romea - logo
21. listopadu 2017 (úterý)
svátek má Albert
Zprávy e-mailem - Nemáte čas číst naše zprávy každý den? Nechte si posílat souhrn toho nejdůležitějšího tak často, jak  chcete Vy.
Loading
rozšířené vyhledávaní

S režisérem Tomášem Kratochvílem o léčbě romským ghettem, sporech s aktivisty a hledání identity

22.12.2015 15:25
Tomáš Kratochvíl v dokumentu Gadžo (FOTO: Česká televize)
Tomáš Kratochvíl v dokumentu Gadžo (FOTO: Česká televize)

„Češi se mohou naučit od Romů krom jiného komunikovat. To prostě Romové umějí. Češi jsou kvůli nátuře nebo výchově a kultuře zvyklí se bát konfliktu a výměny názorů. U Romů je debata jako přátelské utkání...“ řekl mi Tomáš Kratochvíl v rozhovoru, který se v „přátelské utkání“ vyvinul také. Je vzácnost potkat člověka, který neargumentuje z předem vysezených pozic a o probíraném zjevně poctivě přemýšlí, stejně jako je vzácné být účasten debaty, která je konfrontační a obohacující zároveň.

Pracujete u svých dokumentů se scénářem? U filmu Ubytovny byl vcelku jasný záměr, osa angažovanosti. Tam by se nabízela nějaká dramaturgie.

Tomáš Kratochvíl

Tomáš Kratochvíl (1983) vystudoval FHS, krátce studoval také střih na FAMU. Věnuje se režii dokumentárních a hraných filmů. Na filmařském kontě má mimo jiné debut Shakespeare v ghettu, film Gadžo o svém pobytu v „nejhorším romském ghettu“, ústeckých Předlicích, příspěvek z cyklu Český žurnál s názvem Ubytovny (společně s Ivanou Čonkovou) o poměrech a politickém pozadí problematiky sociálního vyloučení a ubytování a nejnověji také celovečerní kinofilm Češi proti Čechům, který doplňuje a rozvíjí téma „bílého obyvatele v romském ghettu“ z předchozího filmu Gadžo.

Může existovat scénář k dokumentárnímu filmu? Všechno se obvykle odvíjí nečekaně. Ubytovny vznikaly tak, že jsme v roce 2013 společně s Ivanou Čonkovou (romská aktivistka - pozn. AG) vyhráli zakázku Agentury pro sociální začleňování. Měli jsme zpracovávat různá témata. To jsme dělali dva roky a dostali se k děsně zajímavým věcem, ten materiál jsme ale nemohli použít, protože se nehodil do jejich propagačních videí. Téma ubytování vyvstalo jako nejpalčivější, takže jsem nabídl Klusákovi s Remundou, jestli by nechtěli jeden díl Českého žurnálu o ubytovnách a vzniku Zákona o sociálním bydlení. Souhlasili. Pak jsme si museli sednout a udělat si jasno hlavně v tom, jaký na to vlastně máme názor, protože s Ivanou se v něčem dost rozcházíme, byly tam velké disputace.

Uvedete příklad?

Ve zkratce, ona je spíš idealistka, já materialista. Myslím si, že všechno se hodně odvíjí od materiální stránky. Když ve filmu Češi proti Čechům Jarda Gaži říká, že chudí nemají hrdost, považuji to za velmi důležitý výrok, tenhle jeho postoj mi dost otevřel oči. Když jste tak chudá, že vaše děti mají hlad, tak jakápak hrdost...? Nutí vás to volit životní strategie, které nemají s hrdostí moc společného.

Když jste tak chudá, že vaše děti mají hlad, tak jakápak hrdost...? Nutí vás to volit životní strategie, které nemají s hrdostí moc společného.

Zatímco Ivana...?

...zatímco Ivana je idealistka a myslí si, že to materiálno tam nehraje velkou roli a že jakési osvobození v duchu „opre Roma!“ dřímá i v chudých lidech z vyloučených lokalit. I přes ty podmínky, ve kterých žijou, že to v nich přesto je. Když jsme dělali Ubytovny, měli jsme obrovské kvantum materiálu o poměrně složité problematice, která se neustále vyvíjela. Vznik zákona měl dílčí peripetie, o kterých jsme si mysleli, že nebudou významné, ale zanedlouho se ukázal pravý opak – včetně toho, že skrývá situace a příběhy, které by v tom filmu být měly. Takže jsme se zpětně vraceli k věcem, které jsme původně zavrhli. Byl to dost náročný proces, střih jsme dělali půl roku, což je mnohem víc času, než televize zaplatí – ta nám na to dala 10 dní.

