romea - logo
20. září 2020 (neděle)
svátek má Oleg

 

VYHLEDÁVÁNÍ
 

Adéla Gálová: Vlčí noha

Praha, 27.9.2012 11:52, (Romano voďi)
--ilustrační foto--
--ilustrační foto--

„Učitelka není jenom učitelka, ale taky trochu máma. Přece jenom je to osoba, se kterou trávím většinu svého dne,“ řekl mi nedávno jeden moudrý teenager (a znovu tak mimochodem potvrdil mou soukromou teorii, že moudrost a jistá nekompromisní, hrubozrnná přesnost postřehů se s věkem dospívání nevylučuje). 

Měla jsem během své školní kariéry, jako asi leckdo další, štěstí i smůlu (a taky „štěstí na smůlu“, bez něhož by se člověk v realitě hůř orientoval) na dvě pedagožky – vychovatelky z opačných pólů didaktického spektra. První z nich byla družinářka; a pamětníci předrevolučního školního modelu si jistě vybaví, jakými pravomocemi tehdy taková družinářka disponovala: jejím prvotním úkolem a cílem bylo provést žáčky prvního stupně iniciačním rituálem organizovaně stráveného odpoledne, aniž by ho zároveň zatížila nějakou smysluplnou činností.

Úlohou této Moniky (ze záhadného důvodu je pro mě právě toto chemlonově blond jméno zástupcem neurotické mladice svého druhu) bylo vyplnit odpoledne klábosením s dalšími absolventkami VOŠ a SPgŠ, popíjet vychladlého turka, zapilovávat ostré, oprýskané nehty a v přesně vymezených intervalech nečekaně zaječet na vystresovaně pobíhající houf. Nu což, v kolektivu dříme kromě síly a nahromaděných frustrací v lepším případě také solidarita, pošmournými družinovými odpoledni jsem tedy poměrně dlouho proplouvala bez větší psychické újmy.

Jednoho dne však třída vyrazila na první školu v přírodě – takzvaný lyžák. V sebeobraně před ponurými, chladnými večery v dřevěné chajdě jsme si coby osmileté školačky hrály na sportovní gymnastky – naše tehdejší idoly č. 1. Ta, která udržela nejdéle obruč na uzounkých bocích, byla „boží“, kdo se ovšem dokázal roztáhnout až do provazu, platil bezmála za „sožího“.

Když vstoupila Monika, ležely jsme zrovna na palandách v nočních košilích a pilně přitahovaly nohy k hlavám. Vychovatelka se okamžitě zděsila: CO TO TADY DĚLÁTE?! „Hrajeme si na sportovní gymnastky,“ odvětily jsme jako jeden muž, leč Monika již pojala podezření a rozpoutala bezodkladné kolečko individuálních výslechů. Jedna po druhé jsme musely nastoupit do jejího pokoje, kde jsme byly podrobeny detailní prověrce, jejímž cílem bylo jediné: přimět nás k doznání, že jsme na pokoji v rámci rané perverzity, tak typické pro dívky na prvním stupni ZŠ, hrály sprosté hry.

Měla jsem sice už tehdy jisté tušení, o co se v takové hanbaté hře jedná, co jsem však v raně školním věku rozklíčovat při nejlepší vůli nedokázala, byla stále se opakující, sugestivní vychovatelčina reakce na mé tvrdošíjné zapírání: „AHA, takže já mám podle tebe vlčí nohu?“

Monika měla pochopitelně na mysli vlčí mlhu, tak abstraktní pojem mi však zavile unikal a můj dětský mozek jej skrze morfologickou blízkost automaticky transformoval ve spojení více než děsivé.

Říkám učitelce pravdu, a ona se mě na oplátku významně ptá, zda si snad myslím, že má vlčí nohu?! Má snad opravdu vlčí nohu? Je má družinářka vlkodlak? Jsem já vlkodlak, divná, úchylná kreatura, nucená o půlnoci na zasněžené české pahorkatině odhalit svou skutečnou podstatu?

Dopadlo to, jak jest v almanachu mocných a bezmocných předepsáno: trest nese ten, jenž vytrvá nejdéle: celý následující den přepisovala má dětská ručka dlouhé pohádky Boženy Němcové, čímž se ve mně vypěstovala nehynoucí vášeň k imaginativnímu světu oné požehnané, zneuznané české čítankové heroiny.

