romea - logo
26. května 2016 (čtvrtek)
svátek má Filip
romano vodi - předplatné
Loading
rozšířené vyhledávaní

Zpěvák Marián Bango: Papežem posvěcený růženec je po manželce největší poklad, co mám doma

Praha, 10.2.2016 20:00, (ROMEA)
Marián Bango (FOTO: Archiv manželů Bangových)
Marián Bango (FOTO: Archiv manželů Bangových)

S manželským párem Sašou a Marošem Bangovými jsem se potkala během jejich pracovní návštěvy Prahy, a bylo to od první chvíle setkání ve spontánní a vřelé atmosféře. Myslím, že ti dva to ani jinak neumějí: jak by také mohla nevzniknout příjemná atmosféra v místě, kde se neustále směje a zpívá. Manželé, sami handicapovaní, mají za sebou zkušenost z nejtvrdších: těžkou nemoc a následnou smrt jediného dítěte. Hovoří o ní otevřeně, s bolestí, ale bez zbytečného patosu, a úder osudu vracejí dvojnásobnou horlivostí na poli vlastních dobročinných projektů. V rozhovoru se vyjadřují také k otázce malé spolupráce s dalšími romskými muzikanty, která jim leží na srdci a které by chtěli v budoucnu docílit.

Vy jste už zpíval v obrovském množství jazyků. Předpokládám, že ne všechny z nich aktivně ovládáte. Jak se učíte texty - foneticky? Nebo máte nějaké poradce?

MB: Mluvím slovensky, česky, trochu německy a trošku rusky. V ostatních jazycích umím jenom zpívat. Učím se je tak, že dostanu ve wordovém souboru text, a když je anglický nebo italský, zavolám kamarádům, jestli by mi s ním nepomohli. Většinou mi ho nahrajou ve zvukové podobě a pošlou zpátky. Takhle mám poradkyni i na maďarštinu nebo třeba řečtinu...

Marián Bango je nevidomý slovenský zpěvák. Přezdívá se mu též "slovenský Bocelli". Jeho manželka a manažerka v jednom je Alexandra Bangová, která je od svých 18 let též nevidomá. Marián "Maroš" Bango je multižánrovým zpěvákem: ovládá operní árie, operetu, kantilény, evergreeny, duchovní písně, ale též lidové písně nejrůznějších národů (romské, maďarské, slovenské ad.) Hraje na čtyři hudební nástroje. V minulosti vystupoval například s Peterem Dvorským, Karlem Gottem či Lucií Bílou. Manželé se hojnou měrou věnují též dobročinným aktivitám.

A jak je to s romštinou? Máte „na ni" někoho, nebo mluvíte romsky?

MB: Romsky nemluvím, jsem takový „cigán na baterky“. Jsem Rom krví, ale jazykově vůbec, komunita, kde jsem vyrůstal, romsky moc nemluvila. Pak jsem vyrůstal po internátech, a to, co se tam z romštiny vyskytovalo, není publikovatelné. (směje se) Dneska mi to ale dost chybí, dalo by se říct, že jsem až frustrovaný, protože kromě písniček přicházím i o nejrůznější vysílání v romštině, která už dneska existují. A nemám vlastně ani žádné tak dobré kamarády Romy, kteří by mě mohli romsky naučit. Ti, které mám, bydlí moc daleko.

Vy jste také kosmopolita – cestujete po celém světě. Zajímalo by mě, jak vlastně nevidomí lidé cestování vnímají..? Nenásobí se Váš pocit izolace skrze další, jazykovou, bariéru?

MB: Dost záleží na tom, kam člověk jede. Většinou s sebou vozíme někoho, kdo mluví anglicky. Už jsme ale třeba byli i v Maroku, kde jsme tlumočníka neměli. Tam jsme mluvili „rukama nohama“. Vtipné bylo, že náš hotel byl plný Čechů a Slováků. A hodně z těch lidí mě poznalo. Na místní diskotéce pak domluvili s DJ-em, abych tam mohl přijít zazpívat. Takže si představte: v Maroku na diskotéce jsem zpíval Elán, Michala Davida, romské písničky a podobně. To bylo úžasné. Lidi se na to dobře bavili, tancovali..

Vy jste výjimečně multižánrový zpěvák. Existuje i nějaká hudba, která vám vyloženě nedělá dobře? Něco, co byste nikdy neposlouchal nebo nezpíval?