Zásadně používáte voiceover, ve svých filmech fungujete jako vypravěč-průvodce. V čem je to pro vás výhodný prostředek?

Myslím, že žijeme v době, kdy už neexistuje „kouzlo filmové reality“, tedy že se koukáte na film a věříte tomu, že všechno, co vidíte, tak skutečně je. Každý vlastní mobil a počítač a může si udělat vlastní film, většina lidí to i dělá. Přijde mi fér přiznat, kdo ten film dělá, kdo drží kameru, kdo klade otázky a stříhá a jaký má postoj. Když sám sebe představím a lidi vědí, kdo jsem a z jaké pozice mluvím, můžou se pak vůči tomu vymezit nebo souhlasit. Nehraju na ně žádnou habaďůru. Navíc když točíte dokument, spousta věcí vám unikne, nemůžete je natočit. Je to příběh, jehož nejdůležitější momenty se zásadně odehrávají, když tam nejste. Voiceover nabízí způsob, jak ho divákovi přesto předat. Tenhle typ dokumentu odstartoval Michael Moore někdy v 80. letech a dělá ho čím dál víc filmařů. Teď je prostě taková vlna.

Co sebearanžování jako prostředek? V Gadžovi máte moment, kdy prožíváte soukromé neštěstí a natočil jste se, jak sedíte v okně a melancholicky hledíte ven. Zaujala mě otázka, jestli člověk ve chvíli, kdy se takto naaranžuje, točí skutečně vlastní melancholii? Není to jakési meta-natáčení: záznam toho, jak vy sám sebe dokumentujete?

Pro mě bylo natáčení terapie. Když ode mě odcházela manželka, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Tak jsem to natáčel.

Pro mě bylo natáčení terapie. Když ode mě odcházela manželka, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Tak jsem to natáčel. V momentech, kdy jsem něco prožíval, zapisoval jsem si to do deníku, který byl jakýmsi zpětně vznikajícím scénářem a zároveň jsem ty momenty i točil. Říkal jsem si, že bych k sobě měl být upřímný a když už se něco děje, tak to točit. Nevím, jestli je to narcistní, to musí posoudit někdo jiný, ale natočil jsem i chvíle, kdy mi bylo fakt blbě – některé věci jsem si dodneška nepustil, protože mám strach se koukat na to, jak jsem vypadal, když mi bylo hodně zle.

Měla ta autoterapie nakonec kýžený efekt?

To bylo zrádné. V danou chvíli to jako terapie třeba zafungovalo, ale když pak ten film vidíte ve střižně posté, stává se z toho spíš noční můra.

A samotný pobyt v Předlicích měl léčivý efekt? Prostředí bytu před rekonstrukcí působilo dost ponuře, dokážu si snadno představit, že se tam depresivní stavy můžou ještě kumulovat..

Já bych měl tenkrát asi deprese v jakémkoli prostředí, ale pobyt u Jardy pro mě terapeutický byl, protože on je prostě srdcař. Dokázal mě z toho vyléčit – to je vidět i ve filmu, kdy mi říká „vykašli se na ni!“. To jsem přesně potřeboval slyšet. Udělal jsem si z toho přechodový rituál, zbavil se všech věcí a vypadnul. Měsíc během rekonstrukce byl fakt špatný, ale když jsem měl opravený byt a dostal jsem od Jardy dvě židle – černou a bílou, měl jsem z toho nepopsatelnou radost! Ty židle byly moje všechno.

Říkáte Jarda-srdcař. Musím se vás zeptat i na to, jak je to s Jardovou příslušností k tzv. „moravákům“, o kterých se říká, že patří k místním obchodníkům s chudobou.

