romea - logo
19. listopadu 2019 (úterý)
svátek má Alžběta
Loading
rozšířené vyhledávaní

Operní pěvec Miro Bartoš: Svět nespasíte. Jde o to pomoci konkrétním lidem

Praha, 21.7.2014 11:21, (ROMEA)
Sourozenci Bartošovi v Rusalce - Miro jako hajný, Bohunka jako kuchtík (FOTO: archiv sourozenců Bartošových)
Sourozenci Bartošovi v Rusalce - Miro jako hajný, Bohunka jako kuchtík (FOTO: archiv sourozenců Bartošových)

Miro Bartoš a jeho sestra Bohunka se jako malí vymanili z prostředí, které jim nedávalo příliš velké šance. Oba absolvovali konzervatoř. Miro vystudoval „peďák“ a splnil si svůj sen být učitelem zpěvu, Bohunka bratislavskou Vysokou školu muzických umění. Oba se stali sboristy Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Bohunka se kromě práce stará o rodinu a Miro studuje dál – management na prestižní Newton College v Brně. „Řekli nám – hele, máte talent, pojďme to zkusit,“ vzpomíná na své začátky Miro.

Se sestrou jste neměli jednoduché dětství. Jak váš příběh začal?

Vyrůstali jsme v Heřmanově Huti nedaleko Plzně. Rodiče se rozešli, a protože se nás matka vzdala, vyrůstali jsme s otcem. Ten si po čase našel novou přítelkyni, se kterou má další dva syny. Vztahy byly doma někdy velmi napjaté a složité. Nakonec jsme žili s babičkou a dědou v Plzni. O tom, co jsme doma zažívali, se mi příliš mluvit nechce. Zásadní ale bylo, že do základky v Plzni s námi chodily i děti z dětského domova Domino a my jsme viděli, že to tam mají trochu jinak. Že se k nim chovají jinak, že mají volný čas, zájmy. Měli jsme mezi nimi kamarády a chodili jsme za nimi do domova na návštěvy, znali jsme jejich „tety“ a „strejdy“. Moc se nám tam líbilo a modlili jsme se, abychom tam mohli jít taky.

A to se vám povedlo.

Ano. Byl to konkrétní impuls, kdy bylo doma kvůli něčemu dusno a táta chtěl, abychom s ním odjeli z Plzně zpátky do Heřmanovy Hutě. A to jsme nechtěli. Nechtěli jsme měnit školu, kamarády. Báli jsme se, co se doma stane – a sestra našla odvahu k velkému rozhodnutí. Utekli jsme z domova a vloupali jsme se do školy. Když nás tam ráno našli, moc hezky se o nás postarali. Udělali nám snídani a byli moc milí. Do domova jsme ale nemohli hned, protože bylo plno. Mohli nás umístit někam jinam, ale to jsme nechtěli. Museli jsme se tedy ještě na čas vrátit domů. Byly to dost krušné chvíle, ale dnes na to vzpomínám s úsměvem a jsem rád, že se tak stalo. Do domova jsme s Bohunkou odešli 21.března, první jarní den roku 1995. Od té doby si ten den každý rok připomínáme.

"Když se ohlédnu zpět na toho malého, hodného, ustrašeného kluka, jakým jsem byl doma, nikdy bych nevěřil, že mým živobytím bude hudba".

Dá se tedy říct, že jste měli štěstí na lidi, které jste potkali mimo rodinu?

Určitě. Ještě když jsme byli doma, chodili jsme na škole do pěveckého sboru, který se dnes jmenuje Mariella. Doma jsme museli hodně pomáhat a na zkoušky nás nepouštěli, takže jsme tam chodili tajně. Když se na to přišlo, dostali jsme výprask. Dneska, když se bavíme s dětmi ze sboru a vidíme, jaký mají někteří přístup, že je to nebaví nebo je do toho někdo nutí, tak jim říkáme, že my jsme kvůli zpívání plakali. Skvělý byl třeba pan ředitel Petr Pavel, který vyjednal, abychom do sboru mohli chodit i po umístění do dětského domova. Na hudební dráhu nás vlastně nasměroval on, vychovatelé, tety, a také paní Marie Nováková, sbormistryně Marielly.

Takže to tedy nebyl takový ten sen od dětství, dostat se k divadlu a zpívat?

Vůbec ne. Nad tím jsme takhle nepřemýšleli. Já jsem chtěl jít na kuchaře – číšníka nebo na výrobu hudebních nástrojů, sestra se původně dostala na cukrařinu. Ani jeden z nás nechtěl být v té době zpěvákem. Řekli nám – hele, máte talent, pojďme to zkusit. Musím říct, že v mém případě pomohla pozitivní diskriminace, vzali mě i díky mému příběhu. Že jsem z dětského domova, že jsem romské dítě, že je potřeba dát možnost – a uvidí se časem. Důležité bylo to, že nám někdo věřil a zastal se nás.