MB: Tak určitě punk. Na ten bych se nedal. Ale zase pozor! Já si poslechnu každou muziku! Dokonce i tvrdý metal, který je pro mě srozumitelný, ale musím ho poslouchat potichu. Nelíbí se mi ale třeba nemelodický jazz. Já mám rád melodické písničky. Armstronga, Petera Lipu.. to je úžasné. Ale ty skupiny, kde je basa, klavír a do toho vříská klarinet, takovou hudbu považuji vlastně jen za takové „tóny přes tóny“.

SB: Taky tě nebere techno.

MB: To je pravda! A takové ty elektronické hlasy dělané přes počítač, to mě může trefit šlak. To bych to rádio rozkopal. (směje se)

Zpíváte si taky doma, nebo potřebujete odpočinek? Máte rád ticho?

MB: Spíš než ticho mám rád klid. Začal jsem si kupovat takové reprobedničky na usb a na paměťovou kartu. Dá se s nimi chodit venku a poslouchat. Za ušima mi tak vlastně pořád něco brouká. Když si zpívám ve volném čase, je to buď cikánská a maďarská muzika nebo lidovky. Můj hlas ale z profesionálního hlediska může dobře vyniknout v klasice, tam je opravdu potřeba zpívat, to se nedá ošidit. A pak různé baladické písně, popmusic a podobně. Když jsem doma, poslouchám všechno, co se mi líbí, je málo takových dní, kdy jenom poslouchám, především po koncertech. Ale úplně bez muziky žít nedokážu.

Mám spoustu zájmů, mám rád třeba showdown, což je aplikovaný stolní tenis pro nevidomé.

Stíháte i další koníčky, přes svou obrovskou vytíženost?

Jistě. Mám spoustu zájmů, mám rád třeba showdown, což je aplikovaný stolní tenis pro nevidomé. Rád čtu, mám rád hračky na dálkové ovládání, různé míčky a skákající potvory. Jsem takový zvláštní čtenář. Čtu hodně literatury určené ženám – mám rád knihy, kde se řeší vztahy a běžné problémy. Taková ta těžká literatura mi nic neříká.

Když jsme u vztahů: Vaše manželka je zároveň vaše manažerka, trávíte spolu spoustu času, nejspíš víc než jiné páry. Jak se to na partnerství projevuje?

MB: My si rozumíme. Naše manželství bych označil za dobré až výborné. Mám tolerantní ženu, na velkých věcech se umíme dohodnout. Hádáme se kvůli blbostem, to je pravda, to je ale všude. Připouštím ale, že někdy už je mezi námi jakási kvazi „ponorka“. Řešíme to tím, že se odeberu na pár dní do Levoče nebo někam po návštěvách, vydechnout si. Není ale dne, kdy bychom si nevolali. I když spolu fyzicky nejsme, vždycky musíme jeden o druhém vědět. Jsme spolu už 24 let.

SB: V prosinci jsme měli strašnou spoustu koncertů a Maroš pak už byl dost unavený. Říkal, že potřebuje vypadnout a změnit vzduch. Jel za svými kamarády a spolužáky z Levoče a vrátil se rozzářený a „vysmátý“. Ostatní o nás říkají, že jsme jedna osoba rozdělená na dvě poloviny. Jsme naladěni na stejnou vlnovou délku. Ke klasické hudbě jsem Maroše vlastně dovedla já. On je původní profesí košíkář, to byl tehdy učební obor pro nevidomé, který dnes ani tehdy opravdu neměl moc perspektivu – Maroš tedy nemá žádné hudební vzdělání.

VIDEO

Kde jste se vlastně poznali?

Ve výrobním družstvu v Báhoňi, kde jsme tehdy pracovali. Z prvotního kamarádství vznikl vztah, tehdy i celý život jsme se dokázali skutečně podpořit a podržet. Neříkám, že je to vždycky stoprocentně ideální, ale tolerujeme se a respektujeme, pomáháme si a stojíme za sebou. Navíc nás spojuje to, co dohromady tvoříme, tedy hudba. Jeho pěvecký talent se ideálně doplňuje s mým talentem organizačním. Maroš původně začínal zpívat ve Vídni na ulici, pak jsme dělali benefiční koncerty na podporu handicapovaných dětí. Sami jsme tehdy měli dceru, která byla těžce nemocná. Ta už teď nad námi bohužel drží jen ochrannou ruku mezi anděli. Byla to velice těžká a krutá zkušenost, ale děkujeme Bohu za to, že jsme ji měli a mohli s ní sedmnáct a půl roku být.