Jarda Gaži říká něco v tom smyslu, že prostituce je špína, lichva je špína a já se ho ptám: „No dobře, ale tys to v minulosti dělal?!“ A on říká: „no ale proč? Protože jsem potřeboval prachy a chtěl jsem si to vyzkoušet. Teď už bych to nedělal.“

Ano, Jarda k nim patří a to, co se o nich říká, je do značné míry pravda. Věci, na které narážíte, se děly v 90. letech, Jarda to přiznává a v Gadžovi o tom vlastně i mluví mimo obraz. Říká něco v tom smyslu, že prostituce je špína, lichva je špína a já se ho ptám: „No dobře, ale tys to v minulosti dělal?!“ A on říká: „no ale proč? Protože jsem potřeboval prachy a chtěl jsem si to vyzkoušet. Teď už bych to nedělal.“ Vím, že Jarda osobně nedělá nic nelegálního a nezákonného, naopak si staví image na tom, že má poměrně férové nájmy a že se svou minulostí zúčtoval. Já se v tom nechci patlat, protože jsem součástí rodiny, ale zároveň to nepopírám a říkám, že o tom vím.

Rozumím, přesto: proč jste s tím Jardu nekonfrontoval? Proč tenhle motiv vypadl z Čechů proti Čechům?

Snažil jsem se ho konfrontovat, ale výsledek nebyl natolik nosný, abych ho do filmu použil. Byl jsem v situaci, kdy bych na něj měl v zájmu jakési objektivity házet špínu...

Ne nutně špínu, ale možná to alespoň nějak ozřejmit. Člověk, který touhle informací disponuje, si pak právem může položit otázku, proč řešíte jako jedno ze stěžejních témat bydlení a obchod s chudobou a na druhé straně tu máte blízkého kamaráda s touto zkušeností. Tím nechci nijak soudit přátelství, lidé mají za sebou leccos, ale takhle vám někdo může právem vytknout, že si „nevidíte do úst“.

Musím uznat, že kamarádská loajalita převážila nad investigativním, drsným dokumentaristou.

Myslíte si, že Romové potřebují hájit? Není to pro ně vlastně urážlivé, když se u nich objeví někdo zvenčí a chce dokazovat ostatním jejich „normalitu“? Proč by se něco takového mělo vůbec soudně myslícím lidem dokazovat?

Ano, je to vlastně absurdní. Kdybyste přišla s námětem, že se chcete odstěhovat do českého města 100 km od Prahy, chcete se tam skamarádit se sousedy a domácími a natočit film o tom, jak se kamarádíte, bude si každý ťukat na čelo. Na druhou stranu; o tom filmu se dost mluvilo, dostali jsme peníze na celovečerní verzi. Nějaké velké téma, zádrhel a propast tam je. Jako nejlepší způsob, jak tu propast překlenout, mi přijde udělat právě tohle, jakkoli absurdní to je.

Dobře, tak se zeptám jinak; stalo se vám za tu dobu, že by za vámi někdo přišel s tím, že předtím než viděl vaše filmy, měl zdrženlivý nebo negativní postoj k Romům a že mu ten film „otevřel oči“?

Mám docela dost kladných ohlasů, kupodivu víc než „hejtů“. Můžu to demonstrovat například na svém „tatovi“, který už nenadává na cigány, nemá ty hloupé kecy. Teď to převedl na uprchlíky. (směje se)

To jsem viděla a to je nepochybně silný moment. Ale to je rodina. Otázka je, jestli ty kladné ohlasy nepřicházejí od těch, kteří už o ničem přesvědčovat nepotřebovali. Jestli se našel někdo, kdo si prošel podobným přerodem jako váš tatínek.

Máte asi pravdu. Stejně si ale myslím, že na ten film někdo kouká a že Jarda umí vyvolat sympatie. A že možná až takový člověk půjde příště pochodovat do vyloučené lokality, bleskne mu hlavou: co když tam někde je právě takový Jarda? A že mu to třeba bude blbý. Neříkám ale, že mám zprávy o bývalých náccích, kteří se nechali přesvědčit mým filmem. Nicméně doufám, že i takové myšlenkové pochody může můj film vyvolat.

Chápu, že dokument je osobní a angažovaný. Nejsou ale některé záběry trochu manipulativní? Mluvím třeba o momentu, kdy proromský aktivista Míra Brož hovoří o výhrůžkách, které dostává a kamera paralelně zabírá jeho těhotnou ženu, u níž se navíc objeví popisek „Mírova těhotná žena“?