Zhruba o dekádu později jsem – rozechvělá před „prvním zkoušením“ ze středoškolského dějepisu – stanula u katedry před dámou, jíž dodnes v duchu neřeknu jinak než Víťa. Pedagožka s krásným staročeským jménem nejenže netřímala v ruce ukazovátko – onen směšný, výstražně lineární nástroj kadetek, ale učinila v kritickou chvíli věc nevídanou: nabídla mi židli.

Místo na odrostlou pěšinku jsem měla to potěšení hledět Vítě tváří v tvář, což mělo za následek fascinující „ecce, homo“ efekt. Nořila jsem se do jejích hlubokých očí, poslouchala otázky, které se nepídily po letopočtu, rodu panovníkovy matky ani chemickém složení druhohor. Hledaly můj osobní, originální filmový kotouč, z něhož se odvíjí představa o tom, co bylo na zeměkouli před tisícovkou, dvěma tisíci let, hledaly místo, kde lze protnout ideje dvou mozků, dojít souznění, porozumění a zaujetí.

Dostala jsem dvojku – příčinu vývinu čelisti jsem i přes nastalou zenovou atmosféru nebyla s to vydedukovat. Téhle „chvalitebné“ si dodnes vážím coby svého jednoznačně největšího studijního úspěchu.

Chválím a velebím Vítězslavu dnes a denně, protože mě naučila to nejpodstatnější: výchova a ponížení nemusí být rodné sestry, schola ludus nemusí být hrou na četníky, dráby a výslechové důstojníky. Ti ať na svých vlčích nohách úspěšně dokulhají až k úzkým břehům pedagogické malosti.

Přečteno: 4423x
 

Kam dál:

Štítky:  

RV, Vzdělávání, RV 9/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

Ilustrační FOTO: Romea.cz

Giňa Tabarik k blížícím se volbám: Čunkodomky v Mostě? Dobře vám tak Romale! Co jste si „zvolili“ to máte!

19.9.2020 21:58
I když, Bůh ví, jak by to s blokem 3 v Chánově dopadlo. Ono, první problém nastal totiž v tom, že ho tak nějak místní obyvatelé zlikvidovali. Druhý problém nastal hned potom, co se město rozhodlo situaci vyřešit. A jak jinak, bez Romů. Jak by taky Romové mohli o čemkoliv rozhodovat, nebo se na čemkoliv podílet, když politické zastoupení romské komunity rovná se nule. A to není problém jen v Mostě, je to problém vlastně kdekoliv, kde Romové v Česku žijí.
 celý článek

David Oplatek, sociální pracovník, člen Zastupitelstva Městské části Brno-střed

David Oplatek: Novináři z iDnes.cz si články o Romech cucají z prstu. Je jejich cílem budit nenávist?

19.9.2020 14:00
V sobotu 19. září vyšel v internetovém deníku iDnes.cz článek o tom, že okolí brněnského Cejlu je „no-go zóna“. Takto se obvykle označují místa, kam se bojí chodit nejen běžní obyvatelé, ale nezasahují zde ani policie a další složky veřejné moci. Přesně takový dojem se redaktoři snaží navodit, když píší, že Cejl je „místo, kde vidíte policii jen projíždět.“ Toto je uvedeno přímo v titulku. Samotný text už je přístupný jen po zaplacení. Ten, kdo si v sobotu na internetu otevřel idnes.cz, tak musel nabýt dojmu, že návštěvu ulice Cejl je lepší si rozmyslet.
 celý článek

Závěrečný galakoncert festivalu Khamoro 2018 (FOTO: Petr Karlach)

Festival Khamoro se uskuteční ve dvou blocích v září a listopadu

18.9.2020 9:43
Festival romské kultury Khamoro se uskuteční na podzim, a to ve dvou blocích. První z nich nabídne od 23. do 26. září čtyři koncerty gypsy jazzu či klasické hudby a výstavu, druhý pak od 27. do 29. listopadu koncerty tradiční muziky. Konat by se měla i mezinárodní konference o romské literatuře. Program na setkání s novináři představili pořadatelé z organizace Slovo 21.
 celý článek

 

Další články z rubriky







..
romea - logo