Co se Vaší dceři stalo?

Narodila se s poškozením imunitního systému, odmalička byla neustále nemocná, hlavně na dýchací cesty. V roce a půl jí vyoperovali polovinu plic. V devíti letech pak upadla do kómatu, po kterém byla dva roky na vozíku. Nakonec jsme to nějak rozchodili. Pak se přidružila kopa dalších diagnóz, docházel jí kyslík, takže dostávala náhradní a to jí zase ničilo oči. Přes to přese všechno se výborně učila, jak na základní škole, tak potom na gymnáziu. Chodila mezi zdravé děti, měla neuvěřitelné množství energie. A byla to velká rebelka, takže nám dala zabrat.

Péči jste zvládali sami, nebo jste využívali nějaké asistenční služby?

Sami bychom to nezvládli – byl potřeba dozor, obstarávání léků, rehabilitace, návštěvy u lékařů... S tím, jak oba nevidíme – Maroš od narození, já od 18 let – to bylo hodně náročné. Ale dělali jsme, pochopitelně, co bylo v našich silách. Je to smutná a těžká vzpomínka, patří ale k našim životům a nedělá mi problém o tom mluvit.

Jak zvládáte „život poté“?

Vždycky o Vánocích, když to vypadá, že přijde krize, začne Maroš „blbnout“, vzpomíná na její nejrůznější rebelie nebo ji dokonce začne imitovat. Nebo připomíná humorné situace. Hudební talent nezdědila, ale byla úžasně technicky a jazykově zdatná, dělala třeba japonštinu....

Zeptám se tedy ještě na jednu choulostivou věc, která se často tabuizuje. Mluvili jste s tak starým dítětem už o smrti, o možnostech, které se rýsují?

Moc často jsme o smrti nemluvili, jen v té rovině, že se to může stát. Přesto; když se to stalo, byl to strašný šok. Ona se s tím ale smiřovala dost těžko. Ještě víc jí ale možná vadilo, že je „jiná“ než její zdraví kamarádi. Ty totiž vyhledávala, a znervózňovalo jí, když se u ní nemoc projevovala. Takže ano, občas jsme o tom mluvili, ale člověk si to v těch chvílích doopravdy nepřipouští. Obzvlášť, když jde o tak mladého člověka. Dcera měla spoustu plánů, chtěla jít studovat imunologii, zajímalo jí, co se s její nemocí dá dělat. Snažila se žít, jako kdyby byla zdravá.

Když se nad tím zamyslím a srovnám to s osudem pana Banga, který musel kvůli zrakovému postižení navštěvovat internátní školy, napadá mě, že je vlastně štěstí, že Vaše dcera nemusela, že se mohla zapojit do běžné výuky.

SB: Bylo to ovšem velice těžké! Dostat jí mezi „normální“ děti byl vyloženě boj! Nešlo o děti, ty si hned zvykly, když se jim vysvětlila situace. Ale předsudek té společnosti! Velice tvrdě jsem si musela vydupat, aby se moje dcera dostala do školy pro „normální“ děti. Strašně nechtěla do internátní školy mezi handicapované. Zašla jsem do školy, ale tam o tom nechtěli ani slyšet – a že se bojí, a „co kdyby náhodou“.. Takže jsem to musela hnát až k náměstkovi ministerstva školství. Na ZŠ i na střední škole.

Vůbec nikdo Vás nepodpořil?

SB: Ne, nikdo. Báli se. Respektive, chtěli se zbavit zodpovědnosti. Potom mi ale děkovali, protože si sehnali speciálního pedagoga a osobní asistenty a najednou zjistili, že z toho můžou mít i mnohem víc peněz, že si toho škola může najednou dovolit mnohem víc. Takže mi pak říkali: „paní Bangová, vy jste byla tak vytrvalá!“ Já jsem ale přece jenom chtěla své nemocné dceři umožnit v rámci možností co nejnormálnější život. Dneska už to platí za úplně běžné. Dcera měla nejdřív individuální studijní plán, ten jsme postupně redukovali a začala se zapojovat mezi ostatní děti. Nakonec, od 7. třídy, byla už kompletně zařazená v kolektivu. Stejný model se zopakoval i na gymnáziu. Nejdřív strašný strach, pak ovace. Dceru to hrozně vyčerpávalo.