Jakkoli je Míra kontroverzní osobnost a já tu kontroverzi samozřejmě vidím a chápu, tak si ho vážím. Ta situace je natolik vážná a vychýlená náckovským směrem, že on to jednoduše tzv. „schytává“. A ať si o něm člověk myslí cokoli, je prostě odvážný. Já to na něm obdivuji a chtěl jsem, aby to bylo vidět.

Je to vidět. Nicméně když zkombinujete jeho vyprávění o tom, jak dostává výhrůžky smrtí s obrazovým záběrem na jeho těhotnou ženu, tak už to přece je jistý typ citového vydírání. Jako byste divákovi mával před očima tím, že tomuto člověku je vyhrožováno a on má přitom těhotnou ženu, ačkoli mezi těmi skutečnostmi není žádná spojitost. Emaily by byly přece stejně hrozné, i kdyby chodily netěhotné ženě, muži..

Spojitost tam vidím, pro mě je to realita tak, jak se udála. Navíc to vypovídá i něco o Mírovi, o jeho odvaze a umanutosti. O rozhodnutí, že to bude stejně dělat a nepoleví ani v situaci, kdy má těhotnou ženu. Jemu prostě ty emaily chodí. Takže mně to přes čáru nepřijde. Vím o sobě, že mám rád emoce a rád je používám, asi víc, než je v Čechách zvykem. Tady se emocí bojíme. Pan Vachek údajně říkal dokumentaristům, že emoce nemají v dokumentu co dělat. Myslím si, že to není pravda.

Když už jsme u Míry Brože; jak se díváte na to, že o jedincích z protiromského spektra mluví jako o „temné síle“? Ztotožňujete se s touhle pojmologií rozlišování zla vs. dobra?

Xenofobii a rasismus a do jisté míry i nacionalismus jako zlo hodnotím. Míra tyhle pojmy používá a libuje si v nich, ale vzhledem k tomu, že v ČR je občanská společnost stále v plenkách, bez něj a jemu podobných by se na odpor proti pogromům nikdo nezmohl. Oni jsou jakási „generace nula“, a tlak, který na sobě pociťují, po nich takové jednání vyžaduje. Oni prostě čelí nesmírnému tlaku.

To jistě, jen je otázka, jestli to pak do nějaké míry nesnižuje jejich důvěryhodnost. Když někdo označuje lidi, které sám trefně nazýváte „lidmi z českých kuchyní“ za „temné síly“, tak se dostáváme zhruba na úroveň kouzelníka Žita bojujícího proti fiktivním Silám zla...

Myslím si, že když někdo využívá tohle všechno k získání moci a vlastní politické kariéře, tak to je „temné“. V momentě, kdy je to ta „normální česká máma“, která se někam vydá řvát přinejlepším „Čechy Čechům“ a touží vidět krev, tak i to je „temné“.

Já mluvím o tom neúměrném patosu, který to vlastně celé trochu devalvuje. Nemělo by se mluvit spíš o příčinách těch nebezpečných malých frustrací, o tom, co se z nich může vyvinout? Nedémonizovat to? Naopak upozorňovat na to, že se to může kdykoli stát člověku ze sousedství, kterému se nedaří v životě a potřebuje obětního beránka? S nějakou vágní „silou zla“ se přece málokdo ztotožní.

Máme dvě možnosti. Buď nechat věci plynout a doufat, že policie je vlastně schopná a zatím vždycky zabránila průšvihu, tak mu zabrání i příště, anebo si jít stoupnout před shromáždění nácků a být trochu „za magora“. Nechat to zorganizovat někoho, kdo bude trochu šílený, protože tohle jednoduše nemůže dělat člověk s normálním pudem sebezáchovy, s nechutí jít do konfliktu. Musí to být člověk, který si konflikt trochu užívá. Postavit se tam a dát najevo, že je proti tomu. Já se přikláním k tomu, že je dobré se tam postavit. Dokud probíhá boj v ulicích, budou vždycky v čele stát takovéhle osobnosti. Jakmile se posuneme dál a začneme se bavit o mediální úrovni, o vzdělávání atd., je samozřejmě kontraproduktivní, když to vedou lidé, zvyklí bojovat a jít hlavou proti zdi. My se tu ale bavíme o roku 2013 a o situaci, kdy nám reálně hrozilo, že nás zmlátí nebo zabijou. Šli proti nám policajti, právníci i média. Jinak řečeno, podle mě to nějaký smysl má a těch lidí si vážím, ale zároveň bych byl rád, kdyby se to celé posunulo do méně vyšinutých kolejí.