A s diskriminací kvůli tomu, že jste Rom, jste se někdy setkal?

Já osobně ne. Když jdu někam sám, je to v pohodě, ale když jdu s více kamarády Romy, tak se běžně stává, že nás někam nepustí. Byl jsem třeba nedávno u toho, když nás – skupinku Romů, včetně Davida Tišera, nepustili do jednoho pražského klubu. David ale skvěle zareagoval, vyhazovače usadil argumenty, znalostí práva a osobním postojem tak, že se nám při odchodu málem klaněli. Bylo to pro mě velmi inspirativní.

"Někteří prostě chtějí mít ventil, potřebují na někoho ukázat a říct, že něco nefunguje proto a proto. A na Romy ten ventil použít můžou."

V čem to podle vás je, ten „průšvih“, ta nesnášenlivost ve společnosti vůči Romům?

Myslím si, že všechno je hodně závislé na politice a ekonomice a mnoho lidí je nějakým způsobem frustrováno. Je velká nezaměstnanost, lidé nemají práci – anebo mají, ale špatně placenou. Někteří prostě chtějí mít ventil, potřebují na někoho ukázat a říct, že něco nefunguje proto a proto. A na Romy ten ventil použít můžou, tak to dělají. Chápu, že leckdy nám někteří Romové nedělají dobrou image, ale neexistuje přece nějaká kolektivní vina. Vůbec nechápu, že se to v téhle době vůbec děje, že se haní a hanobí nějaká lidská rasa. To jsme si snad už v minulosti zažili.

Mnoho takových lidí třeba ani žádného Roma osobně nezná, přebírá názory a používá spoustu frází. Když se někdy bavím v nějaké skupině lidé o Romech, tak řeknou: „No jo, ale tebe známe a tebe máme rádi“. Přijde mi to strašně povrchní, neupřímné a vysloveně stupidní. Ale prostě se to takhle nějak děje. Druhá strana mince by měla být ta, že tu musí být aktivita Romů samotných a ventilovat ten opak. Velice se mi líbí, jak se teď pracuje na Ministerstvu pro lidská práva pod panem Dientsbierem, jak se pracuje na pozitivní tváři romského etnika, na jeho mediálním obrazu.

VIDEO

Sám jste působil na Ministerstvu práce a sociálních věcí.

Ano, byl jsem poradcem náměstka ministra pro oblast romské inkluze a vzdělávání. S MPSV spolupracuji i dál, připravujeme projekt na vzdělávání romských dětí v Plzni. Cílem je motivovat a rozvíjet jejich přirozené talenty, poskytnout jim asistenta, který s nimi bude individuálně pracovat a vést je. Když přijde dítě domů s úkolem a rodiče mu s ním nedokáží pomoct nebo ho nemotivují do dalšího vzdělávání, je to někdy těžké. Proto je ta pomoc zvenčí důležitá. Jsem nadšený tím, že dnes už je spousta příkladů dobré praxe, mnoho lidí to někam dotáhlo, myslím, že se to celkově zlepšuje – nemyslím si, jak mnozí tvrdí, že naše republika na romské téma úplně kašle.

S dalším vzděláváním se situace pomalu lepší, přesto to však ještě není úplně běžné.

Je to složitější problém. Mnoho mladých Romů třeba ve vzdělávání pokračuje, ale nedokončí ho. Důvodů je více. Často hrají roli peníze – rodina si třeba nemůže dovolit dlouhodobé dojíždění a rodiče naopak chtějí, aby děti co nejdříve pracovaly a přispívaly do rodinného rozpočtu. Neplánují budoucnost, neuvědomí si, že když nechají dítě vystudovat, může mít dvojnásobně, trojnásobně větší plat. Ale to se bavíme na takové spíše teoretické bázi, zas tak průzračně přímočaré to není.

"Ono se říká, pojďme se vzdělávat, ale pak taky musí být vazba na to, aby lidé tu práci měli. A aby je uživila."

Já mám střední školu, studuji druhou vysokou, mám spoustu známých, nějaké postavení a beru v divadle cca 13 000. Jak mám pak být motivovaný? Já jsem motivovaný, protože to mám rád, protože pro divadlo dýchám. I tak ale zažívám perné chvíle, kdy musím přemýšlet, jestli zaplatit dříve nájem nebo plyn. A to se bavíme o někom, kdo vzdělaný je a ví…ale jak má pracovat někdo, kdo má mnohem složitější podmínky? Ono se říká, pojďme se vzdělávat, ale pak taky musí být vazba na to, aby lidé tu práci měli a aby je uživila. Ta doba už je v tomhle jiná, to „uč se – budeš mít dobrou práci“ už tak neochvějně neplatí. Jsem ale optimista a věřím na lepší časy.