Vy sami teď pomáháte dalším dětem.

Když jsme zjistili, že si hudbou něco vyděláme, řekli jsme si, že teď už víme, co znamená pomoc, a že bychom chtěli sami dále pomáhat.

SB: Už když jsme tenkrát zpívali na ulici ve Vídni, bylo třeba zabezpečit všechny praktické věci ohledně dcery. Jak víte, není to žádná legrace, pomůcky, veškeré převozy atd. Spolkne to spoustu peněz a směšné invalidní důchody skutečně náklady nepokryjí. Na Slovensku je to ale, pravda, už o něco lepší než u vás. Handicapovaní můžou mít osobní asistenty, kteří dostávají vlastní plat. My tedy máme asistentky zaměstnané na plný úvazek. Jedna nám pomáhá v domácnosti a chodí s námi po lékařích a úřadech, druhá nám zase pomáhá na koncertech, dělá nám PR apod. Když jsme zjistili, že si hudbou něco vyděláme, řekli jsme si, že teď už víme, co znamená pomoc, a že bychom chtěli sami dále pomáhat. Začali jsme jezdit na benefiční koncerty, kam jsme si zvali skutečné hvězdy: Ríšu Müllera, Standu Hložka, Petera Cmoríka, v rámci jednoho projektu nám zpívala i Lucie Bílá. Koncert byl vždy na podporu nějaké věci: například dětského domova rodinného typu, zavedení počítačových programů pro zrakově postižené, rehabilitační jednotku pro hluchoslepé děti, což je vražedná kombinace, a tak dále. Nejdřív jsme spolupracovali s Unií nevidomých, pak jsme založili vlastní organizaci Ambrelo-Dáždnik. Jde o symboliku: pod deštníkem jsou k sobě lidé blíž, ale má to i komický prvek: jako nevidomí deštníky nenosíme – raději mokneme, protože kdybychom je nosili, nejspíš bychom vypíchli oči ostatním kolemjdoucím. Pak jsme dělali další benefice, pro rodiny postižených dětí, které jsou ze sociálně slabého prostředí. Šlo o konkrétní věci: pomoc s placením nájemného, nákup zvukové techniky ad. Našim dalším programem je osvěta: učíme zdravé děti, jak komunikovat s nevidomými, jak jim pomáhat. Podporujeme také handicapované umělce, hledáme talenty v regionech a podobně. Další projekt se jmenuje „Ideme ďalej“: v jeho rámci chceme chodit po místech, kde žijí lidé na okraji společnosti, ať už to jsou Romové v osadách, lidé bez domova v resocializačních centrech, senioři v ústavech sociálních služeb, lidé léčící se ze závislostí ad. Chceme jim na příkladu nás dvou ukázat, že kdo opravdu chce, zmůže hodně.

Spolupracujete přímo s nějakými romskými umělci?

SB: Moc ne. A mrzí nás to, protože některé z nich jsme oslovili mezi prvními a myslíme si, že těm, kteří jsou už mezi romskou komunitou známí, by Maroš měl co nabídnout. Cítím tam, upřímně řečeno, nějaký konkurenční boj. Dobrá byla ale třeba spolupráce s Igor Kmeťo bandem nebo s „Cigánskými diablami“. Marošovým velkým romským vzorem je pan Gondolán – našim snem je jednou se s ním setkat a zazpívat si. On byl v romské hudbě skutečný pojem! Byla bych šťastná, kdyby budoucnost směřovala ke spolupráci s romskými umělci.. Vyzývám tímto Romy, kteří by o to stáli, aby se nám ozvali!

Pane Bango, která z osobností, se kterými už jste zpíval, Vás něčím inspirovala? Máte nějakou „historku z natáčení“?

MB: Legrační historku mám s Peterem Dvorským, se kterým jsme zpívali v TV Markíza. Zpívali jsme O sole mio a trochu si z toho v zákulisí stříleli, dobírali si jeden druhého. Peter měl trochu trému, ale já byl uvolněný jako obvykle. Tak mu říkám: „Peter, máte řidičský průkaz na autobus?“ A on: „nemám, proč?“. A já na to: „aha, tak já Vám to dneska výjimečně dovolím. Já jsem autobus Mercedes a Vy máte dneska možnost si mě odšoférovat.“ Tak on se rozchechtal, vylezli jsme na pódium – cestou mi nabídl tykání, čehož jsem si moc vážil, a když už jsme stáli připravení, najednou mi povídá: „víš, Maroško, teď tu stojíme jako dva vykrmení andělé.“ Já se rozesmál, lidi netušili, která bije, ale strhlo je to taky, režisér křičel „co se dějě?!“. No, musel si počkat, než se všichni dořehtáme, pak jsme teprve zpívali.

Vy jste se potkal i s papežem Františkem, je to tak?

MB: Je to tak. Na základě pozvání slovenského institutu v Římě jsem dostal možnost vyjet do Itálie. Byl jsem ve Vatikánu, měl jsem tam koncert v jednom chrámu, pak jsem měl koncert na slovenské ambasádě a pak byl na audienci u papeže. Seděli jsme přímo v sektoru, kde bylo možné si s ním podat ruku a políbit Prsten. Když se blížil směrem k nám, začal jsem zpívat Ave verum corpus. Podali jsme si ruce, druhou rukou jsem mu odevzdal svoje CD, na kterém nebyla vyznačená země, odkud pocházím, jenom mé jméno a názvy písní. Papež mi poděkoval a pak se nás zeptali, odkud jsme. Za dva měsíce nám přímo z Vatikánu přišla obálka, kde byl děkovný dopis od Vatikánu a papežem posvěcený růženec. Po manželce je to největší poklad, co mám doma.

Přečteno: 1131x

Nepřehlédněte:

Kam dál:

Štítky:  

Rozhovory, Hudba, Kultura, Zpěv



HLAVNÍ ZPRÁVY

Paterčata s rodinou (FOTO: bau)

Rulíková Vítková převedla peníze ze sbírky na paterčata magistrátu. Kiňová bude chtít náhradu, když peníze nedostane

23.5.2016 18:31
Matka prvních českých paterčat Alexandra Kiňová se bude domáhat náhrady, pokud by kvůli postupu Klubu dvojčat a vícerčat a jeho ředitelky Kláry Vítkové Rulíkové přišla o peníze z veřejné sbírky na paterčata. ČTK to dnes sdělila právní zástupkyně Kiňové Klára Samková. Výtěžek 616.440 korun sbírky vyhlášené klubem se podle Rulíkové přes rozpočet hlavního města Prahy dostane na účet Kiňové, podle Samkové ale matka na peníze nemá právní nárok. Vyjádření pražského magistrátu ČTK shání.
 celý článek

--ilustrační foto--

Divadlo Archa chystá závěrečné představení úspěšné inscenace Vadí-Nevadí. Soutěžte s Romea.cz o vstupenky!

23.5.2016 15:30
V divadle Archa se chystá derniéra úspěšného představení Vadí-Nevadí. 1. června se tak naposledy představí soubor neherců, kteří se dali poprvé dohromady v roce 2012, aby ve spolupráci se švýcarským komentátorem a moderátorem děje - divadelním profesionálem Philippem Schenkerem - připravili představení vyprávějící o vztazích mezi majoritou, Romy a imigranty.
 celý článek

Ministr kultury ČR Daniel Herman 1. 8. 2014 při pietním aktu v Letech u Písku (FOTO: repro Česká televize)

Ministr Herman: O odstranění vepřína v Letech vláda s akcionáři intenzivně vyjednává, vůle je na obou stranách

23.5.2016 12:26
Týdeník Respekt přinesl rozhovor Kateřiny Šafaříkové s ministrem kultury Danielem Hermanem. Bývalý katolický kněz, poslanec (KDU-ČSL) a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů se vyjádřil mimo jiné k tématům vepřína na místě bývalého romského tábora v Letech u Písku, k problematice uprchlíků či ke svému dlouhodobému osobnímu přátelství s Danielem Landou nebo Jiřím Komorousem.
 celý článek

Diskuse:

Každý diskutující musí dodržovat PRAVIDLA DISKUZE SERVERU Romea.cz. Moderátoři serveru Romea.cz si vyhrazují právo bez předchozího upozornění odstranit nevhodné příspěvky z diskuse na Romea.cz. Při opakovaném porušení pravidel mohou moderátoři diskutéra zablokovat.

Další články z rubriky







Romano voďi

Romano voďi 12/2013

..
romea - logo