VIDEO

Zeptám se ještě na další věc. Proč se tak důsledně držíte termínu „cigán“? Jaké jsou podle vás konotace těch různých výrazů; cikán, cigán, Rom?

Cítím, že je mi „dovoleno“ říkat cigán, a to z toho důvodu, že to neříkám hanlivě, ale s láskou. Moje postavy o sobě říkaly, že jsou cigáni, nepoužívaly slovo „Rom“. Tím termínem neopovrhuju, vážím si ho, pro ně nicméně není označením sebe samotných. Naučili mě říkat cigán s „g“, protože jsou všichni ze Slovenska. Češi říkají „cikán“, protože jsou tak naučení ještě z dob než jsme si tu Romy vyhladili. Nepoužívám termín „cigán“ důsledně; když mluvím o Romech obecně jako o etniku, snažím se je označovat za Romy.

Co pro vás reprezentuje termín „gadžo“? Na jakém místě by se umístil za jinými sebeidentifikačními kritérii, jako je třeba „muž“, „otec“, „člověk“ apod.?

Pro mě je to někdo, kdo je „jiný“. Tak já jsem si tam připadal. Jardova domácnost mě přijala za svého, mezi ostatními jsem byl ale vždycky „gádžo“, to znamená ten, co řeší úplně jiná témata, nejen holé přežití a rodinu. Ten, co se vždycky vyptává, protože dělá film. A ten, na kterého si musíte dát pozor, jinak vytáhne kameru a začne vás natáčet. S Jardou jsme si ovšem zavedli vtipný systém nadávání; on na mě volal „parno rukono“, já na něj „kalo rukono“ (parno rukono, kalo rukono – romsky „bílý pes“, „černý pes“, pozn. AG). Termín „gádžo“ je mi jinak velmi příjemný i zvukomalebností. Jsem vyloženě rád, když na mě někdo volá: „hele, gádžo!“

Co vlastně vidíte jako hlavní kritérium identity? Je to třeba jazyk, nebo to, kým se člověk cítí být? Případně nálepka, označení zvenčí?

To je přece jedna z největších záhad dějin! Na tom si vylámali zuby všichni sociologové a historici a nikdo to vlastně neví.

Tak jinak: kdyby se vás někdo zeptal na vaší identitu, co by bylo tím, co ji nejvíc formuje?

Nevím to. Už delší dobu nad tím uvažuju. Kdybych měl vzít sám sebe, patřím k jakési globální sociální třídě nějak uvažujících lidí, kteří se zabývají určitými věcmi. Mezi dejme tomu městské třicátníky, kteří jsou si podobní v celé západní kultuře plus třeba v Japonsku nebo Koreji. Mezi lidi, kteří všichni mluví anglicky, znají stejný kulturní kontext. Čechovi z vesnice jsem nejspíš vzdálený víc, než tomu Korejci, který je stejně starý a zajímá se o stejné věci jako já. Globální civilizace je dost křehká, všechno je jen na internetu a možnostech cestování, tedy na fosilních palivech, protože zatím nemáme letadla na solární pohony. Takže všechno se může najednou rozpadnout. Kdyby se to takhle pokazilo, ocitl bych se ovšem zpátky ve skupině se strejdou z Horní dolní. Neboli vlastně nevím, jaká ta identita je.

V Ubytovnách proti sobě stavíte „pravicový“ a „levicový“ pohled. Chápu, že jde o jakési účelové zjednodušení, ale nezdá se vám přesto, že míra odstíněnosti jednotlivých „pravicí“ a „levicí“ je natolik výrazná, že daný typ rozlišení vlastně ztrácí smysl?

Ty kontury se překrývají v reálpolitice. Politické strany dělají strašně podobné věci a těžko lze říci, která z nich je pravicová a která levicová. Na úrovni ideologie ale nemáme lepší rozlišení. Pořád je to naprosto funkční a velmi důležité. Je logické, že se zrovna v Čechách ozývají hlasy, že nic takového neexistuje. Většina Čechů ráda říká, že je tak nějak „veprostřed“, a že nechtějí být fanatici. Už i samotné slovo ideologie je vlastně nějak sprosté. To je ovšem blud. Lidi, kteří tvrdí, že jsou na středu, tak jsou většinou na pravici „jak sviňa“, jsou tak vychováni ve školách. Máme tady 25 let od vítězství reaganovského a thatcherovského kapitalismu a ještě jsme neprošli takovou reflexí, abychom si byli ochotní přiznat, že slovo „odbory“ není sprosté.