Další věc je, že ne každý je zaměřený tak materiálně, co když má někdo hodnoty jinde? Vždycky bude nějaká skupina Romů, která se vysloveně integruje, má cíle, chce něco budovat, někdo to chce spojit s tím být movitý. Mnoho Romů uctívá více než to svou rodinu, žije skromně - ale jsou spokojení. Na kom je, aby to soudil? Nic není jen dobře a nic není jen špatně, svět je rub a líc, má dvě strany.

Existují dva názorové proudy. Jeden říká, že Romové, kterým se podařilo něco dokázat, by měli dál pomáhat ostatním Romům a ten druhý, že Rom, který něco dokázal, nemá jen proto, že je Rom, povinnost někoho dalšího podporovat. Jak to máte vy?

Záleží na tom, jak to ten člověk cítí. Ten princip pomoci je ve finále vlastně správně. A je jedno, jestli pomůžete Romovi nebo Neromovi, důležité je, že máte snahu někomu pomoct, že máte empatii k druhým. Také se najde mnoho lidí včetně Romů, kteří si za tu myšlenku pomoci schovají byznys a na jejím tématu vydělávají.

""Nespasíte svět. To nemůže nikdo. Jde o to pomoci konkrétním lidem."

Určitě to ale není o tom, že vymyslíme něco, co pomůže všem. Jde o práci pro jednotlivce. Nespasíte svět. To nemůže nikdo. Ale když pomůžete několika konkrétním lidem, tak ti pak třeba zase na základě toho pomohou dál – a takhle se to rozvětvuje. Mě a sestře třeba hrozně moc pomohl dětský domov. V současné době mě také dlouhodobě podporuje a mentorsky pomáhá Nadační fond Erudikon, při studiích mi pomáhá Nadace Terezy Maxové a klub přátel dětí dětského domova. Těch těžkostí, které jsme prožili v dětství, si se sestrou vlastně vážíme. Díky nim nás máloco vyvede z míry.

Kterého ze svých dosavadních úspěchů si vážíte nejvíce?

Asi soutěže v Montrealu. Já a ještě jedna dívka jsme vyhráli první kolo mezinárodní soutěže v Čechách – a postoupili jsme do finále v Kanadě. Věřím ale, že mě ještě další úspěchy čekají. Ještě je toho přede mnou hodně. Doufám.

Co vám hudba dává, co pro vás znamená?

Zpěv je pro mě zaměstnání - je to má práce. Když se ohlédnu zpět na toho malého, hodného, ustrašeného kluka, jakým jsem byl doma, nikdy bych nevěřil, že mým živobytím bude hudba. Mám před sebou konkrétní cíle, mám možnost stát na jevišti divadla nebo koncertním pódiu se svojí sestrou – a to všechno mě velice baví. V nejbližší době plánujeme na konec září premiéru opery Žvanivý slimejš pro dětského diváka na nové studiové scéně Nového divadla v Plzni.

FOTOGALERIE

Přečteno: 2802x
 

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Miro Bartoš, Bohunka Bartošová Sommerová, Hudba, Děti, divadlo, Dětské domovy



HLAVNÍ ZPRÁVY

Listopad 1989

Monika Duždová: Neuměla bych už žít v nesvobodě a na vše jen kývat hlavou

15.11.2019 20:52
Měla jsem jednadvacet let, tři malé děti a byla jsem už vdaná, když se v listopadu osmdesátém devátém začaly dít věci, kterým jsem v prvních chvílích nerozuměla. Ale podporovala jsem studenty v tom, že chtějí školy pro všechny a domáhají se svých práv a snad jsem v těch chvílích chtěla být s nimi na náměstích. Zvlášť, když televize odvysílala první sestřih událostí ze 16. listopadu, kdy studenti bratislavských vysokých škol k výročí studentstva pochodovali ulicemi Bratislavy až po tehdejší ministerstvo školství, kde před televizními kamerami přednesli své oprávněné požadavky a volali po dialogu, po svobodě, po školství pro všechny a prohlašovali, že nechtějí „reaktory“. O pár dní později už jsme mohli vidět v televizi i živé vstupy a mimořádná vysílání z demonstrací v Praze i ve velkých městech.
 celý článek

Plakát Kotlebových fašistů. Zdroj: Facebook

Dva Kotlebovci vyvěsili plakát s nápisem: „Zatočíme s asociály a politickými zloději: Pošleme je do pracovních táborů!“

14.11.2019 15:02
Slovenskou Lidovou stranu Naše Slovensko (ĽSNS) fašisty Mariana Kotleby opět prošetřuje policie. Dva extremisté z této strany zveřejnili na sociální síti plakát připomínající koncentrační tábor, podpořený nenávistným heslem.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo