romea - logo
14. prosince 2018 (pátek)
svátek má Lýdie
Loading
rozšířené vyhledávaní

Adéla Gálová: Vlčí noha

Praha, 27.9.2012 11:52, (Romano voďi)
--ilustrační foto--
--ilustrační foto--

„Učitelka není jenom učitelka, ale taky trochu máma. Přece jenom je to osoba, se kterou trávím většinu svého dne,“ řekl mi nedávno jeden moudrý teenager (a znovu tak mimochodem potvrdil mou soukromou teorii, že moudrost a jistá nekompromisní, hrubozrnná přesnost postřehů se s věkem dospívání nevylučuje). 

Měla jsem během své školní kariéry, jako asi leckdo další, štěstí i smůlu (a taky „štěstí na smůlu“, bez něhož by se člověk v realitě hůř orientoval) na dvě pedagožky – vychovatelky z opačných pólů didaktického spektra. První z nich byla družinářka; a pamětníci předrevolučního školního modelu si jistě vybaví, jakými pravomocemi tehdy taková družinářka disponovala: jejím prvotním úkolem a cílem bylo provést žáčky prvního stupně iniciačním rituálem organizovaně stráveného odpoledne, aniž by ho zároveň zatížila nějakou smysluplnou činností.

Úlohou této Moniky (ze záhadného důvodu je pro mě právě toto chemlonově blond jméno zástupcem neurotické mladice svého druhu) bylo vyplnit odpoledne klábosením s dalšími absolventkami VOŠ a SPgŠ, popíjet vychladlého turka, zapilovávat ostré, oprýskané nehty a v přesně vymezených intervalech nečekaně zaječet na vystresovaně pobíhající houf. Nu což, v kolektivu dříme kromě síly a nahromaděných frustrací v lepším případě také solidarita, pošmournými družinovými odpoledni jsem tedy poměrně dlouho proplouvala bez větší psychické újmy.

Jednoho dne však třída vyrazila na první školu v přírodě – takzvaný lyžák. V sebeobraně před ponurými, chladnými večery v dřevěné chajdě jsme si coby osmileté školačky hrály na sportovní gymnastky – naše tehdejší idoly č. 1. Ta, která udržela nejdéle obruč na uzounkých bocích, byla „boží“, kdo se ovšem dokázal roztáhnout až do provazu, platil bezmála za „sožího“.

Když vstoupila Monika, ležely jsme zrovna na palandách v nočních košilích a pilně přitahovaly nohy k hlavám. Vychovatelka se okamžitě zděsila: CO TO TADY DĚLÁTE?! „Hrajeme si na sportovní gymnastky,“ odvětily jsme jako jeden muž, leč Monika již pojala podezření a rozpoutala bezodkladné kolečko individuálních výslechů. Jedna po druhé jsme musely nastoupit do jejího pokoje, kde jsme byly podrobeny detailní prověrce, jejímž cílem bylo jediné: přimět nás k doznání, že jsme na pokoji v rámci rané perverzity, tak typické pro dívky na prvním stupni ZŠ, hrály sprosté hry.

Měla jsem sice už tehdy jisté tušení, o co se v takové hanbaté hře jedná, co jsem však v raně školním věku rozklíčovat při nejlepší vůli nedokázala, byla stále se opakující, sugestivní vychovatelčina reakce na mé tvrdošíjné zapírání: „AHA, takže já mám podle tebe vlčí nohu?“

Monika měla pochopitelně na mysli vlčí mlhu, tak abstraktní pojem mi však zavile unikal a můj dětský mozek jej skrze morfologickou blízkost automaticky transformoval ve spojení více než děsivé.

Říkám učitelce pravdu, a ona se mě na oplátku významně ptá, zda si snad myslím, že má vlčí nohu?! Má snad opravdu vlčí nohu? Je má družinářka vlkodlak? Jsem já vlkodlak, divná, úchylná kreatura, nucená o půlnoci na zasněžené české pahorkatině odhalit svou skutečnou podstatu?

Dopadlo to, jak jest v almanachu mocných a bezmocných předepsáno: trest nese ten, jenž vytrvá nejdéle: celý následující den přepisovala má dětská ručka dlouhé pohádky Boženy Němcové, čímž se ve mně vypěstovala nehynoucí vášeň k imaginativnímu světu oné požehnané, zneuznané české čítankové heroiny.

Zhruba o dekádu později jsem – rozechvělá před „prvním zkoušením“ ze středoškolského dějepisu – stanula u katedry před dámou, jíž dodnes v duchu neřeknu jinak než Víťa. Pedagožka s krásným staročeským jménem nejenže netřímala v ruce ukazovátko – onen směšný, výstražně lineární nástroj kadetek, ale učinila v kritickou chvíli věc nevídanou: nabídla mi židli.

Místo na odrostlou pěšinku jsem měla to potěšení hledět Vítě tváří v tvář, což mělo za následek fascinující „ecce, homo“ efekt. Nořila jsem se do jejích hlubokých očí, poslouchala otázky, které se nepídily po letopočtu, rodu panovníkovy matky ani chemickém složení druhohor. Hledaly můj osobní, originální filmový kotouč, z něhož se odvíjí představa o tom, co bylo na zeměkouli před tisícovkou, dvěma tisíci let, hledaly místo, kde lze protnout ideje dvou mozků, dojít souznění, porozumění a zaujetí.

Dostala jsem dvojku – příčinu vývinu čelisti jsem i přes nastalou zenovou atmosféru nebyla s to vydedukovat. Téhle „chvalitebné“ si dodnes vážím coby svého jednoznačně největšího studijního úspěchu.

Chválím a velebím Vítězslavu dnes a denně, protože mě naučila to nejpodstatnější: výchova a ponížení nemusí být rodné sestry, schola ludus nemusí být hrou na četníky, dráby a výslechové důstojníky. Ti ať na svých vlčích nohách úspěšně dokulhají až k úzkým břehům pedagogické malosti.

Přečteno: 3832x

Kam dál:

Štítky:  

RV, Vzdělávání, RV 9/2012



HLAVNÍ ZPRÁVY

Budova Evropské komise v Bruselu (FOTO: Sébastien Bertrand, Wikimedia Commons)

Patnáct evropských organizací vyzývá země EU, aby se zavázaly k aktualizaci Strategie romské integrace po roce 2020

11.12.2018 16:26
Minulý týden koalice patnácti romských organizací a organizací bojujících proti rasismu vyzvala Radu EU a vlády evropských zemí, aby se zavázaly k aktualizaci Strategie romské integrace po roce 2020. Evropská Komise předložila návrh k tomuto závazku evropskému parlamentu a Radě EU minulý týden.
 celý článek

Ilustrační FOTO

Agentura AP: Romské rodičky se ve slovenských nemocnicích střetávají s rasismem i fyzickým násilím

11.12.2018 11:10
V některých slovenských nemocnicích několik dní po porodu zadržují rodičky proti jejich vůli. Ve svém původním materiálu to včera napsala agentura AP. Podle ní opatřením trpí zejména ženy romského původu, ke kterým se nemocniční personál navíc chová hrubě až násilně. Slovenské ministerstvo zdravotnictví se proti tomuto tvrzení na dotaz ČTK důrazně ohradilo, stejně jako nemocnice v Kežmarku, kde agentura AP získala materiál pro svou reportáž.
 celý článek

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Martina Štěpánková v rozhovoru pro romeatv.

Zmocněnkyně pro lidská práva: Společnost nemá lidská práva za úplně důležitou věc, kritika neziskovek je špatná a problematická

9.12.2018 17:39
Česká společnost nepovažuje lidská práva dostatečně za důležitou záležitost. Panuje spíš názor, že už jsou prosazena a není potřeba je dál chránit. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Martina Štěpánková to řekla ČTK při příležitostí Dne lidských práv, který připadá na 10. prosince. Za velký problém zmocněnkyně považuje výpady vůči neziskovým organizacím. Den lidských práv se připomíná na výročí, kdy valné shromáždění OSN přijalo v roce 1948 Všeobecnou deklaraci lidských práv.
 celý článek

Další články z rubriky







..
romea - logo