Proč jste v Ubytovnách víc nekonfrontoval příslušné úřady – třeba když jste natočil automaty na ubytovně? Proč jste to pak už nechal být?

Co bychom zjistili? Že je to povolené a v pořádku, nebo že oni tam porušujou zákon, herna se zavře a pak to bude v pořádku? Mně na tom přišlo důležitější, a obecně v Čechách důležité vysvětlit – a to je právě ta chybějící levicovost – že člověk, který je na dně, je velmi snadnou obětí závislostí. Dobře zajištěný pravičák to samozřejmě v životě nepochopí, protože v podobné situaci nebyl. Řekne, že ten chudý je nezodpovědný a že má nulovou finanční gramotnost. Kdyby se ale sám v té situaci ocitnul, taky bude gambler a závislý na alkoholu, protože tam se padá rychle a snadno. Už samotný fakt, že si můžete „zagemblit“ přímo v ubytovně a že se tam prodává chlast, je evidentní zvrhlost. Ať se na to koukáte z pravicového nebo levicového hlediska. Pro mě to dokresluje zvrhlost toho místa. A dál už jsem to nepotřeboval rozebírat.

Právě proto, že je to zvrhlé a skandální, by třeba mě osobně zajímalo, jak se k tomu místní autority stavějí.

Co by nám ale kdo řekl? Na úřadě by nejspíš řekli něco v tom smyslu, že tady neplatí plošná vyhláška, že v Karviné je zákaz automatů, tudíž soukromý subjekt si na svém pozemku může dělat co chce..

Dobře, ale tyhle typy odpovědí, vyprázdněné floskule a papouškování obecností, jste přece u jiných natočil. Když vám někdo takto „plácá“, má to přece taky výpovědní hodnotu.

Vezměte si, že máte 52 minut a to téma je brutálně košaté. My jsme si určili nějakou jednoduchou tezi a tu jsme se snažili vysvětlit z tolika úhlů pohledu, kolik je možné do tak krátkého časového úseku vměstnat. To je bohužel strašné zjednodušení.

Na kterém z těch aspektů je tedy největší důraz?

Pro mě je nejdůležitější přítomnost rasové otázky v problematice sociálního bydlení. Udělá se zákon o sociální bydlení, bude tu vůle těm lidem nějak pomoci. Aby byl účinný, musí se zákonitě udělat podle míry té bytové nouze. V tom případě bude vždycky na prvním místě rodina s dětmi. Je smutné, když je muž, žena nebo důchodce ve špatných podmínkách, ale jakmile jde o děti, je tam v sázce budoucnost. Takže v tu chvíli tam máte Romy na prvním místě. Protože ti jsou na ubytovnách jako rodiny, v devadesáti i více procentech případů. Viděli jsme tam opravdu minimum bílých rodin – ty jsou eventuelně na azyláku. Snaha pomoci by byla vždycky pranýřovaná ve smyslu: „hele, to je zas pro ty cikány“. Pro kteréhokoli z politiků by takový přístup znamenal politickou sebevraždu. Takže to neudělá a bude se snažit ten prostý fakt obejít, čímž pádem to bude vždycky neúčinné. Protože nejde napsat zákon, který by říkal, „tohle je pro bílé a ne pro černé“. Tím pádem je to odsouzené k neexistenci a ti bílí, kteří by eventuelně mohli dostat bydlení a nikdo by proti tomu nic neměl, jsou v takové chvíli de facto rukojmí obecného anticiganismu. Tam vlastně figurují jako oběti. Nemůžou za to, že jsou zrovna bílí a nepomůže se jim, protože se nechce pomoct černým. Neboli mi přijde, že anticiganismus škodí celé společnosti jako celku. To, že jsme anticiganisti neškodí jenom Romům, ale i nám, protože solidarita se roztříští a přestane být možná. Takže by bylo v zájmu všech toto odstranit, nejenom těch, kdo mají rádi cigány.

„Mají rádi cigány“? Je to vůbec možné, mít rád plošně skupinu?

