Robert Tonelli: Romské děti potřebují vidět vzory, být aktivní a chtít

Děcka z Býchor, Krnska, Jihlavy a Potštejnu vyrazily na 4 dny do Prahy! Přijely na pozvání romského festivalu KHAMORO, který se v Praze konal již po osmnácté! Zajímavostí je, že doprovodný projekt Khamoro Kher vede Robert Tonelli (32), olašský Rom, který vyrůstal v dětském domově a později v pěstounské rodině. Jak to měl s romstvím on? Jaké jsou jeho vzpomínky na domov a co by pro mladou romskou komunitu mělo být nejdůležitější?

Můžeš nám říct něco o sobě?

Myslím si, že můj život je velmi zajímavý a krásný, minimálně tím vším co jsem musel zvládnout, překonat a přetrpět. Už od malička jsem vyrůstal v dětském domově, poté si mně osvojila v deseti letech pěstounka, se kterou mám velmi dobré vztahy dodnes. Jako malé dítě jsem byl velmi zlobivý, neposlušný a velmi špatně jsem se učil. Ve 12 letech jsem neuměl číst, pořádně psát, mluvit a koktal jsem. Moje pěstounka, kterou oslovuji „MÁMO“ si se mnou dala neskutečnou práci. Učila se se mnou, doučovali mně učitelé, spolužáci i sourozenci. Byl to neskutečný boj, ale myslím si, že jsem to zvládl. Důležité však bylo „chtít“.

Dnes mi je 32, vystudoval jsem vysokou školu, obor mezinárodní vztahy a evropská studia a od září nastupuji na další studijní obor politologii na Metropolitní univerzitě v Praze. Velmi dlouho jsem pracoval ve školství s romskými dětmi, nyní však pracuji na Ministerstvu obrany ČR. Zajímám se o problematiku národnostních menšin. Abych nezapomněl, mám nejkrásnějšího syna na světě, jmenuje se Robin a jsou mu dva roky.

Zajímalo by mě, kdy sis začal uvědomovat své „romství“? Máš své vzory?

Své „romství“ jsem si začal uvědomovat až na Romské střední škole sociálně právní v Kolíně, kdy jsem sám sobě kladl otázky typu: Kdo jsem? Co jsem? Kam patřím? Tím, že jsem byl dlouhé léta v DD a poté vyrůstal v náhradní rodinné péči, jsem přišel o svojí identitu, kterou jsem po 20 letech opět získal a plně si jí uvědomil. Myslím si, že děti v dětských domovech svojí identitu ztrácejí. Považuji za velmi důležité, aby se s dětmi v dětských domovech mluvilo o tom, kdo jsou. Noční můrou musí být pro každého člověka, když neví kdo je a kam patří. Jsem velmi hrdý na svojí národnost, na to, že jsem ROM. Dnes je mým vzorem americký prezident Barack Obama.

Jak to vypadalo v dětském domově, kde jsi vyrůstal, před 18 lety?

Dneska jsou domovy na rodinné bázi, já jsem to zažil v době, kdy jsme v deseti lidech spali na pokoji a kde byla jedna klubovna pro všechny. Bylo to rozdělené na kluky a holky, a v domově nás bylo okolo 60. Měli jsme tři skupiny A, B a C. Jako dítě jsem byl hrozně zlobivej. Byl jsem jako kluk, který se probudí v džungli a neví, co má dělat, neví kde je a jak se chovat. Ty děcáky dnes jsou úplně jiné. Když to vidím, říkám, že jsou bomba! Předtím tam byl řád, který musel člověk striktně dodržovat. Když jsi nepříšel v osm na snídani, tak si měl smůlu, když jsi nejedl tohle – tak čau…

Vzpomínáš si na výchovu v dětském domově? Měl jsi tam nějaké vzory?

V době, kdy jsem byl v dětském domově se moc o výchově mluvit nemůže. Celý princip ústavní výchovy byl poněkud jiný a velmi odlišný od nynějšího uspořádání a posazení dětských domovů v zákonném pojetí. Vyrůstal jsem s o dost staršími kluky (15, 16, 17). Dělal jsem to, co jsem viděl u těch starších. Velkou změnou byla pro mě pěstounská rodina, ke které jsem se dostal ve svých 12 letech. Vzory jsem v DD neměl. Ale musím podotknout, že tam byla teta jménem Milena a paní kuchařka Petra, které jsem měl velmi rád. Láska je ten cit, který dětem z dětských domovů chybí. Já ho měl, i když v malé míře.

Co bys vzkázal konkrétně romským dětem?

Aby všichni chodili do školy!!! Škola je základ života. Vím, že některé děti to mají velmi těžké, ale existují nadace, spolky, které podporují nejrůznější školní aktivity, volný čas. A možná bych si dovolil apelovat i na rodiče, aby dbali více na školní docházku svých dětí. Vzdělání je ten klíč k budoucímu úspěchu.

A všem dětem v dětských domovech?

Všem dětem v dětských domovech vzkazuji jediné: Jděte si za svými sny, jděte si za svým cílem. Učte se, vzdělávejte se a buďte aktivní ve všem, co děláte. Někdo rád tancuje, hraje fotbal, někdo umí dobře jazyky, vzdělávejte se v tom, co umíte a co Vás baví. Promluvte si s vychovateli, myslí to s Vámi dobře. A nezapomeňte, jsem tu pro Vás. Když budete chtít, přijedu za Vámi, miluju Vás.

Rozhovor byl publikován v časopisu Zámeček