlouhodobých programů, si vybudovaly svůj přirozený respekt. A tím nemyslím, respekt jako to, že co řekli, to bylo všeobecně akceptované. Ale respekt na svém domácím území. A to bylo pro mě opravdu rozhodující a zároveň povzbudivé, protože jsem byla přesvědčená, že investice do lidí se vyplatí a že je nevyhnutelná.
 

Máš nějaké sny? Kdybys měl kouzelnou hůlku, co bys vyčarovala?

Možná to bude znít jako fráze, ale kouzelnou hůlku bych použila na to, aby tu byla větší míra tolerance a vzájemného respektu. Protože ten nejde vyvážit ani penězi a bohužel často nestačí ani množství zaangažovaných lidí, kteří se snaží tohle úsilí podpořit.

A na závěr bych chtěla doplnit ještě jednu věc. Z mého hlediska bylo nejdůležitější, že jsme těmi všemi aktivitami spustili jednu věc, a totiž že se v komunitě začalo žít. Už nežili jen tím běžným životním stereotypem, ale zapojovali se do aktivit, které pro ně byly postupem času zajímavé. A to bylo to nejdůležitější, aby ta komunita začala žít společenským životem. Na to reaguje většinová společnost někdy tak, že to není nijak zázračné, ale s tím já nesouhlasím. Je potřeba, aby tam lidé normálně žili, a začali se angažovat. Nejdřív na svém teritoriu, ale postupem času si mnoho z nich otevírá dveře a začnou být odvážnější v tom něco dalšího dělat. Takže k tvojí první otázce co je potřeba udělat, aby se nám žilo společně líp. Myslím si, že nejdřív musí každý začít u sebe. Nebýt lhostejný hlavně vůči svému okolí, snažit se vždy myslet na to, že společnost je tak silná, jako její nejslabší článek a proto je potřeba usilovat o to, aby nejslabší měli vytvářené podmínky na důstojný život. A hlavně nehledat pořád někde nepřítele.

Přečteno: 1690x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Můžeme spolu, Rozhovory, Slovensko, Romové, sociální práce, sociální začleňování



HLAVNÍ ZPRÁVY

Nikola Taragoš, programový ředitel Romodrom, o.p.s. v rozhovoru pro ROMEA TV.

videoNikola Taragoš: Snažíme se zabránit zhoršení situace našich klientů, dodáváme jim ochranné pomůcky i základní potraviny

1.4.2020 12:00
Dalším hostem v sérii rozhovorů s osobnostmi, kteří aktivně pomáhají v době nouzového stavu je programový ředitel organizace Romodrom.
 celý článek

Tisková konference k zvládnutí onemocnění COVID-19 v romských lokalitách na Slovensku

videoSlovensko bude testovat Romy v osadách. Nakažení Romové by pak mohli být izolováni ve státních zařízeních

1.4.2020 15:50
Od pátku se na Slovensku spustí testování na onemocnění COVID-19 ve 33 romských osadách. Matovič na tiskové konferenci společně s Peterem Pollákem a novou zmocněnkyní pro romské komunity Andreou Bučkovou představil plán boje s konoravirem v romských lokalitách. Odběry, na které dohlédnou vojáci, budou probíhat od 3. do 9. dubna. O den později, 10. dubna, by už měly být známy výsledky. "To, že jde armáda do osad není demonstrace síly," tvrdí premiér Igor Matovič. Vojenští lékaři podle něj budou s testy pomáhat proto, aby testování nezatížilo civilní zdravotníky. Premiér Igor Matovič chce nakažené Romy z osad umístit do státních zařízení.
 celý článek

V pátek 17. 2. 2017 jednala Rada vlády pro záležitosti romské menšiny poprvé pod vedením ministra pro lidská práva Jana Chvojky (FOTO: Úřad vlády ČR)

Úřad vlády vyzývá k nominaci nových členů do Rady vlády pro záležitosti romské komunity

1.4.2020 11:05
Úřad vlády vyzývá na stránkách kabinetu k nominaci nových členek a členů do Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Rada má v současné době 29 členek a členů, z toho 16 zástupkyň a zástupců státní správy a 13 občanských členek a členů zejména z řad Romů - tři tedy chybí.
 celý článek

www.iROZHLAS.cz

Další články z rubriky







..
romea - logo