Za sebe říkám, že se Češi mohou naučit od Romů krom jiného komunikovat. To prostě Romové umějí.

Ale jo, já to tak klidně říkám. Já jsem se ptal spousty lidí, co mají rádi na Romech a co si myslí, že by se od nich bílí mohli učit. Každý mi řekl, že vlastně neví...a to mi přijde škoda. Za sebe říkám, že se Češi mohou naučit od Romů krom jiného komunikovat. To prostě Romové umějí. Češi jsou kvůli nátuře nebo výchově a kultuře zvyklí se bát konfliktu a výměny názorů. Jakmile s námi někdo nesouhlasí, hned se cítíme ohrožení a přecházíme do útoku, který není protiargumentem. Nejsme schopní v klidu a míru, ale důrazně, komunikovat. Kdežto u těch Romů je to spíš jako zápas, respektive přátelské utkání...

Já vám do toho skočím, ale „u těch Romů“? Vždyť nejsou žádní jedni Romové..

U těch, co já znám z Předlic. To znamená slovenské Rumungry s malou hrstkou původních českých Romů, plus znám Romy v Ostravě, i několik Olachů.

To ale přece mluvíte o konkrétních lidech. „Mám rád Romy“, to je jak kdybyste řekl, že máte rád Australany – mít rád přece můžete mít lidi, se kterými jste něco zažil, které jste potkal... Mně to přijde stejně absurdní, jako Romy „nenávidět“.

Já to tak nemám, já je prostě rád mám. Samozřejmě že když potkám pitomce nebo hysterku, kteří mi ublíží, tak je mít rád nebudu. Dovedla jste mě ale k dobré otázce. Mám rád Čechy? Když toho vidím tolik, co se mi na nich nelíbí? Některé věci se mi ale na nich zase líbí. Takže to je věc, se kterou bojuju. Říkám si, že musím mít lidi víc rád, což je s tímhle povoláním obecně těžké.

Přečteno: 2141x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Ghetta, Rozhovory, Předlice, Ubytování, Chudoba, Film, dokumentární fillm, Kultura



HLAVNÍ ZPRÁVY

Shromáždění na Abertově - 17. 11. 2017

videoZÁZNAMY: ČR si připomněla 17. listopad, policie v Praze zadržela dva příznivce extremistické DSSS

17.11.2017 12:54, (AKTUALIZOVÁNO 21:00)
Obyvatelé České republiky si dnes připomněli výročí událostí spojených se 17. listopadem. Hlavní město zažilo pietní shromáždění, demonstrace pravicových extremistů i krajní levice i různé kulturní akce. Na akce svolané u příležitosti výročí událostí z listopadu 1939 a 1989 dohlíželi stovky policistů, pražským jednotkám vypomohly i další krajská ředitelství.
 celý článek

Dominika Duka (FOTO: Petr Zewlakk Vrabec)

Kardinál Duka poblahopřál nenávistné Okamurově SPD k volebnímu výsledku. Spojuje nás péče o bezpečí lidí a řada jiných témat, uvedl

16.11.2017 13:45
Hlava české katolické církve, kardinál Dominik Duka, poblahopřál k výsledkům voleb předsedovi hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomio Okamurovi. „Dovoluji si Vám pogratulovat k výsledkům voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Jsem přesvědčen, že nás spojuje péče o bezpečí lidí v této zemi i řada jiných témat. Přál bych Vám, abyste Vy i Vaši poslanci v nově ustavené sněmovně dokázali důrazně prosazovat právo a spravedlnost,“ uvedl Duka ve svém dopise.
 celý článek

Emil Voráč

Emil Voráč: Dokud nebudeme schopni se dohodnout, ničeho nedosáhneme a budeme k sobě chovat nenávist

16.11.2017 12:15
Co vlastně chceme? Nesouhlasíme s dosavadní politikou a vůbec se nedivím. Vadí nám převažující nálady tohoto národa. Dlouhodobě si stěžujeme, že politika, ale i integrační činnost je o nás, ale bez nás. Nejsme spokojení, že romská menšina nemá zástupce v senátu, parlamentu, nebo ve vládě a také na úřadech, kde se jaksi tvoří vnitřní zákony, které mnohdy jsou specificky nastavené proti naší menšině.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







..
romea - logo